Francouzského spisovatele Michela Houellebecqa nemá spousta lidí ráda. Mnozí jej nenávidí. A někteří by jej nejraději zabili. Houellebecqovi se podařilo to, o čem sní asi každý francouzský spisovatel – o jeho knihách mluví celá Francie. Na Houellebecqa prostě nejde nemít názor: část čtenářů (hlavně ti mladí) jej bezmezně obdivují, další, starší, konzervativnější a také výrazně levicově zaměření, jej nenávidí, označují jej za pornografa, zvrhlíka a vůbec hrozbu pro mládež. Samostatnou skupinu pak tvoří muslimové, kteří jej nenávidí z hloubi duše. Nicméně ať je názor čtenářů jakýkoli, všichni musejí uznat jedno: Houellebecq je nepřehlédnutelný.

Nejvýraznější postava francouzské literatury posledních dvaceti let dnes žije v ústraní (ve společnosti druhé ženy, psa, kartónů cigaret a bourbonu) nedaleko Dublinu, kam se před pár lety – po úspěchu druhého románu, jenž mu zajistil finanční nezávislost – přestěhoval z milované a nenáviděné Paříže, a vůbec nevypadá jako úspěšný autor: věčně přešlý nebo znavený alkoholem, utápějící se v těžkých depresích, při televizních rozhovorech nevýrazný, až plachý.

Až donedávna nic nenasvědčovalo tomu, že právě Houellebecq bude nejdiskutovanějším spisovatelem ve Francii. Rodák z Réunionu neměl příliš šťastný život: poté, co jej opustili rodiče, jej vychovávala excentrická babička, v 18 jej nevzali do armády pro těžkou závislost na morfinu, vystudoval zemědělskou školu, chvíli pracoval jako počítačový technik v budově francouzského parlamentu, po rozvodu s první ženou si dokonce několikrát pobyl na psychiatrii a delší dobu to vypadalo, že skončí jako těžký nezaměstnaný alkoholik. Dnes Houellebecq nevypadá o nic šťastnější – ale aspoň má úspěch.

Ten se dostavil poměrně záhy. První román, který vydal tehdy ještě obskurní básník, měl poměrně slušný úspěch. Ne však díky kritice – média první román doslova ignorovala, přesto se prodalo na 20 000 knih, a to jen na základě „šeptandy“; Rozšíření bitevního pole teď vyšlo v překladu v Mladá frontě. Román to není zrovna „hezký“, ostatně něco takového nelze říct o žádné Houellebecqově knize, nicméně už tento první obsahuje témata, jež z autora učiní tak kontroverzní postavu. Tím hlavním je sex v moderní společnosti. Ten podle Houellebecqa vůbec není veselý, nevinný nebo krásný. Je to jediný únik z všeobklopujícího hnusu, který nám ještě zbývá. Houellebecq sám v několika rozhovorech prozradil, že nic jiného než sex jej ostatně ani nezajímá. Sex však není pro všechny: „V dokonale liberálním sexuálním systému si někteří budou užívat rozmanitý a vzrušující erotický život; ostatním zbude jen masturbace a osamělost.“ Přesně to je případ hlavního hrdiny této nové knihy, jímž je fyzicky odporný muž, jehož jedinou starostí – a velkým problémem – je najít někoho, s kým by mohl souložit. A tato jeho jediná touha jej zároveň frustruje. Doslova zničuje. Houellebecq se vyžívá v popisu jeho odpudivé fyziognomie a s patřičným gustem popisuje sexuální scény, pro které má skutečně úžasný talent. Nicméně celkový obraz je velice temný. Žijeme v sexuální apokalypse, ze které není úniku, je jen nuda a občas nějaký ten orgasmus.

