Linda Maria Baros (nar. 1981) je francouzsko-rumunská básnířka, esejistka a překladatelka. Vystudovala moderní a komparativní literaturu na pařížské Sorbonně. Vyučuje na Univerzitě Paris III (Sorbonne Nouvelle) a aktivně se podílí na organizaci literárního života ve Francii. Od roku 2019 je viceprezidentkou francouzského PEN Clubu, současně je tajemnicí prestižní literární ceny Prix Guillaume Apollinaire. Je šéfredaktorkou francouzského vydavatelství La Traductière. Linda Baros dále organizovala festival Primăvara Poeților (Jaro básníků) v Rumunsku, který probíhal v letech 2005 až 2012 a mnoho let byla stálou spolupracovnicí rumunského literárního časopisu Luceafărul de dimineață. Za svou literární práci získala řadu ocenění, včetně Prix de poésie de la vocation (2004), Nichita Stănescu Prize (2013) a Ion Minulescu National Poetry Prize (2008).

Francouzská a rumunská básnická tvorba Lindy Baros se vyznačuje výraznými literárními obrazy a výbušnými emocemi. Mezi její nejvýznamnější sbírky patří Le Livre de signes et d'ombres (Éditions Cheyne, 2004 – Kniha znaků a stínů) a La Maison en lames de rasoir (Éditions Cheyne, 2006 – Dům z žiletek,).

Od září 2024 je uměleckou ředitelkou největšího francouzského festivalu poezie Printemps des Poètes. Nová sezona s názvem Poésie volcanique právě začala a potrvá do konce března 2025.

iLiteratura: Pestrost a šíře vašich aktivit by mohly leckoho udivit. Píšete poezii, vydáváte popularizační knihy (antologie, učebnice), překládáte, jste velmi aktivní v organizaci literárního života.  Co byste řekla sama o sobě? Kdo je Linda Baros podle vás?
Linda Maria Baros: Linda Maria Baros je básnířka, překladatelka, v určité době také badatelka. Je vášnivá milovnice literárních časopisů. Literární časopisy se staly mou posedlostí, už, když jsem byla velmi, velmi malá. Bylo mi tak osm, devět let. Takové setkání už vás nikdy neopustí. Byl to v mém životě klíčový okamžik a počátek vášně pro literaturu a její zprostředkování veřejnosti. Všechny díly mých aktivit tvoří celek.

Píšu. To je moje osobní sféra. A když se otevírám ostatním, dělám to prostřednictvím překladu, literární kritiky, vědeckých článků, ale také prostřednictvím časopisů a organizováním kulturních akcí. Vše je to pro mě poezie ve své plné síle. Dokonce bych nedokázala oddělit vlastní psaní od propagace literární tvorby jako takové. Jsou to dvě oblasti, které dle mne nemohou existovat odděleně.

iLiteratura: Jste tedy jednou jedinou osobou?
Linda Maria Baros: Ano. Přesně tak a věřte mi, že vůbec netrpím problémy spojenými s otázkou identity. Často se mne na to ptají, protože píšu ve francouzštině a jsem původem z Rumunska. Kam se situujete? Jak se ve vás snoubí jazyky? Tím, že se učíme jazyky, získáváme naprosto neuvěřitelné bohatství. V mém případě rumunštinu, ve škole angličtinu, pak francouzštinu. Vůbec mi to nepůsobí problémy s identitou. S překladem je to to samé. Dostala jsem před časem pozvánku na konferenci o překladu. S velikou mírou ironie jsem své vystoupení pojmenovala: „Překlad je úzkostí identity“. Vůbec si to nemyslím. Mám někdy pocit, že lidé zjednodušují, místo aby se v tomto bohatém vrstvení pokoušeli hledat.

iLiteratura: Narodila jste se v roce 1981 v Rumunsku, jak vznikla vaše úzká vazba na Francii?
Linda Maria Baros: Na počátku byla moje láska k francouzské literatuře, a když mi bylo asi 16 let, přijela jsem poprvé do Paříže. Byla jsem tu s rodiči a přáteli a jeli jsme kolem Sorbonny. Když jsem se dívala na budovu, prohlásila jsem: ‚Tady budu jednou studovat.‘ Rodiče se na mě překvapeně podívali. Ale já jsem vždy toužila studovat srovnávací literaturu. Strávila jsem rok a půl na střední škole ve Francii a zapsala se na Sorbonnu, ke studiu jsem nastoupila v roce 1997. Má vazba na Franci je tedy spojením fascinace a racionálního rozhodnutí.

