Ženy se vrátily do domácnosti a k dětem, netráví čas studiem a nevyčerpávají se v zaměstnání. Stát nemusí zajišťovat síť předškolních zařízení, ostatně povinná školní docházka může být ukončena ve dvanácti. Uvolněná pracovní místa zastanou muži, kteří mají právo mít více manželek. Legalizuje se tak dnešní situace (nejen stárnoucích) manželů, kteří své zákonné ženy stejně podvádějí s milenkami. Rodinné soužití je idylické, protože žena jako hlava této malé společenské buňky neinvestuje čas, energii a peníze do toho, aby plnila reprezentativní úlohu v zaměstnání (a vracela se domů utahaná, a přesto zde nastupovala druhou směnu v péči o domácnost a děti a v plnění manželských povinností vykonávaných s oboustranně stále slábnoucím zájmem), ale může se plně realizovat jak v zabezpečení rodinného krbu, tak v tom, že své půvaby nachystá pro toho, kdo si ji vyvolil za manželku... Podivná představa? Nikoli. Vize blízké budoucnosti zachycená v románu Podvolení francouzského spisovatele Michela Houellebecqa.

Spokojení občané, mizivá nezaměstnanost, téměř nulová kriminalita, žádná bída: hezký sen kdekoho z nás a základ programu leckteré politické strany. V takovém světě bychom rádi žili a jistě jsme ochotni pro to i něco udělat. Michel Houellebecq pro nás v románu Podvolení – ve francouzské verzi Soumission – přesně takový projekt má. A dokonce nejde jen o pouhý plán. Houellebecq se rozhlédl po dnešní politické scéně západní Evropy a zkusil napsat scénář jejího vývoje v nadcházejících dvou desetiletích.

Optimističtější vyhlídky pro budoucnost, příjemnější veřejný prostor, ve všech ohledech lepší život. Berete? Problém však pro evropské čtenáře může být v tom, že podle této románové vize má být nevyhnutelným a vítaným receptem na všechny bolesti současného světa... islám! Zahoďme apriorní nedůvěru a nechme si tuto vizi předestřít v detailech. Mějme na paměti, že jde o scénář autora, který patří k těm nejznámějším spisovatelům ve své zemi i v zahraničí a je dnes jednou z hlavních součástí francouzského kulturního exportu.

Evropa se s potlačením křesťanství vzdala víry, ale i tradičního způsobu života. A nezbylo jí nic – což se projevuje se stále nápadnější naléhavostí. Lidé pohrdli rodinným životem, přestali mít zájem mít děti, realizují se pracovní kariérou a zabezpečení ve stáří místo potomků převzal stát. Jak ale demografická křivka klesá, i stát začíná být krátký na to, aby se o své občany postaral. Mladí nevěří hodnotám občanské demokracie, protože ta jim v podstatě nic nenabízí – jen nezaměstnanost, nulové jistoty, žádnou budoucnost. Pro tuto generaci není problém ničit, co jiní budovali, ubíjet čas násilnostmi.

V takové situaci může být nabídka víry v něco, co nás přesahuje, atraktivní pro ty, kdo nemají co ztratit: dnes s údivem sledujeme odchod naverbovaných fanatiků do řad Islámského státu. Stejně ostatně beznaděj mladých lidí využívají i jiní, podobně popisuje situaci v marocké Casablance například (z autorů, kteří byli do češtiny přeloženi) Mahi Binebine v románu Boží koně ze Sidi Moumen.

Obdobně milou spásou však může být i pro většinové obyvatelstvo víra v cosi pevného, v návrat k hodnotám, které tu existovaly například v patriarchálním modelu společnosti. Houellebecq sice není jediný, kdo k takové představě dnes došel – podobnou analýzu současného světa si můžeme přečíst třeba u našeho Stanislava Komárka –, ale odvážně ji rozpracoval do románového projektu.

