Michel Houellebecq se v románu Soumission ohlíží za Evropou konce 19. století a zároveň staví mohutnou vizi naší blízké budoucnosti. Lednové pařížské události jen potvrdily naléhavost jeho proroctví – zároveň nás však nutí jinak běžnou literární provokaci vidět i kritičtějším pohledem. Jak se ostatně ztotožnit s hrdinou,jenž za příslib pohodlného života badatele s pěkným platem a s profitem ze státem deklarované polygamie konvertuje k islámu?

Jako už ve svých prvních románech, i v tom nejnovějším Houellebecq dokázal vyhmátnout bolestivé místo společnosti i jejích jednotlivců. Otevřenou ránu nechce zahojit, naopak ji drásá. Jeho politická vize popisuje dnešní svět a blízkou budoucnost, a obraz, který čtenáři předkládá, je hrůzostrašně věrohodný. Například už proto, že nejen kultura, politika a obecné nastavení společnosti, o němž se v díle mluví, je to naše aktuální, ale soudobé skutečnosti odpovídají i drobné detaily: názvy politických stran, jména současných politických vůdců, dokonce i značky a firmy (Amazon, TGV, SNCF), internetové služby (Youtube, Meetic), obchody (Relay), média (Le Monde, Picsou).

Mediální kampaň spuštěná ještě před vydáním knihy byla možná až kontraproduktivní: její intenzita nakonec vyvolávala pochyby o samotné kvalitě díla. Na rozdíl od předchozí knihy Mapa a území tentokrát nový román provázely recenze velmi různorodé, od oslavných až po ty, jež autora obviňují z „islamofobismu“, zbytečného šíření paniky, nahrávání rétorice bulvárního tisku a populistických politiků. Na každém šprochu pravdy trochu, jisté však je, že Soumission, tedy Podřízení (a případně podrobení, podmanění), je složité dílo svými myšlenkami a příliš jednoduché jejich zpracováním. U tak zkušeného autora, jakým Michel Houellebecq je, ale stojí za to hledat, co se pod povrchem prvoplánově plochého románu skrývá. Některé Francouze Houellebecqovy teze děsí a mrzí proto, že si připadají být úplně jiní, než jaké je autor vidí, totiž občansky nepoddajní, nesmiřitelní, aktivní. To ale (jak se dá vyčíst z románu) možná platí jen o té určité vrstvě společnosti, jež se třeba právě v tomto případě dostává v médiích ke slovu. Houellebecq mimochodem přesně tohle bolavé místo svého potenciáního publika rozšťoural, jak mohl: román zasadil do univerzitního prostředí a jeho kritika směřuje cíleně na francouzské intelektuály.

Při popisu výchozí situace, tedy naší současnosti posunuté jen o pár let vpřed, vypravěč zevrubně, avšak nijak emotivně, zobrazuje Francii jako místo na pokraji zkázy. Tradiční politické strany, jež původně reprezentovaly celé spektrum názorů a postojů, se slily v jeden nepříliš rozeznatelný amalgám, profilovaný spíše více či méně výraznými postavami jednotlivých vůdců. Ani jedna ze stran není schopná zemi nabídnout nadějnou vizi, natož ji vyvést z neútěšnosti. Nejen v hlavním městě, ale po celém území se množí násilné akce a nikdo už přesně neví, kdo všechno za nimi stojí. Ti úspěšní a finančně zajištění si neuvědomují, jak svět nahlížejí neúspěšní a ekonomicky i sociálně vyloučení z možnosti jakkoli se na jeho běhu podílet. Nejsou schopni reflektovat, že tato část populace ví, že se od systému ničeho nedočká, a proto ani nic nečeká a jeho další degradaci nijak neprožívá, nic proti ní nedělá a dělat nemůže. Pro množící se násilnosti nemá nikdo jasné vysvětlení, natož aby kdokoli mohl nabídnout návod, co s nimi. Až rutinní opakování stále stejných, zdánlivě bezvýznamných, ale velmi četných potyček postupně vede k únavě pozornosti publika z druhé strany společnosti a k nezájmu; i média přestávají o těchto záležitostech referovat. Nabízí se vysvětlení, že ti nahoře vlastně nechtějí, aby se něco řešilo, a už vůbec nepotřebují, aby o tom média informovala. Houellebecq ústy vypravěče a jeho kolegů postupně dochází k poměrně katastrofickým tezím, když rozkládá o tom, že určité skupiny zastupující identitární hnutí se systematicky připravují k občanské válce a postupnému převzetí moci tak, že se infiltrují do armády a státní správy. Právě v armádě je kariérní kolotoč poměrně krátký na to, aby během několika let takto cíleně vedená strategie mohla dosáhnout svého cíle, totiž že přesvědčení, vyškolení a vycvičení zástupci těchto ideových proudů armádu zcela ovládnou.