„Popisuji to, co se stává obyčejným lidem – těm lidem, kterým se nic zvláštního nestává,“ říká v jednom rozhovoru. Jeho hrdinové jsou frustrováni buď nedostatkem sexu, nebo špatným sexem, jsou doslova posedlí hledáním sexuálního štěstí. „Je to začarovaný kruh – nepomůžete si, ani když na to rezignujete. Lidé totiž nejsou ochotni přijmout základní pravdu, že ne každému se podaří dojít sexuálního uspokojení. Mně to přijde jako velice banální výrok, nicméně mnoho lidí to šokuje – obraz těch, kteří v sexuální soutěži prohráli.“

Svou teorii začarovaného kruhu kolem sexu Houellebecq rozvinu v druhém románu Elementární částice. Tato kniha vypráví příběh dvou nevlastních bratrů, které – podobně jako autora – rodiče patřící do hnutí hippies odloží u prarodičů. Oba bratři trpí depresemi a jsou více či méně mentálně narušení: Bruno, první z nich, opouští ženu, která je miluje a v totální posedlosti sexem prolézá swingers’ kluby, bordely a uličky lásky, aniž by jeho touha byla jen minimálně uspokojena. Druhý, molekulární biolog Michel, trpí šílenými depresemi a nakonec spáchá sebevraždu v Irském moři, ovšem ještě předtím dokončí plán na vývoj nového druhu člověka – ten bude dokonale racionální, nebude zmítán vášněmi a žít bude v permanentním orgasmu. Prudérní kritiky šokovaly až klinicky chladné, nezúčastněné popisy skupinového sexu, ale také Houellebecqův provokativní postoj k šedesátým létům. Tento román je totiž jakýmsi manifestem proti hnutí hippies: podle něj jsou šedesátá léta tou pravou příčinou současného stavu světa, který Houellebecq vnímá jako katastrofický. Šedesátá léta přišla s něčím, co se vydávalo za sexuální revoluci, ale výsledkem byla jen další frustrace: „Ve Francii se sexuální revoluce nikdy nezastavila. Teď si můžete dělat, co chcete. Jenže problém je v tom, že lidé ze sexu už nemají potěšení,“ tvrdí Houellebecq. Skutečnými dítky šedesátých let, říká v románu jedna z postav, jsou současní masoví vrazi. Ti, kterým se podařilo vyhnout se kriminálu, dostali za odměnu osamělost. Společnost už není rozdělená na ty, kteří mají peníze či nikoli, na ty, kteří jsou úspěšní a neúspěšní, nýbrž na ty, kteří jsou sexuální přitažliví a ty, kteří přitažliví nejsou – vše ostatní přijde až potom.

Kniha způsobila obrovský poprask, jenže to zdaleka nebylo všechno, největší šok měl teprve přijít. A skutečně, když v roce 2001 vydal svůj třetí román Platforma, užaslé publikum se nestačilo divit. Po literární stránce byl výborný, určitě nejlepší věc, kterou Houellebecq dosud napsal. Ale taky pořádně provokativní. Výmluvná jsou slova jednoho kritika: „Možná za tu knihu dostane Goncourta [prestižní francouzská literární cena], ale copak ta cena stojí za to, aby na člověka vyhlásili fatwu?“ Ano, kniha rozzuřila mnohé, a nejvíc muslimy. Nakonec není se co divit: nesčetné tirády proti zaostalým muslimům a pocity štěstí, které hlavní hrdina zažívá, když se dozví, že někde na světě zemřel nějaký muslim, ty by naštvaly leckoho. A tak se Houellebecqova tvář objevila na titulní straně arabských novin vycházejících ve Francii, bylo na něj podáno několik žalob, a když přijel knihu podepisovat do Paříže, byl hlídán stejně ostražitě jako kdysi Salman Rushdie. Ale muslimové nebyli sami: k nim se přidali ještě feministky, humanisté, anebo společnost Michelin, kterou – údajně – autor v románu zesměšňuje tím, že její proslulé průvodce charakterizuje jako snobské záležitosti, které jsou protagonistovi dobré tak akorát k tomu, aby do nich masturboval. Ale kniha zdaleka není jen provokativní záležitost – příběh osamělého úředníka, který se na turistickém zájezdu do Thajska seznámí s půvabnou agentkou cestovní kanceláře a společně založí podnik specializující se na sexuální turistiku, otevřel mnoho citlivých témat – a Houellebecq, zcela věrný své pověsti, nešetřil skutečně nikoho. Jeho poslední román je úžasný, skvěle napsaný (literárně nejlepší jsou hlavně sexuální scény) a velmi chytrý. Snad v překladu brzy vyjde i ten.