Wales zůstává pro mnohé jakýmsi slepým střevem Velké Británie. Tušíme jeho přítomnost, ale nedá se říct, že bychom si ji nějak výrazněji uvědomovali (dokud se v něm nezačne dít něco hodně nekalého), a nechápeme, proč bychom vlastně měli. Není to přece běžná součást těla? Je a není. A stejně tak je a není Wales homogenní součástí Británie a tamější literatura součástí anglojazyčného literárního kánonu.

Z Walesu, země draka s dvojím jazykem, vzešel zástup zajímavých autorů píšících velšsky, odhodlaných tvořit pro komunitu mluvčích čítající podle posledního cenzu 538 300 potenciálních čtenářů. České publikum mělo dosud možnost seznámit se pouze s oceňovaným dílem Caradoga Pritcharda Za úplňku, které v roce 1998 vydalo nakladatelství Volvox Globator v překladu Vladimíry Šatavové. Na další titul jsme si počkali šestadvacet let. Na sklonku loňského roku vyšel v nakladatelství Machart v překladu Hynka Daniela Janouška Melog Mihangela Morgana. Milovníci keltských jazyků se těžko ubrání vítězoslavnému zajásání, knihu by si ale neměli nechat ujít ani ti, kdo dosud věnovali velšské literatuře zhruba tolik pozornosti jako vlastnímu slepému střevu.

Jeden z nejoriginálnějších

Mihangel Morgan se narodil v roce 1955 v Aberdâru na jihu Walesu jako Michael Finch. Krátce po dvacátých narozeninách si změnil křestní jméno na Mihangela a převzal příjmení své matky za svobodna. Dnes platí Mihangel Morgan za velmi plodného autora, který má prozatím na svém kontě dvacet titulů. Vydal devět románů, sedm povídkových souborů, dvě básnické sbírky a dvě sbírky básniček pro děti. Veřejnost zaujal už svým prvním románem Záhadný muž (Dirgel Dyn), za něj získal na národním eisteddfodu – každoročním velšském kulturním festivalu, jehož počátky sahají až do 12. století – medaili za prózu. Nějaký čas přednášel velšskou literaturu 21. století na katedře velštiny Aberystwythské univerzity a tamější literární kritikou je považovaný za jednoho z nejoriginálnějších autorů vůbec. V jeho medailonku na webu organizace Wales Literature Exchange podporující překlady velšské literatury stojí: „Morgan hází kameny na skleněný dům velšského establishmentu, řada jeho postav je jednobarevná (šedá nebo hnědá), některé jsou asexuální.“

Nejinak je tomu i v románu Melog, jenž velšsky vyšel poprvé v roce 1997. Jeho fragmentární děj se točí kolem dvojice ústředních postav. Tou první je značně hnědošedý, malý, podsaditý dr. Jones, který není tak docela doktor (a i kdyby se mu podařilo dostudovat, nebyl by to ten typ doktora, kterým se maminky chlubí sousedkám), zato je už celé roky nezaměstnaný a čas tráví redakcí mohutného (nefiktivního) slovníku velšského jazyka Y Gwyddoniadur. A druhou eponymní Melog, uhrančivě bílý, vysoký vyzáblý mladík s nepřirozeně modrýma očima. Dr. Jones se s ním setkává v okamžiku, kdy se Melog tak, jak jej bůh stvořil, chystá skočit z radniční věže. Dr. Jonesovi se podaří přesvědčit zasahující policisty, že je Melog jeho přítel, a zabaleného v erární dece odvede zvláštního hosta k sobě domů. Aniž by tušil, že se tímto impulzivním činem nevydal jen proti proudu davu – jenž shromážděný pod věží Meloga nadšeně povzbuzoval ke skoku –, ale že se mu změní celý život.

Laxarie a Sakrije celého světa

Melog, jak se ukáže, pochází z Laxarie a do Walesu ho zavedlo pátrání po Imaliku, ztraceném rukopisu a jediné existující kopii laxarijských dějin. Když se dr. Jones podivuje nad tím, že o Laxarii ani Imaliku nikdy nic neslyšel, vysvětlí mu Melog, že není divu. Jeho vlast totiž před lety kolonizovala Sakrije, jež laxarijštinu zakázala, snaží se její existenci vymazat z dějin a pro rozptýlení svých obyvatel pořádá veřejné popravy náhodně vylosovaných Laxarijců. Na námitky dr. Jonese ohledně nesmyslnosti a neexistence obou států Melog namítá, že on také nikdy neviděl Wales a věří v jeho existenci. Kolonizace a vyhlazení původního obyvatelstva a jeho kultury ve snaze přepsat dějinný mýtus se dá velice snadno vztáhnout na Anglii a Wales, ale nejen na ně. Stačí přejet prstem po mapě světa a Laxarií a Sakrijí najdeme stále mnoho.