iLiteratura: Dělíte svůj život mezi Rumunsko a Francii? Nebo jste už ve Francii zapustila kořeny?
Linda Maria Baros: Bohužel svůj život mezi Francii a Rumunsko nedělím. Ve své vlasti jsem byla loni na čtyři dny poprvé po osmi letech. Francie se sice stala mou adoptivní zemí, ale je tak jednoduché to zase není. Místo, kde se právě nacházím, pro mě není tak důležité, zásadní je naopak to, co v daném okamžiku tvořím. Nejsilnější pouto s Rumunskem není spojeno přímo se samotnou zemí, tvoří ho překlad. Dlouhé roky jsem měla v jednom rumunském kulturním časopise měsíční rubriku o překladu poezie.

iLiteratura: Do jakých jazyků překládáte?
Linda Maria Baros: Překládám především do francouzštiny. Pracuji s angličtinou, španělštinou, trochu s irštinou, galicijštinou, ale dostanu-li nabídku, mohu poezii překládat z italštiny, portugalštiny… Narodit se v Rumunsku je z jazykového hlediska úžasná příležitost. Rumunština má velmi blízko k tzv. vulgární latině, z níž vycházejí i další románské jazyky, proto nám otevírá jazykovou bránu k dalším jazykům.

iLiteratura: Jste primárně překladatelkou poezie?
Linda Maria Baros: Ano. Jen výjimečně překládám něco jiného.

iLiteratura: Jak texty vybíráte? Přitahuje vás rytmus veršů, poetika, obrazy?
Linda Maria Baros: Na první místě mě zajímá síla básnického vyjádření, originalita, vynalézavost. Vždy jsem se řídila těmito kritérii. A někdy rozhodují i jména, za nimiž se skrývají významní tvůrci. Třeba Nikita Stănescu, velký básník, neuvěřitelná osobnost. Literární kritici říkají, že rumunská literatura se dělí na dobu před a po Nikitovi. Patří do kategorie mytických básníků. Ale zajímám se i o začínající autory, protože s nimi poznáváme literaturu, která se teprve rodí. Začala jsem překládat, abych tyto rodící se hlasy mohla posouvat dál. Na poezii mě zajímá především její vyhraněný charakter. Nejsem vůbec pro poezii, která zavírá oči před světem. Chci poezii, která ho vyjadřuje. Vybírám si texty podle energie veršů, dle jejich údernosti.

iLiteratura: Jakou roli hraje poezie ve vašem životě?
Linda Maria Baros: Kdysi jsem to zformulovala takto: Poezie je lupa, přes kterou svět vidíme jinak; tak, jak byl stvořen, očištěný od všech konceptů; čistý a nevyhnutelný ve své nekonečnosti. V absolutním smyslu se mi poezie zdá být něco jako velký třesk. Nacházíme v ní energii počátku. Sílu, která nás uvádí do pohybu, mimořádnou dynamiku. Tak to v každém případě prožívám, když objevím verš, báseň. Rozhodující se mi jeví být zmiňovaná dynamika: potřeba otevřít se dynamice představivosti?

iLiteratura: Zdá se vám, že ve Francii hraje poezie výraznější společenskou roli než jinde?
Linda Maria Baros: Zdá se, že hraje stále důležitější roli. Poezie je tu stále více přítomná. Hodně jsme o tom mluvili s odborníky z knižní branže, novináři, nakladateli, knihkupci. Všichni říkají to samé, a dokonce se opírají o statistiky. Přibývá knih, regály se rozšiřují. Mladí lidé mají o poezii stále větší zájem. I literární ceny hlásí narůstající počet přihlášených básní. Osobně mě to velmi těší. Děje se něco důležitého. Ve Francii již před několika lety vykrystalizovala nová generace. Literatura potřebuje neustálé předávání, a to se díky nové generaci právě teď děje. Setkávám se zde s obrovskou otevřeností pro všechno, co je mezioborové – scénografie, hudba. A konečně nelze opomenout roli „Sítě“. Internet hraje určující roli.

iLiteratura: Pomáhá i obliba rapu a slamu? 
Linda Maria Baros: Ano, určitě. Platí to pro určité věkové skupiny. Cesty k poezii nejsou jen takové, jaké by si přáli puristé.

iLiteratura: Popisujete dle mne opačnou tendenci, než na jakou jsme zvyklí. Často slýchám, že poezie ze společnosti mizí.
Linda Maria Baros: Ano, to slýcháme často. Hovoří tak většina básníků. Podle mě jde o mýtus prokletého básníka. Což je ale hrozné. Vadí mi to. Básník dnes vůbec není prokletý. Dám vám velmi přesný příklad. Když rozešleme pozvánku na nějakou akci, za dvě za tři hodiny už není žádné volné místo.

