O americkém romanopisci a dramatikovi Cormacu McCarthym se v nedávné době psalo v souvislosti s oscarovým snímkem Tahle země není pro starý, který bratři Coenové natočili podle stejnojmenného McCarthyho románu. Poslední dílo tohoto „jižanského“ autora (vydalo ho jako předchozí romány nakladatelství Argo) se jmenuje Cesta a jeho děj se odehrává několik let po jaderné katastrofě. McCarthy za něj vloni získal Pulitzerovu cenu.

Literární obrazy budoucnosti na sebe většinou berou podobu vágnosti a nepodloženosti nebo hýří příliš bujnou fantazií. Promítá se do nich nereálná, pokleslá podoba světa, jakou známe z brakové literatury, za produkcí takových románů se zpravidla skrývají spekulace a senzacechtivost. S takovýmto přístupem se ostře rozchází McCarthyho Cesta, jejíž pohled na konec lidstva zůstává neodtržen od základních lidských dilemat a morálních problémů.

Syžet Cesty staví na jednoduchém základě. Otec a syn putují zdevastovanou krajinou, a aby unikli přicházející zimě, snaží se dobrat k moři. Zesláblí hladem tlačí před sebou nákupní vozík, v němž mají uloženy tenčící se zásoby jídla, a pokud možno se chtějí vyhnout kontaktu s druhými lidmi. Společnost, tedy ti, kteří jadernou katastrofu přežili, se rozpadla na lovecko-sběračské tlupy i osamocené poutníky. Přeživší se obloukem vrátili k počátkům lidstva – „rozkloval“ se minimální hierarchický řád, praktikuje se otroctví, a jelikož v pustinách neroste nic k snědku, jeho prodlouženou rukou se stává kanibalismus.

Ačkoli je motiv cesty napříč západní literaturou protežován v nejrůznějších podobách, jakými jsou alegorie nebo symbolicky uchopená cesta v románu zrání, McCarthy román od těchto významů v zásadě oprostil. V jeho pojetí zůstává cesta především tím, čím doopravdy je – cestou jako takovou, cestou před smrtí, a v důsledku toho i cestou naděje. Do popředí vstupuje problém dobra a zla, román je napínavým příběhem právě o nich: o uchování lidství a nesení ohně – jediného symbolu, kterým otec zpodobuje smysl života synovi, jenž se narodil až po katastrofě.

Cormac McCarthy v tomto díle vytěžil obavy z nejistého globálního světa. Kulisy civilizace, mezi nimiž číhá nebezpečí, se věrně podobají dnešní městské krajině, propojení budoucnosti se současností nejlépe demonstruje nákupní vozík, který může být pochopen jako symbol západní společnosti. Román v důsledku činí přítomným naléhavý dotyk s konstantami lidskosti, jakými jsou rodičovské pouto, zodpovědnost a starost, solidarita s druhými. Ty se vyjevují ve sporých dialozích otce a syna, zejména v chlapcových přáních poskytnout dobrodiní těm, kteří jsou v nouzi. Prosté otázky bývají prokládány přímými odpověďmi. Chlapcova upřímnost dojímá, otcova snaha ochránit je samotné toto dojetí mírní.

Cesta vypráví „pouze“ výše předestřený příběh, je jenom jedním zachycením konečné pouti, na níž vstupují do sváru naděje a beznaděj. Přesto strhne čtenářovu pozornost a nepustí ji, stejně jako otec a syn neopouštějí svůj prozatímní cíl – dostat se k moři a najít něco k snědku dřív, než bude pozdě...