Saša Filipenko (nar. 1984) do centra vyprávění postavil Petra Iljiče Něstěrenka (1886–1942), jenž byl skutečně ředitelem moskevského krematoria. Jeho život (šlechtický původ, absolvování letecké školy, boj proti bolševikům, putovní po Srbsku, Ukrajině i Turecku, emigrace do Paříže, návrat do Moskvy v roce 1926, zatčení 1941) poskytl autorovi půdorys pro vykreslení totalitárního režimu, který zastrašuje, korumpuje, odměňuje a následně požírá své děti. Filipenko v textu pracuje s oficiálními dokumenty (příkazy k zatčení, dopisy, udání i zápisy z výslechů P. I. Něstěrenka, které se dochovaly díky společnosti Memorial) a při zachování dokumentární přesnosti kolem faktů splétá a domýšlí hlas stoického Rusa, který si o sovětském politickém systému nedělá žádné iluze.

Kniha je rozčleněna do šesti výslechů a doplňujícího epilogu před popravou. Z podstaty takovéto kompozice v románu převládá forma dialogu. Nejedná se o souvislou narativní prózu, ale o sled oddělených kratších scén či výjevů. Výměny replik mezi vyslýchaným a vyšetřovatelem jsou narušovány Něstěrenkovými vzpomínkami, komentáři či úvahami, ale i ty jsou určeny konkrétnímu posluchači, potažmo posluchačce, protože je protagonista směřuje své osudové lásce, herečce Věře. Tak jako ona si na jevišti vybírá konkrétního diváka, pro něhož hraje, i když ji poslouchají všichni v hledišti, také Něstěrenko promlouvá k ní a zároveň ke čtenáři. Text má díky tomu divadelní či dramatický charakter, respektive vzhledem k minimálnímu počtu postav, omezenému prostoru jedné místnosti a členité struktuře by mohl velmi dobře fungovat jako rozhlasová hra. Ostatně v roce 2024 byl Kremulátor inscenován režisérem Maximem Didenkem v Berlíně. V tomto dramatickém potenciálu se odráží Filipenkova profesní zkušenost – jako scenárista pracoval na ruském Prvním kanálu a mezi lety 2010‒2013 připravoval a moderoval pořady v opoziční stanici Dožď. Běloruský autor, aktivně vystupující proti Lukašenkově vládě, dnes žije ve Švýcarsku, ruský originál Kremulátoru nicméně vyšel v roce 2022 v Moskvě.

S ohledem na profesi hlavního hrdiny se samozřejmě nabízí srovnání s Fuksovým Spalovačem mrtvol (a vzhledem k tomu, že si Něstěrenko nacvičuje svou vlastní smrt, tak i Panem Theodorem Mundstockem), ale v ironicky zobrazeném technokratickém a rutinním přístupu ke smrti vykazuje Kremulátor podobnosti i s Kohoutovou Katyní. Petr Iljič Něstěrenko v moskevském krematoriu od třicátých let spaloval nejen standardně zemřelé, ale také množství politických odpůrců i nepohodlných lidí zlikvidovaných na střelnicích. V roce 1941 je zatčen za podezření ze špionáže a převezen do Saratovské věznice. Výslechy jsou podávány jako souboj s vyšetřovatelem, kdy se jeden druhého snaží vlákat do pasti. Něstěrenko ví, jak se věci mají, není to intelektuál odtržený od reality a usuzuje, které skutečnosti přiznat a jak je poručíkovi NKVD podat: „Kdybych si celé ty měsíce dovolil být sám sebou, už dávno by mě nechal zastřelit.“ (s. 138) „Už několik měsíců se mám na pozoru, ale co když jsem ho jen přecenil? Možná jsem příliš opatrný?“ (s. 126) Jeho osud, který nám on sám i skrze výhružné otázky vyšetřovatele odkrývá, zachycuje chaotický vývoj situace v Rusku, boje na začátku 20. století, střety různých armád, útěk vojáků i civilistů z Kyjeva na Krym a do Konstantinopole a bezcílný život emigranta v evropských metropolích. Bývalý pilot Bílé armády Něstěrenko skončí jako taxikář. Jeho návrat do Sovětského svazu v roce 1926 se poněkud neorganicky vysvětluje touhou po pilotování (a po ženě, která ho opustila). Láska k létání bohužel není ve vyprávění nijak evokována – hrdina prostě nastoupí do vojenské letecké školy. („Už v mládí jsem si uvědomil, že chci být co nejdál od země…“ s. 68.)

Ve čtvrtém výslechu pokračuje popis těkání po různých částech světa a zdá se, že dialogický model trochu ztrácí dech. Nahrazují ho proto citace z (fiktivních) deníků, které si Něstěrenko během dvacátých let vedl. Dokládá jimi svůj tehdejší pohled na vývoj sovětské politiky, ale zároveň se v nich rezignovaně vyjadřuje k ruské nátuře, přetrvávajícím tendencím a emigrantské zkušenosti: „Místo toho, abychom zachraňovali cenné věci, místo abychom si přibalili šperky (pokud je člověk měl), konzervy a věci do domácnosti, které by se tady mohly hodit, naložili jsme lodě knihami!“ (s. 118)

Něstěrenko je však klasický nespolehlivý vypravěč. Vystupuje jako bývalý bělogvardějec, cynik uklizený v krematoriu, skeptický vůči sovětskému Rusku a zatčený jako domnělý špion. V polovině románu se však ukazuje, že nic není černobílé a že i jeho osud lze nahlížet různými způsoby. Od této chvíle se vyprávění posouvá do další roviny. Postupně do textu vstupuje i hlas vyšetřovatele v Saratovu a jeho osobní minulost; oslovováním čtenáře a ironizujícími poznámkami pod čarou se rozmývá jasná hranice mezi vzpomínkovými, imaginativními a dokumentárními rovinami. S tím také nabírá hrdinův osud špatný směr, který na konci šestého výslechu dospívá k ráznému odsouzení zastřelením. Vyšetřovatelem překombinované dohady o chystané teroristické činnosti vyznívají z perspektivy Něstěrenka směšně, ale to jen pokud si odmyslíme jejich nebezpečnost: „Nejhorší je, že je to ukázkové sovětské šílenství, kterému každý okamžitě uvěří…“ (s. 168) Titul knihy, který označuje stroj na drcení kostí po kremaci, tak odkazuje nejen na povolání protagonisty a sekundárně na centrum sovětské moci Kreml, ale také symbolizuje rozemletí zbytků člověka v totalitární mašinérii, která rozloží osobnost a v níž nemají logika a rozum žádné místo.