iLiteratura: To se stalo v rámci festivalu Jaro básníků? Můžete festival a jeho zaměření více popsat?
Linda Maria Baros: Jaro básníků, Printemps des poètes, je nejvýznamnější poetická událost ve Francii. Díky svému rozsahu, účasti a zaměření jde o největší událost tohoto typu na světě. V rámci každoročního festivalu se v březnu konají tisíce akcí. Ale program pokračuje celý rok. Zaměřuje se na širokou veřejnost, jsou s tím spojená knižní vydání, ale i posty na sociálních sítích a samozřejmě webové stránky spolku Centre pour la poésie (Centrum pro poesii). Důležitou součástí festivalu je velmi široký a rozmanitý program zaměřený na umělecké a kulturní vzdělávání.

iLiteratura: Není to tedy literární festival v úzkém slova smyslu.
Linda Maria Baros: Pojem „festival“ sice používáme a na jaře probíhá vždy nový ročník participativního festivalu, v následujících měsících ale akce pokračuje jako kontinuální akce s dalším programem. Hlavním publikem jsou mladí lidé, ale také ti, kteří mají horší přístup ke vzdělávání. Podporují nás zejména ministerstvo kultury, CNL (Národní centrum knihy) a také ministerstvo školství.

iLiteratura: Takže to není jen literární, ale také vzdělávací a sociální projekt?
Linda Maria Baros: Ano. Myslím, že poezie dokáže odstraňovat bariéry a překonávat hranice. Já jsem toho živým důkazem. Všechny bariéry mohou být potlačeny, odstraněny.  Festival asi nevyřeší všechny problémy, nicméně aspoň některé pomáhá zmírňovat. Jsme aktivní v nemocnicích, například výsledky spolupráce s Centre Gustave-Roussy (Ústav Gustava Roussyho, Centrum pro výzkum a léčbu rakoviny a výuku onkologie) jsou hmatatelné. Neděláme akce jen pro krásu. Připravujeme poetické intervence ve věznicích, v uprchlických zařízeních, v Emmaus či SOS Villages de France. Otevíráme se všem.

iLiteratura: Festival byl ale založen, aby uctil skutečné básníky a jejich tvorbu?
Linda Maria Baros: Ano! Když Jacques Lang a Emmanuel Hoog festival zakládali, šlo jim o to, aby vznikl Svátek poezie. Známý červnový Svátek hudby se rozvinul v podobném duchu. Ale od počátku chtěli víc. Chtěli poezii demokratizovat. Na této cestě pokračujeme. Chceme zachovat otevřený přístup a zasahovat i do sociálních oblastí – to je cesta ke demokratizaci poezie.

iLiteratura: Jaká je v takto velké akci role umělecké ředitelky ?
Linda Maria Baros: Tým je velmi malý, tři stálí zaměstnanci a jeden stážista. Fungujeme jako neziskovka. Děláme vše, co je potřeba. Musíme být schopni multitaskingu. Ředitel navrhuje hlavní koncept festivalu, rozvíjí jeho dramaturgii.

iLiteratura: Letošní koncept vulkanické poezie jste iniciovala vy?
Linda Maria Baros: Ano, byl to můj nápad. Souvisí také s mou náturou. Některá partnerství – jako například spolupráci s Federací květinářů – jsem rozvinula společně s Emmanuelem Hoogem. Ale osobně se starám především o literární část akce. To je moje doména.

iLiteratura: Když mluvíte o stovkách akcí a současně popisujete velmi malý organizační tým, k hlavním rysům festivalu zřejmě patří spojování jednotlivých iniciativ?
Linda Maria Baros: Ano. Naší primární rolí je sjednocovat, spojovat, federalizovat. Pokud má akce nějaké zobecnění, je to především tento přístup.

iLiteratura: A závěrem, jak byste charakterizovala letošní ročník festivalu? Co je pro něj zásadní.
Linda Maria Baros: Vedle konceptu vulkanické poezie, o níž již byla řeč, je letos přítomný i princip Jara, obnovování. Mluvíme o renesanci, znovuzrození. Předseda spolku Emmanuel Hoog festival kdysi zakládal, ale posléze dělal mnoho odlišných věcí. Teď se k týmu vrátil, čímž zosobňuje i nový začátek. Zcela obnovena byla i správní rada. Dnes ji tvoří výhradně ženy. Vytvořili jsme také mnohem širší škálu partnerství, hlouběji spolupracujeme s platformou francouzské televize France.tv, s Francouzskou federací květinářů.

A ještě jeden prvek je klíčový. Nepřestávám obhajovat diverzitu. Chci, aby se opět kladl důraz na návrat básníků na pódium, a to básníků všech generací. Jsem proti uzavřeným školám a institucím. Chci, aby poezie byla mladá. Chci dávat prostor nově se objevující, neznámé poezii. Poezie dnes výrazně ztělesňuje to živé, mladé, i proto ji nazývám vulkanickou. Renesance a energický vzestup jsou signály změny, což dobře odráží samotnou poezii. Esenci takové tvorby, o jaké jsme teď spolu hovořili.