Co podle Houellebecqa potřebujeme jako sůl, je najít víru – protože víru potřebujeme a v moderním světě jsme ji ztratili. Člověk chce v něco věřit, a když zjistí, že povrchní život naplněný jen konzumem je málo, když jako François, vypravěč Podvolení, pochopí, že ani spirituálně silný zážitek z kostela v křesťanském poutním místě nestačí a nepomáhá, je zřejmé, že nabídka zkusit se najít v jiné víře může být lákavá. V tom, jak tento román islám popisuje, se ale původní náplň náboženství – jako čistě myšlenkového rámce, svého druhu ideologie a filozofického názoru –, rychle vytrácí. Tak, jak je čtenáři předestírán – nejpregnantněji v rozhovorech vypravěče s jeho kolegou Redigerem, který už cestou přestoupení na tuto víru dávno prošel –, je islám představován především jako praktický návod na život jednotlivce a zejména na uspořádání společnosti. Islám se pak hodí nikoli proto, že by měl být prostředkem, jak pochopit svět a naši existenci v něm, ale čistě jako modus vivendi: redukuje se na ideální model světa s patriarchálním uspořádáním, tradičními hodnotami, s důrazem na roli ženy jako středobodu rodiny. Je to tak trochu mužsky machistický model. Adepti konverze totiž nejsou lákáni na to, že by jim měl být zaručeno zklidnění a usebrání v modlitbě, únik z reality ve studiu Koránu a víře ve vyšší hodnoty či zaručená lepší verze života posmrtného. Hlavní výhodou jinověrců má být to, že jim přestoupení k tomuto náboženství, jež je ve Francii po výhře muslimské politické strany zavedeno v podstatě totalitním způsobem, zaručí kariéru, totiž prestižní zaměstnání s třikrát vyšším platem a relativní svobodou konkrétní realizace, a zejména (to našeho hrdinu láká nejvíc) mnohoženství. Konverze je tedy záležitostí povrchní, prospěchářskou. Českému čtenáři až moc nepříjemně připomene ne tak dávnou zkušenost s komunismem.

Našemu čtenáři celá ta Houellebecqova konstrukce možná může připadat i mnohem utopističtější, než vlastně je, a to čistě proto, že jde o problematiku, o níž ve Francii vědí víc, protože muslimští spoluobčané a jejich víra jsou součástí jejich životního prostoru v mnohem širší míře než u nás. I tak ovšem román Podvolení po uvedení na francouzský trh vyvolal různé reakce. Byl vítán jako důvtipná věštba možné budoucnosti, ale i zatracován jako příliš negativní či přímo islamofobní. Paradoxně tak kritika odsuzovala to, co chápeme jako jednu z hlavních rolí literatury: její schopnost vyjadřovat se k univerzu, v němž žijeme, a provokovat – otázkami, komentáři, hyperbolickými obrazy.

Podvolení působí jako velmi veristický obraz: odehrává se v době nebezpečně blízké, v reálných kulisách, jež tvoří Paříž a podružně i francouzský venkov, a částečně s reálnými postavami, převážně ze současné francouzské politické scény. Do veřejného prostoru nás vtahuje nejen při líčení atmosféry voleb, ale i při popisu jejich reflexe v médiích a při zobrazení pouličních bouří. Hodně pozornosti je věnováno také univerzitě, akademickým kruhům a jejich od skutečnosti značně separovanému světu. Tím se Houellebecq – po předchozím románu Mapa a území, kde podrobně (a rovněž kriticky) popsal francouzské umělecké kruhy, jejich specifický diskurz i způsob fungování – tentokrát přesunul do jiné sféry výsostného území francouzské inteligence a smetánky. Hlásí se tak k tzv. univerzitnímu románu, žánru rozšířenému zejména v USA. Akademické prostředí opět podává velmi poučeně a s někdy až posměšně kritickým nadhledem.

Stejně tak důležitou součástí textu je i reflexe literatury – a také tím Houellebecq navazuje na předchozí román Mapa a území. Tentokrát se do analýz vybraných autorů a polemik s nimi noří mnohem hlouběji. Kromě toho, že základní půdorys románu vychází z inspirace dílem významného spisovatele konce 19. století J.-K. Huysmanse a je pokusem o jeho tematickou aktualizaci, je patrné, že Houellebecq do jisté míry soupeří i s experimentální podobou Huysmansova slavného románu Naruby. V tomto kontextu nás nepřekvapí, že dějová linka Podvolení je takřka nulová: nejde o vděčný příběhový román, neboť Houellebecq vůbec netouží čtenáři nabízet vymyšlený příběh. Naopak, jeho kniha je literární reflexe, čtenáře uvádí do celkem reálné situace, kdy se hrdina snaží dopátrat vysvětlení situace, jež se odvíjí před jeho očima a kterou nečekal a zprvu nechápal. Namísto literárně klasického vševědoucího vypravěče se v tomto románu setkáváme s jakýmisi prototypy náhodných, ale vševědoucích partnerů komunikace. Možná bychom text mohli označit za konverzační, či lépe diskusní román. Většinu informací se totiž dozvídáme právě z dlouhých dialogů vypravěče s několika málo postavami a tyto informace jsou navíc spíše analytického, někdy prvoplánově didaktického rázu.

