Mottem nejnověji v češtině vydané eseje italského germanisty a spisovatele Claudia Magrise je anekdota, v níž si dva Židé snad kdesi ve východní Evropě povídají o svých plánech do budoucnosti, přičemž jeden z nich nahlas přemýšlí o tom, že se přestěhuje do Ameriky. „A to chceš vážně odjet tak daleko?“ ptá se jej druhý. „Daleko odkud?“ opáčí první.

Pointa tohoto bolestně výstižného židovského vtipu dala i název celé Magrisově knize, která je sice primárně věnována světu próz rakousko-židovského spisovatele Josepha Rotha, současně je však i širší reflexí přelomových dějinných okamžiků židovské kulturní přítomnosti ve střední Evropě. Daleko odkud – tato dvě slova vyslovená s otazníkem na konci poukazují s posmutnělou ironií na cosi velmi podstatného: totiž na absenci středobodu, domova, na vykořeněnost a nejistotu, jež jsou v Magrisových očích základním rysem nejen židovského života v diaspoře, ale i moderní situace člověka vůbec. Obě tyto roviny, univerzální a židovská, se právě v díle Josepha Rotha pozoruhodným způsobem prolínají a je Magrisovou zásluhou, že k této zvláštní synkrezi upoutal pozornost právě svou esejí Daleko odkud. Kniha, která vyšla v Itálii v roce 1971 a vzbudila vlnu zájmu o dosud téměř neznámé Rothovo dílo, vychází nyní s téměř čtyřicetiletým odstupem v českém překladu Gabriely Chalupské a Kateřiny Vinšové.

Badatel „staré školy“
Ačkoli je esej Daleko odkud dodnes považována za zásadní studii k Josephu Rothovi, kniha nemá podobu klasické literárněhistorické monografie. Claudio Magris, jinak též profesor německé literatury na univerzitě v Terstu a přední odborník na oblast střední Evropy, zde využívá postupy, jež jsou vlastní i dalším jeho knihám. Ty se také často pohybují na rozhraní esejistiky a beletrie – z nejznámějších v češtině dostupných děl můžeme jmenovat například Dunaj, jakýsi kulturněhistorický cestopis po proudu středoevropského veletoku. Daleko odkud se sice řadí spíše k odborným Magrisovým pracím, k akademičnosti má ovšem daleko: autor nezastírá osobní zaujetí a literatura je mu podnětem k promýšlení základních témat, jež mohou skrze dějiny promlouvat k naší dnešní situaci. Magris je v tomto ohledu badatelem „staré školy“, která v literatuře hledá přesah a vnitřní pravdivost – a podobné reflexe mají v knize své místo vedle čistě literárních analýz a erudovaných výkladů přibližujících společensko-kulturní kontext, v nichž Rothova díla vznikala.

Pozoruhodná je přitom nesmírná šíře záběru, již Magris v eseji prokazuje. Text, který je strukturován tematicky do čtyř kapitol a v zásadě chronologicky sleduje základní přesuny ohnisek Rothovy románové tvorby, je plný různých odboček a exkurzů a vyznačuje se jednou poetickou rozvolněností, podruhé schopností hutně a výstižně abstrahovat či nalézat překvapivé souvislosti. Vedle Rotha se tak na stránkách knihy setkáme s řadou slavných i pozapomenutých autorů jazyka jidiš, s německými, americkými či ruskými židovskými spisovateli a pro úplnost evokace atmosféry doby neváhá Magris sáhnout i k jiným oblastem umění, například k malířství (Chagall) či k filmu (Chaplin). Jakousi ústřední trojici autorů, jejichž reakci na proměnu situace židovství v moderních podmínkách autor opakovaně srovnává, tvoří vedle Rotha také Franz Kafka a Isaac Bashevis Singer. Nutno poznamenat, že mnohdy právě tyto odbočky, postřehy poznamenané jen tak na okraj a vedlejší linie úvah jsou na knize tím nejpodnětnějším a činí z její četby zajímavé intelektuální dobrodružství.

