Germanista a komparatista, terstský rodák Claudio Magris (1939) a historik – specialista na moderní rakouské a italské dějiny Angelo Ara (1942–2006) o Terstu píší způsobem, který také využívá své pozice na hranici, tentokrát té žánrové, a spojuje hlas historické publikace a umělecké eseje. To mimo jiné znamená, že to není četba úplně jednoduchá: na jedné straně vyžaduje soustředění na poměrně velké množství jednotlivin, jmen a faktů – čtenář aspoň trochu obeznámený s italskými dějinami je ve velké výhodě – a na straně druhé klade překážky v podobě četných abstraktních vyjádření s komplikovanou syntaxí a množstvím slovesných substantiv. V kontrastu s tím jsou ovšem pasáže týkající se přímo města, v nichž se nemluví o „duchu“ nebo „atmosféře“, nýbrž zcela „fyzicky“ o jeho „struktuře“, „fyziognomii“.

Zmíněný dějinný proces představuje cestu od terstské kulturní „koiné“, v níž různorodé prvky fungují vedle sebe, jež však existuje víceméně jen do r. 1848, k vzájemně nekomunikujícím paralelním komunitám, které ostatně, jsouce definovány národnostně, nekomunikují příliš ani se svými „metropolemi“, resp. orientují se spíše k mytizovaným představám o nich než k nim samotným. Konec procesu představuje vývoj po roce 1945, kdy se tento vektor zlomyslně obrátí dovnitř města, jež prožije svou remytologizaci. K charakteristickým rysům Terstu patří národnostní dualismus, nejprve italsko-německý a následně italsko-slovinský. Neméně osudové je rozpolcení mezi komercí a kulturou (kapitola věnovaná tomuto tématu nese příznačný název Apollón a Merkur, zatímco o dvojnárodnostním charakteru města se tu mluví za použití tradičního emblému „dvojí duše“). „Dalo by se dokonce říct,“ tvrdí autoři nonšalantně, „že tento dramatický kontrast [mezi kulturní a duchovní italskostí a hospodářským rakušanstvím] byl i podmínkou existence Terstu“ (s. 78). Další z řady zdrojů terstských napětí spočívá v tom, že charakter města, od roku 1717 rakouského „svobodného přístavu“, mu byl nutně vtisknut zvenčí, neurčovalo ho ono samo, ale stát. Jediným pojivem je jeho měšťanská, buržoazní povaha. Identita Terstu je zkrátka postavena na heterogenitě a na nepřítomnosti scelujícího motivu. Z toho pro jeho obyvatele plyne možnost definovat se jen negativně, prostřednictvím toho, čím Terst a terstskost není. Řečeno se zakladatelskou osobností terstské italské literatury Scipionem Slataperem: terstská kultura neexistuje právě proto, že neexistuje nic, kolem čeho by se soustřeďovala, a tedy Terst existuje jen v literatuře. Což zní sice jako efektní aforismus, ale už tady se odkrývá zajímavá paralela. Něco podobného čteme přece v rakouské literatuře, u některých autorů platilo, že ve skutečnosti neexistuje celá rakousko-uherská monarchie. Takový Robert Musil mluví o ztrátě velkého celku, o atomizaci a roztříštěnosti, „anarchii atomů“. Jak uvidíme, pro Terst a jeho literaturu má tato představa mimořádný význam.