Francouzské volby v roce 2022 navzdory očekávání nevyhraje populistická Marie Le Pen. K žezlu se dostává islámská strana, zastoupená umírněným Mohammedem Ben Abbesem, který vychází z pozic distributivismu, ekonomicko-filozofického proudu počátku 20. století, prohlašujícího za základní ekonomickou jednotku rodinu, což má vést například ke zrušení veškeré státní podpory průmyslovým koncernům a následnému rozdrobením hospodářství na ty nejmenší, avšak sobětačné částečky. Abbes rovněž sní o novém římském impériu, jež lze vystavět pouze na idejích islámu, který umožňuje soužití lidem různého vyznání. Je totiž schopný respektovat jak křesťanství, tak i židovství (ovšem předpokládá se, že Židé stejně raději odejdou do Izraele), a jediným nepřátelským světonázorem tak bude ateismus. Základním kamenem společnosti se znovu stane rodina, tradiční morálka nastolí patriarchát, střed světa se z Evropy posune dále na jih, blíž k arabským zemím Středomoří.

Muslimské řízení země se má skutečně rychle osvědčit: zločinnost výrazně poklesla, v problémových čtvrtích dokonce na desetinu původních čísel. Křivka nezaměstnanosti se srovnala prakticky až k nule, a to zejména po odchodu žen do domácnosti, poté co je nově zavedené rodinné dávky zbavily nutnosti vydělávat. Na tyto dávky stát získal prostředky tím, že je ubral ze segmentu školství, neboť povinná školní docházka končí ve dvanácti letech a střední a vysoké školy jsou pouze soukromé. Nejsou už potřeba záchranné sociální programy – všechny problémy se řeší v rámci a na úrovni rodiny. Katolická církev už dávno ztratila své pozice právě tím, že se odvrátila od tradičních hodnot, když se nedokázala jednoznačně postavit úpadku mravů: zabránit sňatkům homosexuálů, právu na potrat a vstupu žen na pracovní trh. S hromadným příchodem imigrantů vyznávajících jiný pohled na tak zásadní mravní otázky bylo jen otázkou času, kdy se i Evropa k původnímu nastavení hodnot vrátí.

Bláhová domněnka, že univerzitního prostředí se změny v politice a ve společnosti nedotknou, je vyvrácena hned následovně. Vypravěč se z několika zdrojů – tedy během různých rozhovorů s kolegy, případně jinými postavami, s nimiž se setkává až okatě náhodně (a z hlediska románu zcela účelově) – dozvídá, že muslimská vláda by měla být (a nakonec skutečně bude) historicky první, jež s klidem přenechá opozici vše od vnitra přes finance i zahraničí a jako svou prioritu vezme pouze školství a vzdělávání: protože je považuje za základ, na němž lze postavit absolutní proměnu společnosti. V popředí zájmu vládní strany, Muslimského bratrstva, totiž není ekonomická prosperita ani bezpečnost země, jelikož tyto oblasti pod jeho vedením budou fungovat „samy od sebe“, ale demografický rozvoj a vzdělání (totiž jeho řízení a kontrola). A poněvadž jde o otázku, na níž se shodnou islámští vůdci všude ve světě, vítězná strana ve Francii mimoto může doufat v bohatou finanční podporu arabského světa. Školství tak nebude financovat stát, ale ropní magnáti, pro něž bude například spojení se slavnou Sorbonnou prestižní záležitostí.