Také název románu, jak jej autor vysvětluje přímo v textu, vychází z připomenutí dalšího slavného díla francouzské literatury. Nepříliš rozvitá, ale jasná zmínka v závěrečné části románu uvádí ve své době skandální román Pauline Réageové Příběh O. V něm žena dosáhne štěstí podvolením se milovanému muži v sadomasochistických sexuálních praktikách. Houellebecq tuto verzi vrcholného štěstí zmiňuje v souvislosti s tím, že v islámu člověk (tedy muž) dojde stejné mety, pokud se podvolí Bohu. To samosebou není nijak fiktivní motiv: podle islámu byli muž a žena stvořeni rozdílní a rolí ženy je být matkou. Islám je víra, jež své ovečky nevede k tomu, aby si vážily pozemského života, naopak život teď a tady věřícího pouze vzdaluje od slibovaného života na věčnosti. Největší slabinou je podle islámské víry touha, poněvadž člověka oslabuje. Tyto myšlenky, jistě ne v tak radikální podobě, jsme ovšem u Houellebecqa nacházeli už dříve: v románu Možnost ostrova rozvíjel jakousi sci-fi vizi budoucnosti, v níž právě odumření touhy patřilo k hlavním odlišnostem člověka v utopistické představě o proměnách, jakými lidské plémě v budoucnosti projde.

Nemusíme ale hledět do daleké budoucnosti, abychom nad tím, kam lidstvo spěje, kroutili hlavou. Ani Houellebecqovy výstižné popisy naší současnosti se nečtou hezky, ač jejich věrohodnost nelze zpochybnit. François, jehož ústy k nám autor promlouvá, působí jako tragický podivín, avšak kdo by se v něm aspoň trochu nenašel? Je jen trochu do krajnosti dotaženou paralelou dnešního žití. Tento tuctový podivín tráví většinu času sám a kromě sexu mu nic nechybí: delší vztah sice bez nadšení, ale celkem stoicky vymění za chvilkové potěšení realizované po rychlém výběru ze stránek seznamek nebo escortů. Společenský život vlastně nevede, vystačí si s televizí a internetem. Profesním kontaktům se snaží vyhýbat. Jeho stravování je přímo symbolem jen pro forma uspokojovaných životních potřeb – spokojí se s předvařenými fádními pokrmy ze supermarketu. Pravda, má malý byt a silné auto. Ale k čemu vlastně? Jeho jediným povyražením je práce, ale i kariéra se po dosažení určité mety stává jen odškrtnutou, ale prázdnou hodnotou: i v prestižním zaměstnání, které si sám zvolil a považoval je za nejlepší variantu trávení času i životních aspirací, postupně jeho zápal chladne, zájem vyhoří, úspěch se zdá zbytečný a marný. Osamělost – tedy život bez stálé partnerky, bez rodiny, bez dětí – se zdá být jedinou realizovatelnou a vlastně i jedinou akceptovatelnou variantou.

