Nejnovější román Michela Houellebecqa je velkým překvapením: pramálo se podobá předchozí autorově tvorbě. V knize, jíž bylo letos uděleno prestižní ocenění, Prix Goncourt, Houellebecq vzdal roli toho, kdo musí šokovat a chce vyvolávat skandály. Ukazuje, že umí psát jinak.

Michel Houellebecq (nar. 1956, někdy se uvádí 1958), dnes již slavný současný francouzský spisovatel, jehož knihy jsou přeložené do 40 jazyků, byl dosud znám především jako autor díla vesměs kontroverzního a vymezujícího se v kontextu soudobé literatury hlavně nebývale otevřeným a hlavně cynickým tónem. A také tím, jak přímo, až surově popisuje lidskou osamělost a touhu dojít efemérního potěšení, realizujícího se výhradně sexem a bez možnosti navázat pevnější, hlubší vztahy. Své předchozí romány Houellebecq rád prokládal analitycko-didaktickými pasážemi, v nichž s chladným odstupem komentoval sociologické souvislosti dnešního světa a občas své úvahy dokládal demonstrativními výklady analogií či přesahů z nedávné historie, případně vizionářskými pohledy do budoucnosti. I v poslední knize se k současné společnosti kriticky vyjadřuje, avšak trochu jiným tónem.

Smutný vyděděnec z Rozšíření bitevního pole (1994, česky 2004), neschopný pochopit své kolegy a zařadit se mezi ně, depresivní vizionář z Elementárních částic (1998, č. 2007), konfrontující rozdílné povahy dvou bratrů, z nichž ale ani jeden nemá šanci projít životem vítězně, kritik nízkých aspirací ubohých současníků, oddávajících se na Kanárských ostrovech zcela přízemním potěšením, z Lanzarote (2000),  rebel z Platformy (2001, č. 2008), otevřeně denuncující islám a prezentující drsné souvislosti sexuální turistiky zejména v Thajsku, nihilista a cynik z Možnosti ostrova (2005, č. 2007), trpící tím, že stárnutí nelze zadržet – všechny tyhle tváře dnes Houellebecq hází za sebe. Provokatér v něm se zklidnil, snad dozrál a zmoudřel. Spisovatel zkusil vkročit do řeky znovu o kus dál. A zdá se, že to bylo šťastné rozhodnutí.

Ačkoli Houellebecq za svá předchozí díla posbíral různé literární ceny, slavný Goncourt mu unikal. V nominacích na tuto cenu se přitom objevoval už od roku 1998. Dlužno říct, že porota měla štěstí. Letos totiž prestižní ocenění udělila za román, který si je zaslouží. Francouzská média už od konce srpna nešetří chválou, kritici netají, nakolik je Houellebecq překvapil. Tipovalo se, že bude odměněn za souhrn celé tvorby, nakonec však goncourtovská porota ze čtyř autorů, kteří se udrželi do posledního kola nominací – a mezi nimiž byl Houellebecq jasným favoritem – vybrala „jen“ jeho poslední román, La carte et le territoire.

Román není o sexu!
Román La carte et le territoire "houellebecqovského" čtenáře zarazí hned na prvních stranách: jeho tón je nový, jaksi skromnější, střízlivý. Houellebecq se nepředvádí silnými slovy, nementoruje, neupadá do zbytečného vysvětlování. Tentokrát ani nepotřebuje šokovat odvážnými popisy sexu a neodbytných myšlenek na něj – jak jsme si v předchozích dílech zvykli. To je ostatně jedna z nejčastěji komentovaných novot románu.

Ve dvou prvních oddílech román vypráví o neobyčejném vzestupu malíře Jeda Martina – jenž má některé rysy slavných houellebecqovských protagonistů: nerozumí si s vrstevníky, a s lidmi vůbec, má problém najít smysl života a své místo v něm, prosadí se na rozdíl od svých kolegů ze studií spíš shodou šťastných náhod, ačkoli podstatou úspěchu je samozřejmě jeho výjimečný talent a zaujetí tvůrčí prací hraničící s posedlostí. Třetí část knihy ale čtenáře vykoření – i francouzští kritici se často marně dohadují o záměru zařazení této poněkud neústrojné kulminace díla. Dosavadní vývojový román totiž náhle přerůstá do žánru detektivky dost tvrdého ražení. A největším překvapením je, že autor pod laserový skalpel brutálního vraha přivádí sebe samotného.

Mord – Michela Houellebecqa
V knize je Houellebecq skutečně zavražděn, po vrahovi se pátrá dlouho marně, přičemž vyústění vyšetřování je nečekané, a přitom „lacině“ věrohodné. Jakmile se mord vyřeší, vypravěč už na prostoru několika stran jen dopoví detaily o sklonku života Jeda Martina.

Postava Michela Houellebecqa nicméně – a to je další specifikum románu – prostupuje celým románem. V příběhu se objevují i další známé figury zejména z literárního světa dnešní Francie, autorovi kolegové, lidé z nakladatelství, kde publikuje, slavná jména z médií... Dá se to brát jako záminka pro četné ironické komentáře malého světa „od literatury“, jako autorova možnost reflektovat a posuzovat vlastní dílo a jeho místo v kontextu dnešní umělecké Francie. Je v tom určitě i dovedení postmoderních autorských postupů ad absurdum: Houellebecq se v tomtéž textu stává autorem, vševědoucím vypravěčem i postavou, karikuje různá klišé literárně-kritického provozu – všichni autoři jsou tu s oblibou zmiňováni způsobem „Beigbeder, autor románu 99 franků“, „Houellebecq, autor Elementárních částic“, což zejména v pasážích, kde se setká více spisovatelů, již jsou pokaždé titulováni uvedením jiného díla, vyznívá komicky a absurdně. Moc nepřekvapí zjištění, že poté co se Jed Martin s Houellebecqem seznámí, záhy se ukáže, že mu je nejbližším člověkem ze všech, koho zná: přístupem ke světu, pojetím vlastního žití i názory na umění.

Mapa, jež neudává směr
Podobně jako v předchozích románech je stále hlavním tématem Houellebecqova psaní samotný, ztracený, stárnoucí člověk. A přitom žádný loser, ale postava hodná úcty – neobyčejný umělec, který dokázal být celý život svůj, a navíc si vydělal neskutečné peníze.

I v knize La carte et le territoire Houellebecq konstatuje mnohé známé i překvapivé pravdy o dnešním světě, budoucnost tentokrát však črtá jen do dosažitelného horizontu pár desetiletí. Ač pečlivě mapuje vrcholy i propady našeho žití, ani v nejmenším si neosobuje právo na to, aby se snažil ukázat, která cesta tím paradoxním, záhadným, zvláštním územím je správná či zda nějaká vůbec existuje. Sympatické je, že v tomto díle nemluví ke čtenáři s tak přehnanou a drsnou skepsí, jež nám u předchozích románu chvíli připadala patřičná, ale při tom maximálním rozsahu pak působila marně, povýšenecky.

S La carte et le territoire Houellebecq zůstane slavným francouzským spisovatelem, zařadil se však nově mezi ty všeobecně uznávané.