Houellebecqa k napsání tohoto románu přivedly dvě základní skutečnosti – po návratu z Irska, kde prožil několik let v ústraní od francouzské literární a mediální scény, prý při pohledu na svou domovinu viděl různé jevy s potřebným nadhledem, a zároveň je vnímal jako natolik zjevné, že si k nim neodpustil tento románový komentář. Původně román zamýšlel jako současnou verzi literárního díla J.-K. Huysmanse a srovnání dnešní situace s jeho dobou. A také jako jistou paralelu Huysmansova slavného díla Naruby, textu, který patřil k prvním, jež otevřely cestu moderní literatuře, románu bez děje, „o ničem“. A také románu autora, jenž sám konvertoval ke katolicismu. Ten Houellebecqův tak měl původně nést název La Conversion (Konverze) a popisovat přestoupení na tutéž víru. To se však dle autora velmi záhy ukázalo jako nemožné.

Konečný titul, Soumission, tedy „podřízení, podrobení“, Houellebecq vysvětluje na s. 260 s odvoláním na knihu Příběh O – tento kontroverzní sadomasochistický text publikovala v padesátých letech pod pseudonymem Pauline Réage spisovatelka (a milenka významné osobnosti francouzského literárního světa Jeana Paulhana) Dominique Aury (i to je však umělecký pseudonym) a popsala v něm poměr vzdělané a dobře situované mladé ženy se dvěma movitými muži z vyšší společnosti. Oddávají se erotickým hrátkám, v nichž je žena týrána a ponižována, avšak O tak činí dobrovolně a s nadšením, a především s absolutním odevzdáním, neboť podřízenost svému vyvolenému považuje za nejvyšší stupeň milostného vztahu. Houellebecq v této pasáži ale zmíněné literární dílo necituje jako zdroj originálních sexuálních praktik, nýbrž s odvoláním na užití výrazu „soumission“: vrchol lidského štěstí, dle slov postavy jménem Rediger, tkví v naprostém podřízení, ať už ženy muži, anebo člověka Bohu tak, jak to vidí islám.

Vypravěč (na s. 111 se dozvíme, že se jmenuje, snad symbolicky, François, je to však informace nepodstatná) je univerzitní profesor, jenž má dle vlastních slov ve svých čtyřiačtyřiceti letech to nejlepší už za sebou. Po brilantní doktorské práci už léta tráví své dny jaksi odevzdaně, bez ambicí na další kariéru a bez potřeby jakkoli zpestřit svůj banální život, tvořený mechanickým odříkáním pár hodin povinných přednášek na fakultě, přetrpěním konzultačních hodin s mladými diplomanty či doktorandy, nezbytným sociálním kontaktem při obědě s kolegy, pokud se jim nestačí včas vyhnout. Jedinou zábavou a snad i povinností, které se pravidelně věnuje, je vedle docházky na setkání oborového kroužku vědců, zabývajících se literaturou 18. století, udržování nezávazných vztahů se studentkami. Na podzim se mu vždy podaří dát se s některou ze slečen dohromady, přes rok se stýkají a během prázdnin se vztah rozpadne, neboť dívka zpravidla „potká někoho jiného“.

Román vlastně nenabízí příběh, děj se dá shrnout velmi lakonicky. Vypravěč těžko navazuje navazuje nové vztahy se ženami a ještě hůř si je udrží. Poté co jediná jeho perspektivní láska, studentka Myriam, odjede s rodiči do Izraele – napjaté ovzduší ve Francii tuto židovskou rodinu donutí k vystěhování –, vypravěč zkouší využívat služeb eskortních agentur, brzy ale zjišťuje, že ho už ani tato povrchní setkání nebaví. Vyhlídka získání hned tří manželek přes dohazovačku, jak je to u muslimů zvykem, se zdá být jedním z hlavních lákadel ke konverzi k islámu. Tu mu nabízí univerzita jako podmínku návratu na bývalé pracoviště a k vědecké práci.

Vypravěčovu konverzi Houellebecq v románu předkládá jako sice nejvěrohodnější, ale nikoli potvrzené vyústění hrdinových úvah o tom, zda nabídku přijmout: poslední, ani ne pětistránková pasáž v knize je stylizovaná ve slovesném čase, který vyjadřuje pravděpodobnost v budoucnosti, a i když román končí větou „Je n’aurais rien à regretter“ (Ničeho nebudu muset litovat), pořád jde jen o hypotetické konstatování. Dalo by se možná vnímat i jako výraz slepé víry – to však nesedí s předchozí charakteristikou protagonisty románu –, nebo jako jistý druh naděje na zázračné vykoupení z mizérie dosavadní existence a zároveň také jako nebezpečí, jehož si je však hrdina krutě vědom a konstatuje je se stejným nadhledem a obdobnou ironií, s jakou komentoval svůj život na předchozích třech stovkách stran.