Pokud jde o samotnou interpretaci Rothova literárního vývoje, Magris jej sleduje současně na několika úrovních – vedle proměn formy, koncepce postav a prostředí si všímá i Rothových politických stanovisek, která v průběhu jeho života opsala složitou dráhu od levicového anarchismu až k monarchismu a tradicionalismu, nebo také jeho náboženských postojů – jak známo, Roth se rád označoval za „katolíka s židovským mozkem“, popřípadě za „věřícího katolíka, pro nějž je židovství existenciální podmínkou“. Ukazuje přitom soudržnost a logiku tohoto směřování, stejně jako se mu daří smysluplně interpretovat Rothův zdánlivě paradoxní literární vývoj od moderní „antiepiky“ k tradičnímu „chasidskému“ způsobu vyprávění.

Host na jednu noc
Základní klíč k interpretaci Rothova díla nachází Magris v kritice modernity, spojené s rozpadem hodnot, odcizením a technologizací jedince a celé společnosti, a v Rothově jednou sentimentální, podruhé rezignovaně skeptické nostalgii po zanikajícím světě východního židovství. Tato nostalgie zůstává přitom ve většině Rothových děl zastřená, avšak Magris ji svou analýzou pečlivě dokládá. Proč právě židovství – a to židovství východoevropské, nikoli západní asimilované, nakažené úpadkem moderní civilizace – představovalo pro Rotha zásadní alternativu? Magris především poukazuje na to, že díky jisté uzavřenosti štetlu a odolnosti vůči dějinným proměnám se ve východožidovských komunitách čas jaksi zastavil, a proto dokáže každá konfrontace Žida z východu se západní společností skrze kontrast a rozpor poukázat výjimečně ostře na neduhy doby. Jednotlivé aspekty západního úpadku Magris pojmenovává a ilustruje na Rothových textech – ať už jde o celospolečenské jevy, jako masová kultura, všeobecně vládnoucí měšťácká povrchnost či vítězství různých nacionalismů (Roth po celý život nacionalismus nenáviděl a tíhl ke kosmopolitismu a univerzalismu, ať už ho představovalo židovství, katolictví či habsburská říše), anebo o krizi na osobní rovině, v podobě vykořenění, ztráty domova, absence smyslu. Magris si například všímá toho, že v Rothových románech často modernitu reprezentuje generace „synů“, kteří symbolicky opouštějí tradiční svět otců, avšak sami zůstávají bezdětní – Magris zde spatřuje alegorii vyprázdněnosti, jalovosti moderní civilizace.

Pozoruhodné úvahy věnuje esej Daleko odkud povaze tradičního východního židovství. Vytknuty jsou tu především dva póly vztahování se ke světu, k nimž Magris přiřazuje možná překvapivé, avšak poměrně výstižné charakteristiky z oblasti západní evropské filosofie. Na jedné straně je to stoický postoj, spojený s odhodláním snášet rány osudu, s neotřesitelností morálky a konečně i s jistou skepsí vůči celospolečenským ideologiím i vůči světu jako takovému – důraz je vždy kladen na morální odpovědnost a integritu jedince. Druhý pól nazývá Magris nietzscheovským či vitalistickým a jde v něm o chuť přijímat život pozitivně a v plnosti, která se nejvýrazněji projevuje v exaltované chasidské spiritualitě, dá se však v židovství obecně vystopovat v nejrůznějších podobách, například v zavržení trudomyslnosti a v příkazu nepodléhat smutku. Právě souvztažnost a propojení těchto dvou prvků, které Magris bohatě dokládá příklady z moderní i staré židovské literatury, patří k nejzajímavějším pasážím eseje.

Joseph Roth je autorem, který v sobě zvláštním způsobem propojil klasičnost literární formy a moderní pocit lidské úzkosti, sám přitom prožil celý život nezakotveně, stále cestoval a všude byl jen „hostem na jednu noc“ (tak jej ostatně zpodobňuje i obálka českého vydání knihy Daleko odkud, kde Roth sedí na nádraží na kufru a čeká na vlak). Právě Rothovo bezdomovectví, spojené s nostalgií po ztraceném domově – na které titul Magrisovy eseje naráží –, činí tohoto autora tak blízkým modernímu čtenáři. A Magrisova esej může čtenáři pomoci lépe si uvědomit souvislosti a smysl této Rothovy aktuálnosti.