Když jsem na začátku prosince navštívila Dublin, komínky Intermezza se vršily u vchodů do všech knihkupectví. V Americe se u příležitosti zářijového vydání románu konalo na 140 půlnočních večírků, ne nepodobných těm, které před dvaceti lety doprovázely vydání nových dílů Harryho Pottera. Je zároveň dost možné, že se na akcích objevili ti samí lidé – mileniálové včetně Rooneyové dospívali spolu s Potterem, obklopeni potterománií. Tematické večery, jejichž součástí byly kvízy, tomboly a propagační předměty, ale nepřilákaly jen třicátníky. Na setkáních se to hemžilo zástupci generace Z a výjimkou nebyli ani osmdesátníci. Ozvuky v literárním světě ne zcela běžného poprasku se donesly i do Česka. Komínky překladu se sice v knihkupectvích netyčily, ale na poličkách s novinkami se kniha pár týdnů udržela a v předních denících se velmi rychle po vydání objevily stručné recenze. Očekávání byla jinými slovy veliká. Jaké je tedy nové dílo Irky, kterou Guardian (s opatrných otazníkem) nazval „nejlepším spisovatelem současnosti“?

Je hutné, emočně drásavé a nepokrytě upřímné. Zatímco Normální lidé, kteří Sally Rooneyovou v roce 2018 katapultovali mezi nejznámější beletrist(k)y současnosti, reflektovali období rané dospělosti, vyznačující se instinktivním lapáním po životě, jehož význam se jen pomalu začínal vynořovat z oparu sexuálního vzrušení a uvědomění si limitů romantických vztahů, normální lidé Intermezza se nacházejí na prahu středního věku – ve fázi brutálního vystřízlivění. Ostrost jejich vnímání se prohloubila a s ní i vnitřní zmatek. Mileniála Petera většinu času ochromuje panika, že o tom, jak bude vypadat jeho budoucnost, rozhoduje jen on sám. Bere do ruky tužku, načrtává první nesmělé obrysy, ale za chvíli je zase vygumuje nebo překreslí jinou tlustší čarou, která se už ale bude mazat o poznání hůř. Margaret je minulými událostmi paralyzována natolik, že se jí nad prázdným archem s názvem „Budoucnost“ klepe ruka, Sylvia jej radši úplně ignoruje. Název románu odkazuje ke střední fázi života, která je ze všech životních fází nejméně šablonovitá a její relativní úspěšnost klíčová pro budoucí pocit životního naplnění. Doprovázet normální třicátníky Rooneyové neprošlapanými stezkami není zrovna příjemné. Pláčou, potí se, perou a padají. Vždycky ale vstanou a většinou na nohy pomohou i tomu vedle.

Příběh bratrů Petera a Ivana Koubkových je zasazen do irských reálií v rozmezí několika měsíců od léta do zimy 2022. Peter je třiatřicetiletý úspěšný právník žijící v Dublinu. Dvaadvacetiletý Ivan má ambici stát se profesionálním šachistou a na nájem ve sdíleném bytě si vydělává datovou analýzou. Napjatost sourozeneckého vztahu způsobená velkým věkovým rozdílem a povahovými odlišnostmi se ještě prohloubí po tom, co jim zemře otec. Oba zoufale touží po bezpečném vztahu, který jim chyběl v rozvodem poznamenaném dětství. Peter lavíruje mezi svou spřízněnou duší, profesorkou literatury Sylvií, a nespoutanou studentkou Naomi, jež si přivydělává prodejem obsahu s vlastním erotickým materiálem na internetu. Ivan se na šachové exhibici v městečku Leitrim seznámí s manažerkou kulturního centra Margaret, o čtrnáct let starší. Vzájemné jiskření ještě ten večer vyústí v navázání mileneckého vztahu.

Forma nejnovější prózy Sally Rooneyové je brilantnější než kdy dřív. Exceluje především v pasážích postavených na původně modernistické narativní technice proudu vědomí. Kyne tak Odysseovi Jamese Joyce, což ještě podtrhují dublinské reálie. „Jestlipak ještě spí, přemítá – nebo už se vzbudila a viděla jeho vzkaz. Zavolej mi. Miluju tě. A co ta druhá: snědla sama večeři, kterou pro něj uvařila. Nebo vzdala kuchtění, objednala čínu, rozplácla se na gauči a teď si lakuje nehty. Bujení nevhodnýchemocí, napadne ho. Porucha citů. Vzpomínka, jak si táta na linkovaný papír zapisuje škrabopisem instrukce od doktorky, názvy léků. Ta jeho pokorná uctivost, ano, dokonce když už byl jednou nohou v hrobě, když už věděl, že nemá šanci a že tou svou poslušností ničeho nedosáhne. Zatímco Peter zuřil na všechno okolo sebe: lékaře, sestry, nemocniční automaty. Jednou, když se u táty v Kildare snažil dvacet minut marně dovolat pojišťovně, prokopl plot. Řekl, že ho dá opravit, ale nedal.“ S Joycem Rooneyová sdílí také zájem o ve skrze banální situace, které však prozkoumává ze všech myslitelných úhlů – lichotivých i nelichotivých, poetických i přízemních, povrchních i existenciálních.

