V době vydání román a rozhovor s Houellebecqem otištěný v časopise Lire ve Francii vyvolaly společenskou debatu na téma svoboda projevu, a dokonce soudní proces se samotným autorem, kterého muslimské společnosti obvinily z „muslimského rasismu“. Houellebecq se totiž neostýchá na adresu islámu, ale i západní společnosti, žen, prostituce pronášet nahlas své „politicky nekorektní“ názory, které vkládá do úst hlavní postavy románu, Michelovi, jež autora nápadně připomíná i svým vzezřením. Z tohoto důvodu se diskutovalo i o tom, zda tohoto „antihrdinu“ můžeme ztotožňovat s autorem, a tudíž zda je autor za názory své postavy odpovědný, nebo nikoli.

Michel, postava vyprávějící příběh románu, je svobodný čtyřicátník bez přátel a bez zájmů zaměstnaný jako úředník na ministerstvu kultury. Práce ho nebaví a navíc je frustrovaný svým neuspokojivým sexuálním životem. Proměna mu v životě nastane v okamžiku, kdy na zájezdu v Thajsku navštíví „masážní salón“ a zjistí, že příčinou jeho problémů s erekcí není vlastní neschopnost, ale postoj západních žen k sexu. Nadto se během zájezdu seznámí s výjimečnou dívkou Valérií, s níž v Paříži naváže šťastný vztah. Jejich štěstí je založené na dokonalém sexu. Četné pasáže, které mu jsou věnované, mají však daleko do romantických scén na straně jedné, nebo pornografie na straně druhé. Jsou spíše sledem věcně popisovaných koitů. V románě se vše točí kolem sexu, jako v Balzakových knihách kolem peněz. Michel rozvine teorii, podle níž je člověk v západní společnosti je zmanipulován ideálem individuality, který ho nutí egoisticky uspokojovat své potřeby a touhy a který způsobil, že člověk přestal myslet na uspokojení druhého, a tedy ztratil schopnost dávat. Proto v západní společnosti nefunguje sex, a tudíž jsou všichni nešťastní. Jedinou alternativou se zdá být sexuální turismus, který kvete v zemích, kde dívky tuto schopnost ještě neztratily. V tomto bodě (a nejen v tom) Michel polemizuje s všeobecně přijímaným přesvědčením, podle něhož je sexuální turismus odsuzován jako nemorální, a dokonce ani nešetří invektivami „connards humanitaires protestants“ (s.58) na adresu Guide routard, cestovního průvodce stavícího se proti sexuálnímu turismu. Argumentuje jednak tím, že každý člověk má právo na rozkoš, a jednak tím, že dívky se díky této práci mají podstatně lépe. Na Michelův popud se Valérie, pracující v cestovní agentuře, rozhodne tyto sexuální služby zařadit do programu zájezdů. Nápad přinese úspěch, ale také zapříčiní závěrečnou katastrofu...

Své postoje k současnému světu Michel zhušťuje do jasně formulovaných glos, např. se přiznává ke svému egoismu: „l’humanitaire me dégoûte, le sort des autres m’est en général indifférent“. Pro tato kategorická tvrzení Platforma vypadá jako dobře vykalkulovaná provokace. Avšak za těmito vyostřenými zjednodušenými tvrzeními se vždy skrývá nějaké „ale...“. Vezme-li je čtenář v potaz, román se pak jeví jako kritika společnosti.

Nejednoznačnost v tom, jak román pojímat, zda jako prázdnou provokaci, nebo jako kritiku, pramení především z obtíží, které čtenář zakouší, má-li se nějak vyrovnat s postavou Michela. Michel se na jedné straně jako Balzac (citát z Balzaka dokonce román otevírá) snaží vybudovat kritický obraz společnosti. Odhaluje egoismus a degradaci mezilidských vztahů. Zajímavě využívá sociologických studií vytvořených pro reklamní kampaně pro svůj obraz moderního člověka: „Les nouveaux consommateurs étaient décrits comme moins prévisibles, plus éclectiques, plus ludiques, plus engagés dans l’humanitaire. Ils ne consommaient plus pour «paraître», mais pour «être».“ Ukazuje, jak reklama pro dosažení svých cílů zneužívá módního politického slovníku (nové zájezdy zahrnující do svého programu sexuální turismus budou lákat zákazníky na slogan „«Eldorador Aphrodite : parce qu’on a le droit de se faire plaisir». Depuis l’intervention de l’OTAN au Kosovo, la notion de droit était redevenue porteuse, m’explique Jean-Yves.“) Na druhé straně se ale Michel výslovně odmítá starat o osud společnosti, svůj smysl života nalezne v uspokojivém sexu s Valérii a netají se tím, že nemá rád lidi: „Le grand luxe consiste à se donner les moyens d’éviter les autres.“ Tato s tvrdostí pronesená tvrzení jsou ale zároveň zmírňována citlivými pasážemi, v nichž Michel přiznává svou nemohoucnost komunikovat s lidmi: „Je m’étais trop éloigné des gens, j’avais vécu trop seul, je ne savais plus du tout comment m’y prendre.“ Můžeme tedy omlouvat kritika egoismu, který je sám egoista?

Michel se tak jeví jako ambivalentní postava, neboť čtenář neví, zda ji má nenávidět nebo s ní sympatizovat, zda jí má pro její slabost opovrhovat, nebo zda k ní má cítit soucit. (Je to podobný typ hrdiny jako Dany Smiřický ve Švoreckého Zbabělcích.) Tato jeho neuchopitelnost plyne z toho, že Michel je sice ostrým kritikem společnosti, ale zároveň je i jejím produktem, a je si toho vědom. Ač si bere na paškál celou společnost a nejde přitom pro ostré slovo daleko, nepovažuje sám sebe za spasitele světa. Otevřeně o sobě prohlašuje, že je člověk, který nic neumí a přežívá jen díky tomu, že mu to systém umožňuje, a že kdyby na to přišlo, nebyl by schopen zajistit přežití společnosti. V závěru románu sám sebe charakterizuje jako „un enfant de l’Europe, du souci et de la honte.“ Autor do postavy Michela zhustil svůj pohled na společnost s jejími protiklady, ideály a nedostatky.

Na závěr uveďme, že Houellebecq soudní spor s muslimskými společnostmi vyhrál. Za provokativním tvrzením: „la religion la plus con, c'est quand même l'islam“, které padlo ve výše zmíněném rozhovoru pro časopis Lire, se skrývalo malé „ale...“: Houellebecq prý tímto tvrzením nechtěl nijak napadnout muslimské věřící, ani Araby, a tudíž se v žádném případě nemohlo jednat o nabádání k rasismu, ale pouze jím chtěl vyjádřit svůj svobodný názor na muslimské náboženství, na nějž má každý člověk právo a může ho stejně tak vyjádřit konvertováním k jiné víře.