Celá publikace představuje pokus popsat něco na způsob „terstského myšlení“, nenabízí však definice, ale ohledává téma vždy znovu z různých hledisek. Mezi jeho rysy jsou uváděny cizost, kontrastnost, odlišnost, život v zajetí představ – i představ o sobě samém. Autoři ve snaze dobrat se jeho historických kořenů věnují mnoho prostoru detailním analýzám italské politiky a vůbec názorům jednotlivých skupin obyvatelstva na národnostní otázku a její vztah k otázkám dalším, především sociálním. Pokud čtenář nemá opravdu hluboký zájem o politické dějiny Itálie, případně nejsou jeho odborným zájmem, nemusí tyto pasáže studovat do hloubky, pro pochopení sdělení knihy mu stačí získat povšechnou představu: kosmopolitismus proti nacionalismům, italský iredentismus po vzniku italského státu, fašismus nárokující si patent na esenciální italskost, rodící se slovinské národní vědomí, pro něž měl Terst symbolický význam jakožto „morální a přirozené hlavní město“ (mj. kvůli tomu, že co do počtu obyvatel byl kolem roku 1910 největším slovinským městem, když předstihl i Lublaň – viz s. 81/82) a zejména pak po roce 1945, kdy spor o Terst mezi Itálií a Jugoslávií ještě komplikovala příslušnost obou států k nepřátelským politickým táborům, rozděleným železnou oponou. Autoři píší, samozřejmě, z italských pozic, přesto se tu dá leccos vyčíst mezi řádky, třeba o specifičnosti města z rakouského pohledu. Německojazyčný kulturní vliv byl ve městě (vedle ještě viditelnější ekonomické síly) nesporný, ale osvícenskoabsolutistická germanizace se zde neprosadila a autoři opakovaně mluví i o tom, že se neprosadila ani německá kultura, což zdůvodňují tím, že sama byla příliš heterogenní (říšsko-rakousko-židovská). Úvahu však lze volně rozvíjet v tom smyslu, že Rakušané v sousedství dominantní starobylé a pěstěné italské kultury nemohli sami sobě rozumět, jako v jiných, zaostalejších oblastech monarchie, jako „kulturní místodržitelé“, jak to ve své próze Paměti antisemity (Memoiren eines Antisemiten, 1971, česky 2016 v překladu Evy Pátkové), věnované právě periferiím habsburské říše, krásně vyjádřil Gregor von Rezzori. Rakouská politika zvolila to řešení, že pokládala Terst za město „beznárodnostní“, „celostátní“ (gesamtstaatlich). Pokud pak jde o jednotlivé německojazyčné obyvatele, docházelo buď k jejich asimilaci, anebo k tomu, že po zániku říše rakouští úředníci z Terstu prostě odešli.

Podstatnější než tyto politické aspekty je ovšem fakt, že němčina posloužila jako nástroj recepce rakouské, a tím pádem i středoevropské kultury, za jejíž nejjižnější výspu se tak Terst může pokládat. Platilo to v lékařství a vědě, v hudbě, ekonomických iniciativách, školství, architektuře i v životním stylu. Nejvíce prostoru autoři věnují tomu, jak tento kulturní transfer probíhal v literatuře.

Čímž se dostává do hry další rys terstské mentality, totiž zvláštní amúzičnost. Do počátku 20. století nemělo město svou vlastní, charakteristickou literaturu, jen druhořadé nápodoby vzorů, které byly v „metropolích“ už překonané – a to platilo stejně pro literaturu v němčině jako v italštině. Pokud jde o terstské Slovince, u nich byly styky s mateřskou literaturou zcela nulové. Paradoxně to znamená, že se zdejší autoři vědomě rozhodli k tvorbě jakoby „z ničeho“ – což ovšem zase znamená: z oné i v úvodu této recenze popsané struktury „protikladů, odstraněných rozkolů, rozpačitostí a znepokojení, potlačených pod dekorem měšťanského vystupování a neoklasicistní architektury […], té, která dala tereziánskému městu 19. století jeho pevný a tajuplný, konvenční a zároveň iluzorní patos“ (s. 104).

Právě zde se nachází styčný bod se středoevropskou filozofií, která, slovy autorů, změnila literaturu na „glosář deliria současnosti, na manuál geometrie temnoty“ (s. 114). Terstští autoři nacházejí svůj jedinečný umělecký výraz v analýze psychického podzemí – znepokojivosti, neurózy, únavy, osobní nezpůsobilosti, stárnutí, metafyzické bolesti apod. Platí to stejně u Itala Sveva (jeden z jehož vrcholných románů z r. 1898 nese název Senilità!) jako u Jamese Joyce, který s Terstem spojil značnou část svého života. Autenticitní, znepokojivě antiestetická analýza jednotlivostí představuje v podání postav terstských próz instinktivní obranu před bezprostředním okamžikem, je to obranná strategie stejného rodu jako – dnešním pojmem vyjádřeno – prokrastinace, odkládání závažných rozhodnutí, neustálé provizorium a kompromis, vytrvalé bránění jednotlivostem, aby se poskládaly do smysluplného celku. (Přesně takhle to myslel zmíněný Robert Musil.) Mluvčí terstské literatury je neurotický, izolovaný individualista, obrácený do nitra a analyzující svůj vlastní úpadek, marnost a nesmyslnost života. Také to je středoevropské, podobně jako musilovská „dovolená od života“ nebo podobné motivy grillparzerovské nebo hoffmannsthalovské. Pochopitelně zde hraje roli inspirace psychoanalýzou, kterou do Terstu importoval Freudův student Edoardo Weiss. Je na místě dodat, že o těchto a dalších terstsko-středoevropských kulturních stycích se lze široce poučit v doslovu Martina C. Putny, který však nevznikl přímo k Arově a Magrisově práci, ale jde o převzatou kapitolu z Putnovy knihy Obrazy z kulturních dějin střední Evropy.

