Jako novinář Joseph Roth (1894–1939) křižoval po většinu života naším kontinentem a tematika putování, pouti – fyzické či duchovní, pracovní nebo náboženské, dobrovolné i nucené – hraje ústřední roli též v jeho knize Židé na cestě (Juden auf Wanderschaft) z roku 1927, vydané nyní nakladatelstvím Academia (stejně jako předloňský výbor z Rothových textů s názvem Filiálka pekla na zemi). Dotyčné dílo však nepojí s biografií jeho tvůrce pouze zmíněný topos cesty, nýbrž i druhý stěžejní motiv celé knihy, a sice židovství – přestože samotný Roth se nakonec přiklonil ke katolicismu, pocházel ze židovské rodiny žijící v Haliči, kolébce chasidismu (židovského pietistického hnutí), ležící na východě tehdejšího Rakousko-Uherska.

Rothův text se pohybuje s jistou volností po širokém poli žánru eseje (teoretické úvahy se zde mísí s reportážně zachycenými osobními prožitky) a jeho leitomotivem je modelová postava pojmenovaná jako „Žid z Východu“, reprezentující v podstatě všechny východoevropské Židy bez ohledu na jejich sociální postavení, státní příslušnost, druh zaměstnání apod. Podle autora totiž příslušníci této velmi početné a značně rozmanité skupiny vykazují určité jednotné vlastnosti, a stávají se tak přinejmenším v kontextu přítomné knihy a jejího tématu určitým typem. Jak podotýká v úvodu knihy její překladatel Ondřej Sekal, takovým Židem z Východu se přes své nesporné evropanství cítil být i sám Joseph Roth, vzpomínající zvláště během nelehkých 30. let nostalgicky na časy svého dětství a líčící s jistou melancholií tento dávno zaniklý svět ve svých povídkách a románech (v této souvislosti lze připomenout Claudia Magrise a jeho knihu Daleko odkud: Joseph Roth a východožidovská tradice).

V rámci typizace svého ústředního protagonisty si Roth počíná velmi sebejistě – jeho popis a charakterizace Žida z Východu nepřipouští žádné pochybnosti a vyznačuje se úsečným stylem, prostým výraznějších prvků fabulace. Jeho oblíbeným prostředkem je postupný výčet (Žid z Východu je takový a takový, myslí si to a to,…) specifický svým opakováním, gradováním a jemným variováním sousedních výpovědí, což ve výsledku dodává výkladu na důraznosti, posiluje dojem nezpochybnitelnosti předkládaných tezí a faktů a někdy se též stává zdrojem humoru. – „Mnozí se vracejí. Ještě více jich zůstane na cestě. Židé z Východu nemají nikde domov, ale hroby mají na každém hřbitově. Mnozí zbohatnou. Z mnohých se stanou významní lidé. Z mnohých se stanou v cizí kultuře tvůrci. Mnozí se ztratí ve světě. Mnozí zůstanou v ghettu, a teprve jejich děti je opustí. Většina dá Západu přinejmenším tolik, kolik jim tento svět vezme. Mnozí mu dají více, než jim dá on“ (s. 16). – Dalším výrazným rysem je skeptický až otevřeně kritický postoj vůči Západu a naproti tomu autorova neskrývaná slabost pro východožidovský svět a jeho obyvatele – „Žid z Východu hledí na Západ s touhou, kterou si tento vůbec nezaslouží“ (s. 12).

V úvodu své reflexe typizovaného představitele východních Židů se Roth věnuje řadě témat a otázek, jejichž výběr není nikterak překvapivý – mj. vztahu k Bohu, asimilaci nebo sionismu. Poté následuje několik tematicky zaměřených kapitol, zaobírajících se postupně koloritem typického židovského městečka (včetně slavných chasidských „zázračných rabínů“), poměry v židovských čtvrtích či ghettech vybraných západních metropolí (např. rozdílnými podmínkami pro „hauzírování“ ve Vídni, Berlíně a Paříži), problematikou židovské emigrace do USA (mj. strachem Židů z plavby přes oceán) a situací Židů v sovětském Rusku (nahlíženou notně optimisticky). Celkový obraz Žida z Východu, vykreslený Rothovou suverénní rukou na necelé stovce stran v živých barvách, není pouze (přinejmenším na evropské poměry) exotický a z dnešního pohledu též starosvětský, nýbrž také v lecčems nečekaný. Zarážející je kupříkladu kontrast vládnoucí nejen mezi Židy a příslušníky většinové společnosti, ale též mezi východoevropským a západoevropským židovstvem (Roth v této souvislosti neváhá použít termínu „židovský antisemitismus“).

Obsah celé knihy, zvláště pak odhady budoucího vývoje evropských zemí a jejich židovských obyvatel, je pochopitelně ovlivněn dobou svého vzniku (druhá polovina 20. let) a tehdejším příklonem Josepha Rotha ke komunistické ideologii, reprezentované stalinským Sovětským svazem a slibující dosud nadějné vyhlídky (nejen) pro Židy. O to zajímavější kontrapunkt pak představuje dvojice Rothových textů, jež doprovázely nová vydání jeho knihy koncem let třicátých, v nichž se kromě aktuálního tématu občanské války ve Španělsku objevuje též náznak pochybností ohledně skutečných poměrů židovských obyvatel SSSR a především reflexe norimberskými zákony posvěceného antisemitismu v nacistickém Německu. Kniha Židé na cestě tak není jen čtivý a zasvěcený exkurs do nevšedního a již zaniklého světa východních Židů, ale i jistý dokument radikální proměny Evropy v průběhu první poloviny 20. století.