O novém výboru z básnického díla Zbigniewa Herberta se již na iLiteratuře psalo v souvislosti s překladem.Josef Mlejnek předložil českému čtenáři rozsáhlý výběr sta básní ze všech devíti Herbertových sbírek od pozdního debutu Struna světla (1956) po Epilog bouře(1998) vydaný v roce autorovy smrti. Herbert je tu představen velmi reprezentativně ve většině svých poloh, snad jen se dvěma omezeními – stranou zůstaly básně nezařazené do sbírek a vedle nich také básně v próze, které tvoří podstatnou část Herbertovy druhé sbírky Hermes, pies i gwiazda (1957, Hermés, pes a hvězda) a objevují se i v pozdějších sbírkách.

Již zmíněná otázka překladu může být i dobrým vstupem do stále živého a vzrušujícího světa Herbertovy poezie. České překlady Herbertových básní (necháme-li stranou jeho vynikající eseje) vycházely od konce 50. let, podíleli se na nich především Vlasta Dvořáčková, Miroslav Holub a Miroslav Červenka a v souhrnu český čtenář mohl poznat Herberta jako básníka poměrně dobře od jeho prvních knih až po závěr díla. Nový překlad se s těmi staršími částečně překrývá a máme možnost porovnat různé přístupy. Herbertův básnický jazyk většinou nestaví překladatele před obtížně řešitelná místa, básník nepracuje s přísně vázaným rýmovaným veršem, ani nevyužívá jazykově analytické a dekonstruktivní postupy, je spíše obrazně přesný, postihuje jemné nuance a vyžaduje přesnost také od překladatele. To v důsledku znamená, že leckterá místa i celé básně nenabízejí velký prostor pro překladatelskou volnost, a naopak často vedou k jednomu nebo několika málo blízkým řešením. S tím se musí vypořádat i nový překlad a je otázkou, jak v podobných případech navazovat na předchůdce. 

Někde Josef Mlejnek jde cestou zřetelného odlišení, když například starší a podle mého trefnější název básně i sbírky Studium předmětu nahrazuje Zkoumáním objektu. Je ale třeba říci, že leckde je naopak adekvátnější než dřívější překlady: zejména v místech, která jsou eliptická a svádějí k určitému dobásnění, které ale není na místě. Vlasta Dvořáčková naopak leckdy volí volnější, a ne nutně vhodnější řešení. Občas ale také do Mlejnkova překladu vstoupí nepatřičný posun jako například v Třech básních z paměti: „nad hlavou mi krouží / silueta člověka z černého papíru / prázdná jako čelo vzduchu“ (s. 13). U Herberta se prázdnota vztahuje k hlavě, jak překládá Dvořáčková: „Krouží nad mou hlavou / prázdnou jak čelo vzduchu / silueta člověka z černého papíru.“ Místo docela dobře ilustruje přesnost Herbertovy obrazné práce: černá silueta a vzdušná prázdnota k sobě nejdou, silueta je neproniknutelná, prázdná je naopak hlava, jejž ji chce uchopit.

O obraznosti

Název výboru Mám klepátko od nehlídaných zahradodkazuje k obraznosti. Překladatel zdůrazňuje její význam pro Herbertovu poezii a v doslovu potom připomíná její uměřenou a reflektující povahu. Co to přesně znamená? V básni o klepátku se Herbert označuje za „střízlivého moralistu“ a tak jej vnímá také překladatel s odkazem na moralitu biblických podobenství. Taková poloha u Herberta skutečně významná je, ale zejména v raném díle má jeho obraznost širší spektrum. Nejde o hýřivou obrazotvornost těch, jimž z hlavy odletují „celé houfce obrazů“, což je takřka odkaz k hrám surrealistické poezie, ale v básních jako Schránka jménem obraznostse projevuje tvořivá až dětsky hravá fantazie. Herbert ji rozvíjel v prozaických básních své druhé sbírky, z nichž některé byly přeloženy v 60. letech a charakteristické je pro ni především zaměření na předmět: „Klepni prstem do stěny – / z dubového špalíku / vyskočí / kukačka // vyvolá stromy / jeden a další / až objeví se / les“ (s. 57). V jiné z poloh se u Herberta zračí jeho studium filosofie, obraznost je pro něj alternativou filosofického myšlení, alternativou, která s ním zůstává v kontaktu, přitom dokáže říci možná více a zcela jistě něco jiného, co filosofii uniká. Toto ironické a zároveň vážné podvrácení filosofické řeči je nosnou složkou dlouhé básně Studium předmětu. Jinde vstupuje do básní určitý soucit, který by přísné myšlení vyloučilo, protože se vztahuje k samotným věcem. V básni Stolička nebo v Ptáku ze dřeva, kde teplo dětských rukou probouzí imaginární (nebo skutečný?) život: „V horkých rukách / dětí / pták ze dřeva / obživl // pod nalakovanými pírky / se vynořilo malé srdce“ (s. 59). Tyto básně laděné do intimní idyličnosti mohou připomenout předmětné polohy u Wolkera či Ortena. V básni Zimní zahradaHerbert velmi jemně vnáší do pohledu na okolní prostor citlivou personifikaci, která nezkresluje, ale dovoluje vnímat svět jako živý, a to živé jako umlkající: „Jako listí padala víčka tříštila se jemnost pohledů / pod zemí se chvěla ještě přidušená hrdla pramenů / nakonec umlkl hlas ptáka poslední rozsedlina v kameni / a neklid mezi nejnižšími rostlinami zemřel jako ještěrka“ (s. 29). Na tyto polohy obraznosti potom navazují další, ve výboru více zdůrazněné. V básních jako je známá Marsyas a Apollón nebo Vlci (přeložení Vlastou Dvořáčkovou) Herbert především soucítí a ukazuje ponížené, bezbranné, smrtelné, a přece houževnaté a vytrvalé bytosti. Jim se dostává básníkovy pozornosti, těm silným, nesmrtelným a mocným jako Apollón věnuje spíše ironii. Svou důležitost, ať už k těmto polohám pozornosti Herbert dochází jakkoli, tu má právě schopnost a zájem vnímat a studovat předmět – nikoli jako objekt na pitevním stole, ale jako protějšek, s nímž se setkáváme, ať už je jím kámen, kus dřeva, stolička nebo trýzněný Marsyas.