Právě volba slovesného času je i v tomto románu velmi nápadným stavebním prvkem: podobně jako například už v knize Mapa a území Houellebecq předkládá své vize tak, že dlouhé pasáže věnované popisu a jakési analýze budoucnosti píše, jako by se za nimi ohlížel do minulosti. A navíc je vlastně nekomentuje, spíš jen konstatuje, či přesněji definuje, a to v čase zvaném imparfait (imperfektu), tedy čase užívaném pro popis pozadí děje. V popředí textu tak není – jako obvykle v románu – to, že by hrdina (a jeho ústy autor) sděloval sled časově ohraničených akcí, před očima čtenáře se odvíjejících situací, činů či událostí. Vypravěč zvolna, a někdy až zdlouhavě předestírá a popisuje stav společnosti, kreslí politickou mapu Francie a potažmo světa, a ačkoli jde o Houellebecqovu vizi blízké budoucnosti, tím, že je podána právě tímto slovesným časem, působí v podstatě jako něco obecně známého, co běží na pozadí, jako kulisa. Tím nám nutí dojem, že jde o věci, na něž už jsme si dávno zvykli, přijali je a teď se pouze shrnují či jasněji formulují. Autor těží z toho, že užitím času vyjadřujícího neohraničený děj, trvání v minulosti, text – popisující přítomnost a předjímající budoucnost – navozuje efekt tíživé, zdlouhavé, pesimistické a až únavné reality.

Co na románu irituje, je příliš průhledná stavba textu: autor svou politickou vizi předkládá částečně přímo ústy vypravěče (když konstatuje přítomné jevy) nebo ji vkládá do dlouhých tirád několika vedlejších, okatě „pomocných“ postav, jako například pracovníka tajných služeb (autor používá termín politická policie, v našem prostředí lze snad použít obecný, ale výmluvný výraz „vnitrák“), jenž vypravěči trpělivě a detailně vysvětluje pozadí politické scény a zejména důvody a provázanost jednání různých politiků a náboženských či teroristických uskupení, kolegy z univerzity, tajného člena jedné z muslimských organizací (jenž je jakýmsi „hlasem z lidu“, když vedle historických a kulturních souvislostí současné situace komentuje i přízemnější záležitosti jako kariérismus nebo mnohoženství), rektora univerzity (který s odvoláním na příručku o základech islámu poskytuje přehledný výklad celé problematiky islamismu a rovnou vyvrací nejčastější nepravdy a předsudky, které vůči této víře i kultuře evropská společnost chová). Houellebecq, pohlcený snahou rozvést a vyargumentovat své názory a teze, vede svého vypravěče z jedné kapitolky do druhé a od jednoho dlouhého dialogu ke druhému přes jednovětná konstatování, dvouřádkové můstky, jimiž se posune na jiné místo či k další postavě. Už v předchozím románu se právě tyto prvky románu vyjevovaly příliš nápadně. Tyto prvky, jak je zřejmé, slouží autorovi jen jako pomůcka k předložení připravených tezí – a v našem případě vyslovení vize o tom, kam směřuje vývoj evropské společnosti v konfrontaci s vehementním působením islámu jako spásného náboženství, jež může Evropě do jisté míry ulehčit a vysvobodit ji ze slepé uličky způsobené tím, že se moderní společnost vzdala těch tradičních idejí a pozic, bez nichž vlastně neumí a nechce být. Autor jako by si odmítal dát se sladěním ideového poslání s uměleckým ztvárněním práci , nějak ústrojněji zapracovat jedno do druhého, teze více schovat za tu rovinu díla, které je dělají právě románem. Ve výsledku román působí sice objevně a progresivně, ale spíše jako sociologicko-politická analýza, jež by se možná lépe četla jako dílo populárně esejistické (viz naše publikace z dílny Václava Cílka či Stanislava Komárka), a naopak jako román je zklamáním, vyznívá ploše, nedotaženě, nemyslně prvoplánově. V tomto rozporu nejspíš vězí i velmi rozdílné názory kritiky i čtenářů, aspoň jak je zatím lze sledovat.

