Věděli jste, že možná první romány na českém území psala pražská rodačka Maria Anna Sagar (1727–1805)? Že už roku 1779 u nás vznikla hra o propuštění dvou černošských otroků, kteří jako odměnu za své vzorné chování dostali místa dozorců nad zbylými otroky? Nebo že první zdejší verze Robinsona líčila vyvraždění kmene inteligentních lidoopů a zřízení vzorové ostrovní kolonie pro černochy na místě předchozí lidoopí osady? Pravděpodobně ne, protože šlo o texty napsané německy. Náš dosud převážně jednostranný pohled na zdejší písemnictví se pokouší poněkud napravit kniha Tvořeni literaturou: Společné dějiny česky a německy psané literatury českých zemí (1760–1920). Jde o jedinečné dílo, které se u nás jako první snaží komplexně vylíčit vývoj literatury v českých zemích souhrnně, tedy se zohledněním jeho větve česko- i německojazyčné.  

Začíná v roce, kdy umíral páter Koniáš, reprezentant barokní doby, a současně hudební skladatel a spisovatel Johann Joseph Eberle (1730–1772) dokončoval svůj směšno-hrdinský epos o ztraceném klobouku Der verlorene Hut. Ein komisches Heldengedicht in fünf Gesängen náležející už do osvícenství, a končí u Jaroslava Haška a Franze Kafky.

Chladné stvůry, řev a špína

Ukazuje, že ve zdejší literární kultuře poměrně dlouho přetrvávala „nacionální nerozlišenost“ a teprve postupně se začaly skupiny vyhraňovat. Přičemž německá odnož častěji vývojově předbíhala tu českou, což mohlo mít svoje výhody: „Diferencovanější německy psaná literatura v Čechách mohla přechodně fungovat jako útočiště pro ty inovace českých básníků, které uzavřenější česká obrozenská společnost dočasně nebyla ochotná přijmout.“ Pak ovšem došlo k „rozchodu“ a následovalo silné vzájemné soupeření, které podle autorů recenzované knihy nebylo zcela symetrické. U některých německých literátů se prosazoval obraz Čechů jako bytostí celkově podřadných, někdy až rasově: „Němci zpívají, Češi řvou.“ Němci jsou čistotní, Češi ne. Oproti tomu v české literatuře převažoval výrazný apel na národní mobilizaci indiferentních jedinců, či dokonce zgermanizovaných odrodilců. Až na výjimky ovšem čeští literáti nenabádali „ke xenofobní agresi“ a ideologicky neobhajovali „výsadní postavení vlastního národa“. Rozdíl mezi německým a českým písemnictvím v tomto kontextu zdůraznil roku 1933 i Pavel Eisner, který jako důležitý rys nacionálně zaměřené české literatury vyzdvihl buditelský úkol, který „nebyl zpravidla v rozporu se zákony nadnárodní mravnosti všelidské… České renesanci nebylo třeba vybičované bezprostřední nenávisti národnostní, a české písemnictví devatenáctého století i z doby pozdější nese zřejmě stopy této šťastné konstelace. Jinak v četných projevech a dokumentech naší německé literatury“.

Vždy ovšem existovaly osobnosti, které se snažily prostředkovat a překládat nejen z němčiny do češtiny, ale i opačně (překlad Bezručových Slezských písní pořídil Rudolf Fuchs, básní Otokara Březiny Emil Saudek, Šrámkova Stříbrného větru Otto Pick). Německé verze vycházely „s bohatým komentářem dobře míněných slov o národní snášenlivosti“. Ale vedle toho v téže době praktikovalo „pokoutné prostředí dekadentů a některých modernistů svoji interkulturalitu jaksi bez pompy, bez předmluv, a tím snad i autentičtěji“. Literární spolupráce Ladislava Klímy s Franzem Böhlerem, Paula Leppina s Moderní revue, a naopak nadšené přijetí českých modernistů v Leppinově časopise Frühling „nevyžadovaly programová prohlášení“. Nicméně ani tato experimentální a někdy i fantastická literatura nemohla „trvale přiblížit k sobě vyhroceně znepřátelené nacionální strany“. Hlavně kvůli izolaci, ve které stáli dekadenti a radikální modernisté vůči kulturnímu mainstreamu obou svých jazyků. O mnohém vypovídá české přijetí Meyrinkova Golema. Román sice s překvapivou rychlostí přeložil Bořivoj Prusík, načež si čtenářský zájem do roka vyžádal druhé vydání. Ovšem česká kritika Golema zatratila jako „bizarerii“, která si zaslouží „odmítnutí těch, kdo Prahu milují“. Arne Novák jej dokonce prohlásil za „chladnou stvůru, zrozenou z nepůvabného objetí semitské mystiky a novinářského vtipu německého“.

Klasický měšťanský subjekt a jeho eroze

To, na co se autoři soustředí, přitom není vývoj žánrů nebo střídání různých „ismů“, ale „způsoby, jimiž literární díla znázorňovala a utvářela vnímání, jednání a cítění člověka dlouhého 19. století, tedy různé formy jeho subjektivity“. Vycházejí přitom ze tří základních typů subjektivity rozvíjené v dlouhém 19. století. Pro první z těchto forem, klasický měšťanský subjekt, má být příznačná subjektivita zformovaná v reformách osvícenství, která v sobě vyvažuje na první pohled odlišné rysy: účelovou racionalitu s příznačně moderní „niterností“, která není zakotvená již výhradně v náboženském světonázoru, ale daleko spíše v sekulárně morálních a uměleckých hodnotách. Souvisí s „měšťanskou“ činorodostí.  