Myslím

Miroslav Červenka připomíná, jak silný dojem v něm a jeho vrstevnících zanechal překlad Fortinbrasovy elegie (zde přeloženo jako Fortinbrasova řeč, čímž název ztrácí něco ze své ironie) v roce 1958. Tady se Herbert dostává k poloze básníka reflektujícího společnost a předznamenává něco ze své pozdější poezie. Tu charakterizuje postava Pana Cogito, jež dala název sbírce z roku 1974. V této figuře se ozývá Valéryho pan Teste nebo Michauxův Plume, ale patrně nikdo před Herbertem tento básnický nástroj nevyužil v takové míře jako právě on. Pan Cogito samozřejmě svádí k interpretacím a také se jich řady dočkal, včetně komentářů samotného autora. I tuto figuru můžeme vztahovat k herbertovskému „studiu předmětu“ a snaze po obrazné objektivaci, Herbert sám ji označuje za metodu spíše než postavu nebo masku. Odkazuje ke slavné Descartově formuli, ale zároveň se tu ve slovní rovině odehrává cosi důležitého (předznamenaného už ve filosofii): cogito znamená „myslím“ a transpozicí slovesa v osobní jméno se z aktu v první osobě stává předmět, na který lze pohlížet s odstupem. Herbertovi tak pan Cogito poskytuje prostředek promluvy v první osobě, sebereflexe a zároveň odstupu a uchování předmětného pohledu. A je třeba říci, že jej využívá v působivém spektru podob. Pan Cogito od 70. let prochází Herbertovými sbírkami až k závěrečnému Epilogu bouře vydanému v roce jeho smrti 1998. 

V tomto období se Herbert výrazně posunul k reflexi společenské atmosféry, začátkem 80. let měl blízko k polskému hnutí Solidarita, spolupracoval s podzemními časopisy a jeho sbírka Zpráva z obleženého města, která otevřeně vypovídá o vojenském stavu vyhlášeném v Polsku v roce 1981, vyšla poprvé v roce 1983 v Paříži, ačkoli Herbert zůstával Polsku. Titulní báseň uzavírající tuto sbírku (a obsažená v Mlejnkově výboru) je mrazivým svědectvím o své době, a po dvaačtyřiceti letech stále živou a aktuální výpovědí o tom, co se odehrává v současném světě: „ve chvíli kdy píšu tato slova zastánci dohody / získali určitou převahu nad neoblomnou stranou / běžné kolísání nálad osud je stále na vážkách // hřbitovy se rozrůstají počet obránců snižuje / ale obrana pokračuje a potrvá do konce […] hledíme do tváře hladu tváře ohně tváře smrti / do nejhorší ze všech tváří – do tváře zrady // a jenom naše sny zůstaly nepokořeny“ (s. 174).

Závěr Herbertova života a díla poznamenal jeho nesouhlasný pohled na kompromisy a poměry v 90. letech i těžký zdravotní stav. O tom svědčí poslední sbírka Epilog bouře. Mlejnkův výbor, přes výhrady, které lze mít, dovoluje přehlédnout Herbertovu básnickou dráhu od první do poslední sbírky, volí z něj ty podstatné básně a celkem vyváženě ukazuje nejdůležitější polohy Herbertovy poezie. V Česku nejsme příliš zvyklí na podobný typ básníků, intelektuálů, kteří píší náročnou a zároveň angažovanou poezii, nebojí se promlouvat veřejně a zároveň se nesnižují k prvoplánové apelativnosti. A zvláště nejsme zvyklí na to, že by se jim dostávalo pozornosti. Josef Mlejnek se před lety pokusil sblížit Herbertovu poezii se Zahradníčkovou. Pro mě osobně jsou oba básníci svým naturelem příliš vzdálení a spíše bych styčné body nacházel u Jiřího Koláře. V jiné, velmi apelativní a sarkastické poloze, bez herbertovské ironie spojené s odstupem, psal veřejně angažovanou poezii také Ivan Diviš. Bez ohledu na možné shody či rozdíly ale peripetie díla všech tří i dalších básníků ukazují, jak nevstřícný byl režim v tehdejším Československu k poezii a jejímu veřejnému působení oproti Polsku, kde Herbert rozhodně nebyl jediným básníkem svého druhu.