Původní záměr, přenést problematiku díla z konce 19. století (román Naruby vyšel roku 1884 a spisovatel Barbey d’Aurevilly tehdy o jeho autorovi prohlásil, že buď spáchá sebevraždu, nebo se stane věřícím) do doby o století později, se sice autorovi už při psaní románu do jisté míry rozpadl, J.-K. Huysmans však přesto zůstává v románu v centru pozornosti. Vedle toho, že Houellebecq předkládá poměrně pečlivé rozbory Huysmansova díla, ohlasů jeho tvorby a pokouší se spisovatele zařadit do kontextu dobové literární scény, vybírá si jak stěžejní myšlenky, jež s jeho postavou rezonují – jako například právě otázku smrti, sebevraždy, anebo způsobu, jak naplnit své touhy či dojít jistých, i když zástupných potěšení –, tak i spíše podružnější motivy, jež mu umožňují konfrontovat obecné nastavení společnosti dnes a před sto lety, anebo i vyslovené detaily. Srovnatelný prostor je věnován i některým myšlenkám Friedricha Nietzscheho, a nakonec i jakési procházce jeho dílem. Právě u něho nachází Houellebecq oporu pro jisté své argumenty, třeba pro to, že křesťanství je pro dnešní svět již vyčpělý koncept. Některé více než provokativní myšlenky vkládá autor do úst těch, kdo s vypravěčem vedou dialogy. Těžko tak s určitými prohlášeními nesouhlasit, když je neříká ani autor sám, ani jeho vypravěč. Mate jen to, že se k nim ve zmíněném dialogu vypravěč nijak výrazně nevymezuje. Jsou to až přehnaně banální tvrzení typu že Evropa spáchala sebevraždu, když dopustila zavření baru v bruselském secesním hotelu Métropole, podobně že úpadek Evropy lze vidět v tom, že prostitutky v bordelech zapomněly některé z dříve běžných sexuálních praktik...

Jako obvykle se Houellebecq velmi nelichotivě vyjadřuje o ženách, v tomto románu ale zachází snad nejdál z toho, na co jsme v jeho tvorbě už zvyklí. Nově jeho vypravěč ženám nepřiznává právo prosadit se profesně a jejich místo vidí u plotny, houellebecqovsky tradičně je velmi cynický zejména k ženě stárnoucí: „Je la regardais avec stupéfaction: c’était la premiere fois depuis dix ans je la croisais que je prenais conscience qu’elle avait été une femme, et même dans un sens qu’elle en était encore une, qu’un homme, un jour, avait pu éprouver du désir pour cette créature ramassée et courtaude, presque batracienne.“ (79; Ohromeně jsem na ni zíral: poprvé za těch deset let, co jsem se s ní znal, jsem si uvědomil, že byla taky ženou, a že dokonce v určitém smyslu ještě žena je, a zaskočilo mě, že kdysi nějaký muž mohl zahořet touhou k této shrbené, oplácané bytosti s podobou hodnou obojživelníka.)

Naproti tomu vypravěčův pohlavní úd se stává vpravdě hrdinou románu – ani to ale u Houellebecqa není nové a nijak to nepřekvapí: „Modeste mais robuste, elle m’avait toujours fidèlement servi – enfin c’était peut-être moi, au contraire, qui étais à son service“ (99; Nevelký ale statný [penis] mi vždy věrně sloužil – totiž naopak, to já jsem sloužil jemu). „Chacune de ses fellations aurait suffi à justifier la vie d’un homme.“ (39; Každá její felace by stačila k tomu, aby si člověk řekl, že stojí za to žít) „Je n’avais même pas envie de baiser, enfin j’avais un peu envie de baiser mais un peu envie de mourir en même temps, je ne savais plus très bien en somme, je commençais à sentir monter une légère nausée, qu’est-ce qu’ils foutaient Rapid’Sushi merde?“ (44; Dokonce se mi ani nechtělo souložit, tedy trochu se mi souložit chtělo, ale zároveň se mi taky trochu chtělo umřít, už jsem ztrácel přehled, najednou mi bylo nějak na zvracení, sakra, kde se s tím jídlem z Rapid’Sushi couraj?) „Ma vie aurait été bien plate et bien morne si je n’avais pas, au moins de temps à autre, baisé avec Myriam.“ (126; Můj život by byl pěkně ničemný a nudný, kdybych si aspoň tu a tam nezašoustal s Myriam). Ovšem jen do té chvíle, než se setká s ženou starší než jeho studentky a pečlivě vybírané prostitutky: „Panne érectile d’un côté, sécheresse vaginale de l’autre; il valait mieux éviter ça.“ (185; Na jedné straně porucha erekce, na straně druhé vaginální suchost; tomu je lepší se vyhnout.)