Vedle toho autoři rozlišují subjektivity transgresivní. Transgresivní subjekt sice s klasickým měšťanským subjektem sdílí důraz na „niternost“ a s tím i „metafyzická centra“ subjektivity („poezie“, „lidskost“, „příroda“), jejich autonomizací a preferencí estetizace nitra před společenskou činorodostí ale vytvářejí trvalý zdroj napětí. Toto napětí se využívá k relativizaci a proměně tradovaných hodnot. Transgresivní formy subjektivity artikulované v nejradikálnějších estetikách preromantiky, romantiky, dekadence a avantgard provázejí jako stín harmonický ideál měšťanské vyváženosti. V souvislosti s rostoucím „zmasověním“ kultury v poslední čtvrtině 19. století provázené od sedmdesátých let rozvojem periodického tisku a populárních žánrů, jako byly románové čtivo na pokračování a od počátku 20. století film, pak klasická měšťanská subjektivita metamorfuje do podoby subjektu „kolektivně organizovaného“.

Disciplinace a zvnitřnění

Všechna díla z daného období se pak s menším či větším úspěchem autoři snaží „napasovat“ na některou z těchto tří kategorií. Zdůrazňují aspekt disciplinace, totiž že kultivované svědomí v nitru občana mělo přebírat práci policie, protože „osvícené občany s kultivovaným vkusem“ lze snáze řídit pravidly určovanými a vynucovanými státními úřady.

Někdy už je pak stát ani vynucovat nemusel, protože došlo k jejich dokonalému zvnitřnění. Tak hrdina hry Hrabě Valtron aneb Subordinací od Heinricha Ferdinanda Möllera (1745–1798) spáchá z dnešního hlediska nepříliš velký prohřešek, který je mu sice okamžitě odpuštěn, nicméně on trvá na provedení v té době odpovídajícího trestu, vlastní popravě: „Möllerův kus dovádí do extrému sebedisciplinační moment v koncepcích osvícenství a vystihuje postavení subjektu v osvícenském absolutismu. Občané se stávají rovnými před zákonem, který je bez rozdílu prostupuje až do hloubky jejich morálního cítění, takže se zdá, jako by přestávaly být zapotřebí vnější donucovací prostředky.“ Na pokusy nadřízených a kolegů omluvit temperamentního protagonistu pro jeho zásluhy reaguje Waltron podrážděně. Milost odmítá dokonce i ve chvíli, kdy se dostaví jeho manželka, která mylně očekává manželovo povýšení za předešlé významné vojenské úspěchy. Absurdní situaci vyřeší až princ, který doráží na místo v posledním okamžiku a ruší z panovnické moci vykonání rozsudku. Autoři pak sledují postupné nahlodávání a rozpad tohoto modelu. V Kafkově povídce V kárném táboře se už tresty (a normy) vpisují lidem fyzicky přímo do těla, ale vlastně libovolně: „Systém se ve své poslední fázi už jeví jen jako prázdný, vynucovaný mechanismus.“

Na podkladě dochovaných textů by se zřejmě daly zkonstruovat i jiné literárně-dějinné příběhy vzájemných vztahů a celkového kulturního vývoje, ale tento je působivě odvyprávěný, navíc s významnými přesahy k antropologii a sociologii. Nebo i k animal studies: jedna pozoruhodná kapitola nese název Zvíře v člověku a je věnována kritice měšťanského modelu člověka, jehož hodnoty jsou odpoutány od přirozenosti reprezentované zvířaty.

Odsuny a odkrývání zavátých stop

K nadnárodnímu pohledu, který kniha prezentuje, se přistupuje i v jiných oborech: už v souvislosti s časově více rozkročenou knihou Dějiny umění v českých zemích 800–2000 (Arbor vitae, 2018) souhlasně poznamenal Jan H. Vitvar, že „u zdejšího umění bylo dosud zvykem zdůrazňovat jeho českost. Nyní se ale odborníci rozhodli tuto tradici rozrušit“. Zmíněná výtvarná publikace vlastně smíšenou či nevyhraněnou národnost tvůrců ve starších obdobích vůbec neřešila a také nevyprávěla ucelenou jednu historii, ale jednotlivé kapitoly se zabývaly vybraným tématem, ať už se u nás týkalo umělců českých, německých, italských, či vlámských.      

Snad budou vznikat i další díla, která pojmou zdejší písemnictví v širším časovém rozmezí a bez ohledu na to, kdo a v jakém jazyce je psal. Jejich závěry přitom nemusí být nutně ve všem stejné jako v recenzované knize: mírně diskutabilní může být, zdali jazykově české texty byly skutečně celkově méně šovinistické, nebo se v nich přesvědčení o vlastní nadřazenosti a nenávist k sousednímu národu jen trochu jinak projevovaly. Ostatně po první světové válce u nás vycházely také utopické romány vykreslující jako toužebnou metu vysídlení Němců z Německa, jejich rozdistribuování do okolních států a kolonizaci jejich bývalého území jiným obyvatelstvem. 

Po Hitlerově hrůzovládě byli Němci vyhnáni/odsunuti jen ze Sudet a mnohé z toho, co zde vybudovali, bylo zničeno. Stopy, které zanechali i u jazykově českých autorů, se ale smazat ani popřít nedají, jen zapomenout. Každopádně vzhledem k tomu, jak mnohonásobně byla česky psaná literatura s tou německou provázána a usouvztažněna (a kolik slavných českých klasiků mnohé své práce sepsalo německy, nebo alespoň u němčiny začínalo), je vlastně tento česko-německý pohled přirozenější a logičtější než ty dosud převažující, separované.