Nový Houellebecq? Sedm set stran o nadvládě médií a sociálních sítí v globalizovaném světě, o efemérnosti informací, byť jsou sebetragičtější, o síle deep fake a virálů, o atraktivních i negativních stránkách života vysoce postavených státních úředníků, o smutném individualismu, o důležitosti rodiny a přátelství, o bídě i radostech sexuality. A o kousku jednoho života, který se v nejlepším začne hroutit a destruovat.
MH
Michel Houellebecq
Serotonin je román a esej v jednom: Michel Houellebecq se stejně jako ve svých předchozích dílech snaží vystihnout situaci člověka v rámci našeho (v textu upřesňuje, že západoevropského) prostoru a naší doby. Vrací se k hlubokým a těžkým tématům jako stárnutí, smrt, touha, láska, o nichž psal už dříve, tentokrát tak ale činí s osvěžujícím humorem – dokud nezvítězí poraženectví a deziluze. Vnímavější čtenář se tak snadno depresí nakazí a nejraději by i on sáhl po zázračném antidepresivu.
Spokojení občané, mizivá nezaměstnanost, téměř nulová kriminalita, žádná bída: hezký sen kdekoho z nás a základ programu leckteré politické strany. V takovém světě bychom rádi žili a jistě jsme ochotni pro to i něco udělat. Michel Houellebecq pro nás v románu Podvolení – ve francouzské verzi Soumission – přesně takový projekt má.
Michel Houellebecq se v novém románu ohlíží za Evropou konce 19. století a zároveň staví mohutnou vizi naší blízké budoucnosti. Lednové pařížské události jen potvrdily naléhavost jeho proroctví – zároveň nás však nutí jinak běžnou literární provokaci vidět i kritičtějším pohledem. Jak se ztotožnit s hrdinou, jenž za příslib pohodlného života badatele s pěkným platem a s profitem ze státem deklarované polygamie konvertuje k islámu?
La carte et le territoire, Houellebecqův v pořadí již pátý román, vyšel ve Francii v roce 2010 v nakladatelství Flammarion a přinesl autorovi významné ocenění, Goncourtovu cenu. Řada kritiků je přesvědčena, že román si cenu skutečně zasloužil.
O knize Michela Houellebecqa Mapa a území, vloni ověnčené Goncourtovou cenou, již bylo napsáno mnoho recenzí. Zachytily mnoho stránek a všimly si mnoha detailů. Velmi důkladně je zkoumána hlavně ironická přítomnost postavy jménem Michel Houellebecq v díle a její smrt, jakož i tematická a kompoziční odlišnost tohoto románu od všech předchozích. Poněkud méně kritiků se vydalo po stopě „mapy a území“, její možné inspiraci i interpretaci.
Michel Houellebecq opět zazářil a překvapil. Tentokrát ale nevyvolal žádný skandál, naopak. Přichází s románem, jehož nominaci na prestižní literární cenu Prix Goncourt nikdo nezpochybňoval. Houellebecq měl čtenářů vždycky dost, čím to ale je, že najednou i kritika otočila a počítá ho mezi přední autory?
Letos na podzim vyšel Michelu Houellebecqovi román La carte et le territoire (Mapa a území) – a autor se konečně dočkal goncourtovského ocenění.
Houellebecq ironizuje Houellebecqův sklon k alkoholu, zpustlost, všechno, co se po léta vyprávělo v magazínech, které živil skandálními historkami o perverzním životě; pochichtává se Houellebecqově ceně na literárním trhu...
Nejnovější román Michela Houellebecqa je velkým překvapením: pramálo se podobá předchozí autorově tvorbě. V knize, jíž bylo dnes uděleno prestižní ocenění, Prix Goncourt, Houellebecq vzdal roli toho, kdo musí šokovat a chce vyvolávat skandály. Ukazuje, že umí psát jinak.
Pravda je jako elementární, dále už nedělitelná částice, říká se ve filmu Oskara Roehlera, který je adaptací stejnojmenného románu Michela Houellebecqa.
Tento rok má v českém překladu Alana Beguivina konečně vyjít kontroverzní román Platforma francouzského spisovatele Michela Houellebecqa z roku 2001.
Michel Houellebecq jistě není spásou současné francouzské literatury. Rozhodně nepřináší konečnou odpověď na různé otázky. Jako spisovatel je mnohými pomlouván a zatracován. Zároveň patří mezi nejčastěji překládané současné autory.
Houellebecqovy texty byly přeloženy do mnoha jazyků a ve všech zemích, kam pronikly, se mu ihned podařilo rozdělit kritiky na zarputilé odmítavce jeho permanentních provokací a na apologetiky, kteří v Houellebecqovi vidí vizionáře a neúnavného otvírače zaprášených Pandořiných skříněk.
Podle francouzské kritiky je nový román Michela Houellebecqa hluboká, odvážná, originální kniha. Houellebecq i v tomto románu udržuje sarkastický tón, o životě se vyjadřuje s chladným nadhledem. Text ale přináší i v jeho tvorbě zcela nebývalé prvky, neboť připouští možnost lásky.,
Úvodní večer pražského Festivalu spisovatelů 2005 měl velké lákadlo: francouzského spisovatele Michela Houellebecqa.
Je vlastně s podivem, že se Michel Houellebecq (1958) dostal k českému čtenáři až letos, když ve Francii ovlivňuje nejen literární dění už deset let.
Houellebecqovi se podařilo to, o čem sní asi každý francouzský spisovatel – o jeho knihách mluví celá Francie.
Vypravěč románu, nepříliš úspěšný ekonomicky ani sexuálně, patří k těm, kterým v Houellebecqově světě zbývá jen „masturbace a samota“...
Houellebecq je problematický autor, na jedné straně vynášený, řazený k nejvýznamnějším osobnostem současné francouzské literatury, na straně druhé odsuzovaný za přílišný pesimismus, skepsi, jednostranný výklad novodobé historie, nepovedenou hru na sociologa, zcestná proroctví.
Výběr ze dvou rozhovorů uveřejněných ve francouzském tisku.
Lanzarote přináší známá Houellebecqova témata: osamocený život mužů, popisy skupinového sexu, problémy náboženství, sekt, klonování. A ironický, hořce humorný nadhled vypravěče.
Michel Houellebecq, ať se tomu mnozí brání jak chtějí, je jedním z nejslavnějších současných francouzských spisovatelů. Pravda, provokuje, jak může...