Na bezmála čtyřech stech stránkách stýkání se a potýkání hlavních postav spisovatelka pokračuje v mapování vlastností a preferencí typických pro generaci mileniálů. Absolventi Trinity College Peter a Sylvia, kteří už během studií oslňovali okolí jako pár intelektuálů a po studiích se bez problému etablovali ve svých oborech, jsou typickými rooneyovskými hrdiny. Ambice a autentický zápal, které je ze středostavovských kruhů dostaly mezi společenskou elitu, jsou jim ale k ničemu, když Sylvia při nehodě utrpí těžká zranění. Chronická bolest, kvůli níž navíc nemůže mít sex, se stává součástí jejího každodenního života. Slabost, závislost ani zranitelnost se v jejím slovníku nenacházejí, a tak od sebe Petera odežene. Odmítá se vzdát dokonalého života, který si po jeho boku vysnila, a to i Peterovým jménem. Zahodit své neobyčejné souznění ale ani jeden z nich nedokáže, a tak udržují alespoň platonický vztah, který se však promění v paralýzu.

V částečné opozici stojí o dekádu mladší Naomi a Ivan. Společenská prestiž jim nic neříká. Jejich život je daleko míň svázaný kulturními a sociálními očekáváními. Z extrémně inteligentního nerda Ivana se po boku Margaret stává nekomplikovaně spokojený člověk, kterému by stačilo žít v ústraní Leitrimu a objíždět šachové turnaje. Naomi žijící v nelegálně obsazeném bytě je ze všech postav nejvíce poznamenaná předchozím životem. Strach z odmítnutí projevuje tím, že se nechá Peterem rádoby dobrovolně vydržovat a že se mu výlučně podřizuje v sexu. To Peterovi vyhovuje, často ale taky touží po své „normální“ Sylvii: „Hele, vaše generace to bere jinak. Vy se všichni navzájem škrtíte, plivete si do pusy a tak. Mně je třicet dva, rozumíš, my jsme normální.“

Hranice normality jsou ale v Intermezzu extrémně fluidní. Potřeba lásky Naomi a Ivana je míň komplikovaná než ta o dekádu staršího Petera, Sylvie a Margaret. Pravidelnost a obvyklost pro ně znamenají vyprázdněné koncepty. Jsou díky tomu v užším kontaktu se svými potřebami. Zatímco Peter řeší citový zmatek xanaxem a vodkou, Ivan o něm mluví. Stejně tak Naomi: „Neříkám si, ty jo, Peter to se mnou asi myslí fakt vážně, určitě mě miluje a tak. Nejsem blbá. Ale chci jenom říct, že si vážím toho, jak jsi na mě hodnej. A jsem ti fakt vděčná, i když se tak nejspíš nechovám.“ Petera Naomina upřímnost odzbrojuje a začíná si připouštět, že ten, kdo jím doopravdy manipuluje, je zdánlivě vyrovnaná a „normální“ Sylvie. Vztah s mladším Ivanem je podobně osvobozující i pro Margaret. Ivanova neochvějná víra ve vztah, který je silně zatížen společenskými předsudky, ji naučí přemýšlet o životě v otevřenějších schématech.

Ivan si v Intermezzu představuje pocity, vzpomínky a sny, které mu nejdou z mysli, jako něco izolovaného od objektivní reality, dokonale soběstačnou, uzavřenou oblast – něco jako sněžítko. Skleněné sněžítko přitom představuje skvělou metaforu díla Sally Rooneyové, která staví původní logiku přirovnání tak trochu na hlavu. Sněžítko jako emanace románů Rooneyové představuje předmět, uvnitř něhož s nesnesitelnou lehkostí víří právě pocity, vzpomínky, sny a dojmy. Zároveň jde o objekt, jehož hmota soustřeďuje značnou potenciální energii a který svou setrvačností odolává vnějším silám. Podobné vlastnosti má, zdá se, i próza Rooneyové.

Connell a Marianne z Normálních lidí před bezmála sedmi lety zažehli intenzivní diskusi o specifických rysech moderní romance i o jejích spojitostech se sociálními dynamikami. O dva romány později Rooneyová s plnou vážností nadále ohledává primárně romantické, v druhém sledu ale také rodinné a přátelské vztahy. Ukazuje, že jejich povahu zásadně ovlivňuje množství společenských očekávání včetně ekonomických nerovností. Když vypíchneme ještě nestrannou ironii, prostřednictvím které Rooneyová stimuluje čtenářův zájem o stále se prohlubující introspekce protagonistů, není snad nemístné přirovnat ji k Jane Austenové. Spisovatelky se samozřejmě i v mnohém liší. Austenová se za svého života nedočkala širšího uznání. Na druhou stranu není moc pravděpodobné, že si romány Rooneyové v dlouhodobém horizontu vydobydou kultovní status srovnatelný s Austenovou. Podobnosti ale dokazují, že lidé ve všech dobách chtějí číst chytré knihy o světě kolem sebe a lásce v něm. Velkých očekávání čtenářstva se Sally Rooneyová už nezbaví.