Jedním z argumentů, proč by měly ženy vzdát kariéru a věnovat se péči o manžela a rodinu, je depresivní popis každodennosti uhoněné evropské zaměstnané ženy. Vypravěč ji vidí v živých barvách, jak se ráno, než poveze děti do školy, dlouze strojí a líčí, aby vypadala po celý den k světu, a poté co splní povinnosti v práci a zajistí domácnost a děti, usedne ztrhaná v teplákách k televizi. To v Saúdské Arábii ta žena, již na ulici potkáme jen zahalenou, se doma před manželem mění v exotickou krásku: namalovaná před ním pobíhá v sexy prádle, ověšená šperky, připravená cele se mu věnovat. Tyto úvahy nakonec autora přivedou k přemýšlení o tom, co ženě – a ostatně i jejímu muži – zbývá, když zestárne. Zde se vypravěč dlouze zaobírá evokacemi ideálů doby Huysmansovy, kdy žena vyvářela pochutiny a udržovala tak vztah se svým vyvoleným přes požitky uspokojeného žaludku.

Francouzská kritika v reakcích na tento román znovu a znovu otvírá otázku spisovatelské odpovědnosti a práv literární fikce. Někteří novináři, ale i kolegové z řad spisovatelů (velmi vehementně například Christine Angot) Houellebecqovi vyčítají příliš negativistický rozbor dnešní situace a nepřípustně katastrofický scénář budoucnosti. Je však nutné poznamenat, že i když rámcově je představa, že Evropě bude vládnout muslimská strana, opravdu děsivá, autorova vize zůstává mírumilovná. Převzetí moci proběhne nenásilně a v podstatě za obecného konsensu, nový vůdce je umírněný, moderní člověk – až na to, že vyznává pro nás nepřijatelnou víru. Francii vyvede z mnoha potíží, avšak za cenu toho, že svou víru vnutí všem. Analogie s katolictvím a jeho naplněnými mocenskými ambicemi samozřejmě není Houellebecqův výmysl ani objev. Vedle toho, že působí jako řemeslně odbytý (a pokud ta plochost měla být aluzí na Huysmansovo pojetí literárního díla, pak jí schází opodstatnění, vyznívá samoúčelně), román tak vlastně nejvíc provokuje tím, jak autor svou obecnou politickou vizi naplňuje jedním individuálním osudem, s nímž se nejen těžko ztotožňujeme, ale je nám proti srsti ho vůbec přijmout.

Román Soumission je možné vnímat jako alarmující sdělení o tom, kam Evropa v blízké době dospěje. Autor byl a je vizionář (různé představy o bližší i vzdálenější budoucnosti předkládal i v románech Možnost ostrova nebo Mapa a území a z dlouhodobého hlediska se tato jeho proroctví spíš doplňují, než by se popírala), který rád poučuje, své myšlenky má podepřené mnoha argumenty a na romanopisce více než běžně pečlivým studiem pramenů. Dávno však provokuje tím, že jeho vize jsou negativistické, ba katastrofické. A tak i když je jasné, že literatura má být kritická a klást otázky, upozorňovat na nebezpečí, přece jen má i čtenář právo chtít od spisovatele aspoň náznak snahy hledat východiska, ačkoli třeba nakonec nepovedou k cíli, a už vůbec k nápravě. Houellebecq to nedělá a jeho posedlost konstatováním úpadku a předjímáním katastrof zkrátka určitou část publika – ať kritiků, či běžných čtenářů – popuzuje. Román Michela Houellebecqa si totiž nekupujeme jako thriller, ale jako román, jako to nejlepší, co dnes francouzská literatura nabízí. Proto máme možná i scestná očekávání. Houellebecq nás může kromě poučování i vychovávat (učit číst jinak, než jsme zvyklí, zbavovat předsudku, že romány mají být takové, na jaké jsme si zvykli), anebo prostě jednou pro vždy zklamat.