Melog na své cestě za Imalikem mizí a zase se objevuje, pokaždé přitom bydlí v čím dál podivnějších podnájmech u čím dál podivnějších domácích a spolubydlících. V těch čím dál menších pokojích bydlí s čím dál hubenějším Melogem čím dál víc koček a čím dál hustší cigaretový dým. Fragmentární scénky nepostrádají absurdní humor, ať už se s ústřední dvojicí ocitáme v kradeném vozu, nebo na výstavě, kde Meloga natolik zaujme exponát, že ho prostě musí mít, i kdyby ho měl ukrást.Morgan ve svém románu ohýbá a rozpíjí hranici mezi fantastičnem a každodenní všedností tak umně, že ke konci už nevíme, co je a co není skutečné. Jeho příběh prazvláštního přátelství svou hravostí a hlubokým zájmem o lidskou potřebu vytvářet příběhy a držet se jich (snad aby byla naše existence snesitelnější) připomíná povídky Jorgeho Borgese. I tady se v hlavní roli ocitají příběhy, ať už jsou to skutečné zprávy o vzdálené zemi, nebo vybájené historky, přepisování cizích děl, nebo nekonečná revize slovníkových záznamů. Jsou to právě příběhy, které činí šedohnědou všednost snesitelnou.

Velština nebo kymerština?

Vedle ilustrace na přebalu, která na rozdíl od většiny současných obálek glosuje samotný příběh a vtipně jej doplňuje, zaujme vytrvalé, až možná trochu zarputilé užívání označení Kymersko, Kymrové a kymerština pro Wales, Velšany a velštinu. Překladatel své rozhodnutí vysvětluje snad až příliš stručně v úvodu knihy, kdy působí poněkud svévolně a nepochopitelně. Svůj smysl ale má a zasloužilo by si podepřít obsáhlejším úvodem/doslovem. Odvolávání se na Ottův slovník naučný je poněkud nešťastné, neboť tam kromě Kymrů najdeme třeba i Čuchonsko a jeho obyvatele Čuchony, tedy Finsko a Finy. Zatímco ale Čuchoni jsou stejně derogativní jako například eskymáci nebo Laponci, ze kterých jsme už „vyrostli“, v případě Velšanů mohou být právě Wales a od něj odvozená označení vnímána jako vnucená kolonizujícími Angličany.

Název Wales je totiž odvozený od anglosaského slova označujícího „cizince“, „cizáky“, obzvláště ty, kteří se ocitli pod vlivem Římské říše. Být cizákem ve vlastní zemi není úplně příjemná představa. Tím se dostávám k tomu, odkud kymerský vítr fouká – velšsky se Wales řekne Cymru, velština je Cymraeg, a proto Janoušek přichází s Kymerskem, Kymry (možná raději Kymeřany? Přece jen „e“ a „y“ nejsou tak daleko od sebe a záměnou vzniká značná škoda) a kymerštinou.

Stejně jako v případě Sámů, sámštiny a Sámska bylo potřeba někde začít, možná opravdu je správná chvíle začít zvažovat, jestli by si i Wales nezasloužil být nazýván Kymersko. Z rozhovorů se samotnými velšskými mluvčími vyplynulo, že jsou z toho nápadu nadšení. Argumentují tím, že by se Wales alespoň jasně odlišil od Anglie a už svým názvem by dal najevo, že je jinou zemí s vlastními specifiky, jež stojí za návštěvu a prozkoumání. Snaha o návrat k velšskému názvosloví je koneckonců patrná i z úspěšného přejmenování hlavního národního parku dříve známého jako Snowdonia na Eryri nebo z faktu, že velšský fotbalový tým už na posledním fotbalovém mistrovství světa hrál jako tým Cymru.

Odvážný krok do prázdna

Překladatel Meloga tímto odvážným krokem v podstatě do prázdna překročil hranice románu vytyčené autorem a přináší do českého prostoru (minimálně pro zájemce o oblast) potenciálně zásadní otázku, zda se nevydat se sílícím proudem, jenž se momentálně ve Walesu/Kymersku snaží o návrat k původnímu místopisu. Ani všichni Kymeřané totiž nejsou nadšení ze „zbytečného plýtvání penězi daňových poplatníků“, za které v petici doručené velšskému Senátu (Seneddu) snahy označili.

Ať už Wales zůstane napříště v češtině Walesem, anebo se k Inuitům a Sámům připojí také Kymeřani/Kymrové, příběh přátelství holmesovsko-watsonovské dvojice dr. Jonese a Meloga zůstane zásadním už jen proto, jak málo si toho z velšsky psané literatury můžeme v češtiny přečíst. A zábavný bude už z podstaty. Můžeme jen doufat, že na další velšský titul nebudeme muset čekat další bezmála tři desetiletí.