Popisovaný dějinný pohyb vrcholí začleněním města do italského státu po druhé světové válce. Město by správně mělo přejít „od mýtu k realitě“: postupně přichází o postavení svobodného přístavu, stává se pouhým periferním střediskem, kam je z Říma daleko, ztrácí svou středoevropskou fyziognomii a kosmopolitismus a je ponecháno napospas svým národnostním konfliktům, zostřeným nastupujícím fašismem, což také znamená konec terstské „dvojí duše“. Životní pocit se mění ve smutnou odevzdanost – a s tím sílí i odvrácená strana téhož: přesvědčení o vlastní výjimečnosti. Tuto výjimečnost hledají terstští intelektuálové ve své minulosti, kterou podrobují nekritické mytizaci a stavějí ji do kontrastu s prožívanou bezútěšnou přítomností hospodářského úpadku, marginality a perifernosti. Není náhoda, že ani po roce 1945 neustává, ba zintenzivňuje se tíhnutí terstských intelektuálů k posthabsburské německo-židovsko-slovanské středoevropské kultuře, kde hledají odpověď na pocit „prekérnosti a dezorientace“ (s. 164). Autoři navádějí čtenáře na to, aby si v této zacyklené mentalitě sám vyhledával paralelismy fenoménů politického i kulturního řádu: například příslovečná věčná provizornost se vrací i v nekonečných jednáních ohledně uspořádání politických hranic po roce 1945, kdy je začlenění Terstu do Itálie v londýnském memorandu z roku 1954 (kvůli ohledu na jugoslávského vyjednavače) výslovně označeno jako provizorní – ačkoli bylo jasné, že jde o řešení definitivní. Nominální provizorium se nicméně táhlo ještě dvě desetiletí a zpečetěno bylo až italsko-jugoslávskou smlouvou v r. 1975.

A nakonec ani to není nic nového. Fascinace tím, co bylo, a nechuť zabývat se tím, co je, převládla jako životní pocit už se zhroucením habsburské monarchie, kdy „Terst oddělený od minulosti zůstal svázán s tímto obrazem své minulosti“ (s. 150). Po druhé světové válce je výsledkem tohoto obnoveného pohybu vznik „terstské literatury na druhou“, která nevychází z esenciální terstskosti, nýbrž – ze starší literatury o Terstu. „V Terstu se příliš hovořilo o Terstu a o těch, kdo mluvili o Terstu,“ vyjadřují to autoři na s. 245. Mimoděk – nebo alespoň bez přímé zmínky – tak popisují mytizaci místa hermeneutickým kruhem. A jako mýtus tohoto typu se zde ještě jednou vrací mýtus o terstském středoevropanství jakožto rysu, který město nejen odlišuje od italskosti, ale legitimuje ho v souřadnicích znovuobjevené a obdivované někdejší kultury, jejíž „usazeniny a suť“ tvořily „terstský humus, do nějž literatura mohla nořit své sondy a z nějž mohla čerpat svou lymfu“ (s. 248). Nejde jen o to, že se italská i slovinská terstská literatura zapouzdřovala ve svých vlastních klišé, ale i o takové úsměvnosti, jako že tato díla vědomě napodobovala druhořadost, odlišnost od oficiální kultury, nebo že se symptomem nové provinciálnosti stával i – třebaže předstíraný – kosmopolitismus.

Práce Trieste: Un’identità di frontiera vyšla v originále poprvé v roce 1982, v českém překladu tedy přichází téměř 40 let po svém vzniku. Je dobré to mít na paměti, protože nás pak nepřekvapí její mírná zastaralost, totiž skutečnost, že se do jejího textu vůbec nepromítají zkušenosti z doby po pádu železné opony, rozpad jugoslávské federace, natož opětovné setkání všech hraničních identit v Evropské unii, která odstranění hranic proklamuje. Ale tam, kde mluví o životnosti mýtů a o zkušenosti „nepříslušnosti, nejistoty a nedefinovatelnosti […] identity“, který je sdíleným osudem všech národností žijících na tomto „průsečíku Evropy“ (jak Terst nazývá Jan Severin, jeden z mála českých autorů, který mu věnoval knihu), je její sdělení stále aktuální.