V předchozích románech Houellebecq svět jenom kritizoval, popisoval a s opovážlivě cynickou nadsázkou analyzoval minulost a přítomnost, črtal černou, smutnou vizi budoucnosti, a to bližší i poměrně vzdálené. Podvolení je v této posloupnosti v podstatě milá představa nedaleké budoucnosti. Představa, jež při prvním seznámení šokuje, vyvolává nejen zděšení, ale i odpor. Posléze však musíme přijmout, že tato verze není úplně vyloučená, i když pro většinu z nás zůstane nereálná nebo nepřijatelná. Román ovšem jistě ani nechtěl být... přijatelný. Nesmíme zapomínat, že čteme román, a tedy fikci. Jinak by Houellebecq knihu označil za esej, myslel-li by ji především jako polemiku, anebo publikoval jako vědeckou práci. Ostatně sám se v rozhovorech nechal slyšet, že scénář úspěšné muslimské politické strany, která ve Francii vyhraje volby, sice není zcela nereálný, ale je velmi nepravděpodobný. A kdyby už se měl rozehrát, přinejmenším by mu to trvalo několik desetiletí. Největší překážku autor sám vidí v tom, že by pro nesmírně rozdrobené muslimské názorové skupiny bylo těžké najít jednotný program a postup, dlouhodobě pracovat na ovládnutí širokého veřejného mínění, a to mravenčí prací na lokální úrovni, a zejména by musely mít charismatického a progresivního vůdce schopného kompromisu jak s radikálními prvky svých souvěrců, tak s možnými spojenci evropské politické scény – všechny tyto podmínky má houellebecqovská strana Muslimská jednota s románovým vůdcem Ben Abbásem do detailů dotažené.

Spisovatel má právo vidět svět po svém a barvitěji. Literatura odedávna reflektovala, co se děje kolem nás. A i když jsou už pryč časy, kdy realismus či zejména naturalismus měl přímo v programu nabízet analýzu světa, přispět popisem reálného stavu věcí k jejich vědeckému poznání, i dnes bereme umění – nejen literaturu, ale i výtvarné umění, komiks, film – jako způsob, jakým se z pozice autora vyjádřit k naší současnosti nebo jak ji v roli konzumenta zkusit lépe poznat, pochopit. V prvním rozhovoru, který autor k vydání románu poskytl, sám říká, že cítil jakousi povinnost takový text napsat, vyjádřil se přímo, že je to jeho „řemeslo“. Po určité době, kdy žil v zahraničí – v dobrovolném exilu v Irsku –, najednou byl schopen vidět svou zemi, a obecně situaci v západní Evropě, z potřebného nadhledu. Další impulz našel v motivech, které jsou v knize silně přítomné, k nim patří třeba život věčného studenta, jenž i po třicítce neopouští univerzitní prostředí a žije do značné míry odstřižen od reálného světa, ponořen například do studia starší literatury – v této románové verzi jde o období, život a dílo J.-K. Huysmanse. Vzhledem k tomu, že takové „vrcholové“ studium znamená skutečně se ponořit do jiných časů, jiného myšlenkového vzorce, může takový badatel celkem reálně dospět k přesvědčení, že i pro něho bude nejlepší volbou konverze – v Houellebecqově první verzi se vypravěč měl odhodlat po vzoru své literární modly k přestoupení na katolickou víru.

Aktualizace motivu konverze do islámského rámce přenáší celý románový projekt mnohem blíž dnešnímu světu. Politický podtext mu dává další náboj a širší rozměr. Trochu absurdní souvislost nakonec přineslo i to, že v plánový den uvedení románu do prodeje došlo k masakru v redakci humoristického týdeníku Charlie Hebdo. Jakákoli přímá spojitost byla samozřejmě vyloučena, Houellebecq román psal ve značném předstihu a ostatně zmíněná událost jeho samotného zaskočila tak, že na určitý čas zrušil předem ohlášený program mediální prezentace a doprovodných akcí – čtení, setkání s novináři i se čtenáři. Román se rozhodně stal jakýmsi pamfletem naší doby či konkrétněji té chvíle, kterou žijeme. Budoucnost ukáže, zda jeho buřičský podtón a tíživá aktuálnost vyprchá. Buď se ukáže jako zábavná fikce, anebo třeba na jeho slova dojde?

Jako všechny Houllebecqovy romány, i tento je buřičský a také smutný. Jako i v jiných knihách, sledujeme zblízka hrdinu naší doby, jenž trpí: je sám mezi všemi. Jeho samota je víceméně dobrovolná, dávno rezignoval, že by s tím měl či mohl něco dělat. Na jedné straně se s ním těžko ztotožňujeme, ta výzva je moc silná: akceptovat konverzi jako výměnu za teplé místo na univerzitě, dobrý plat a státem posvěcenou polygamii! Záleží ale především na tom, jak přečteme poslední stránky a co si odneseme z poslední věty. Rezignace nemusí být jediná možná, rezignace je i velmi nebezpečná.