Magrisův útlý román Jiné moře je preludiem, jehož noty posléze mocněji a temněji zazní v románu Poslepu. Dostaneme se v něm sice na daleká a jiná moře, uvidíme jít hrdinu vstříc exotickým dobrodružstvím, ale tyto exkursy nejsou pravým těžištěm textu – tím je spíše hledání základních životních hodnot a toho, jak žít odlišně od ostatních, v minimalistické harmonii sám se sebou.

Magris se v románu nechal inspirovat životem předčasně zemřelého italského básníka a filozofa Carla Michelstaedtera (1887–1910). Je o něm známo, že se za svých studií scházel na půdě jednoho domu v Gorici, v městě dnes rozpůleném mezi Itálii a Slovinsko, se dvěma dalšími kamarády, Ninem a Enrikem. Tuto trojici pojilo neobyčejně těsné intelektuální přátelství, studium klasických jazyků, filozofie a literatury. Při svých setkáních spolu konverzovali latinsky a řecky, četli a interpretovali řecké filozofy, ale i Buddhu, Bibli, védy, Tolstého, Leopardiho nebo Schopenhauera.

Magris však vypráví o Michelstaedterovi oklikou. Skutečným protagonistou je básníkův přítel Enrico Mreule, který se rozhodne uniknout povolávacímu rozkazu odchodem do Jižní Ameriky, kde vede život pastevce uprostřed divočiny. I tam, jako Michelstaedterovo alter ego, zůstává se svým přítelem ve spojení duchovním i korespondenčním až do chvíle, kdy se dozvídá, že se Carlo zastřelil pistolí, kterou mu on sám zanechal, a kdy dostává poštou poslední Carlovy texty.

Enrico pokračuje v dialogu s Carlem Michelstaedterem celý život a dialog vlastně vede sám se sebou, respektive se svým lepším já, neboť tím, jak Carlova předčasná smrt zmrazila jeho myšlenky ve fázi, kdy ještě zůstaly ryzími a radikálními názory mladého muže neuvyklého ustupovat kompromisům praktického života, zrající Enrico Carla povyšuje na dokonalý vzor pravdy a upřímnosti. Ale ještě za života obou, v přátelském korespondenčním sporu o to, kdo je opravdovější, vyvstávají jejich specifické talenty: Carlo vítězí jako mistr kontemplace a Enrico jako mistr akce, i když žádný z nich nehodlá svůj primát přiznat.

Narozdíl od Carla ovšem Enrico důsledně zastává filozofii redukce – omezení svých potřeb a vůbec omezení své přítomnosti na tomto světě na minimum. Nic se ho tak nedotkne, jako když mu Carlo napíše: „očekáváme od tebe nejdůležitější zmnožení naší reality“. Ani odjezd do Ameriky, ani návrat do Itálie po 1. sv. válce, ani následné přesídlení do nově vzniklé Jugoslávie hrdinu nevychylují od tohoto programu, naopak: všude, kam přichází, zjišťuje, že svět šílí jiným způsobem a nejhůře na místech jeho dětství. Poválečné mírové dohody posouvají hranice, obyvatelé jsou znechucení a ukřivdění, radikalizují se, pak přichází fašismus, Němci, druhá světová válka, další rýsování hranic, Titovo budování socialismu. Lidé kolem něj umírají, přicházejí o majetky, končí ve vězení, v nacistických nebo jugoslávských koncentrácích.

Historické události ale nejsou v románu důležité, vytvářejí jen pozadí a potvrzují staré Platónovo přesvědčení, že společnost není ničím jiným než spiknutím darebáků. Nosným tématem je stále ona důsledná, každodenní touha po redukci, kterou Magris dokáže vykreslit velmi hmatatelně. Enricovi se daří vytrvat, ovšem jen za cenu, že se stává podivínem a společenským vyvržencem – odmítá manželský svazek, plození dětí, majetek, závislost na věcech a lidech. Jedno léto tráví v zapadlém penzionu u moře, kde se chová dosti odlišně od ostatních hostů: „Enrico říká paní Predonzaniové, ať dává na stůl méně jídla, zejména méně soli, a žádné sladkosti, i když ti ze Štýrského Hradce protestují a chtěli by bábovku, pusinky nebo i sachr. Jestli se lidi budou takhle cpát, úplně se zblázní, sůl nafukuje tepny a tuk zatemňuje mozek, jenom blbec by trávil sám sebe takovými svinstvy, zrovna tady, kde nejezdí skoro žádná auta a kde by se mohlo žít dobře, obchodníci s potravinami jsou zatracení darebáci. Ale možná je to tak lepší. Je nás až moc, všichni se mohou přetrhnout, aby měli děti, a duce je v tom ještě podporuje. Proto se příroda bouří a žene lidi k záhubě, dříve či později přijdeme o zrak a o sluch, všichni slepí jak patrony a hluší jak polena. A jen protože si pořád myslíme, že něco potřebujeme – kdyby to byla jen sůl do polívky! – a dřeme jak mezci, abychom to měli. Redukovat potřeby, být šťastní s vlastním já, to je řešení rébusu“ (s. 65).

Když se jeden čas Enrico musí živit jako učitel klasických jazyků, učí záměrně tak, aby svým studentům předal pouze gramatická pravidla, ani stopu moudrosti či vlastní zkušenosti. Vyučování je perverzní činnost, zhoubná rétorika, a pokud Enrico něco zazlívá Buddhovi, pak právě to, že měl žáky. „Přesvědčení, říká Carlo, je momentální ovládnutí svého života a svého těla, schopnost žít naplno tento okamžik, neobětovat ho něčemu, co má teprve přijít, nebo něčemu, co si přejeme, aby co nejdříve přišlo, čímž si život ničíme čekáním, kdy konečně uběhne. Ale civilizace je dějinami lidí, kteří nedokážou žít v přesvědčení a staví obrovskou zeď rétoriky, společenskou organizaci vědění a konání, aby sami před sebou skryli vědomí své prázdnoty a pohled na ni“ (s. 59).

Hrdina se nakonec odstěhuje mimo civilizaci na jeden chorvatský ostrov do domku s kusem pole. Uznává jen tuto existenci ohlodanou na kost, spočívající pouze v uspokojování nejnutnějších biologických potřeb, v četbě několika zcela zásadních knih a v přemýšlení. Nezajímají ho jakkoli učené řeči, které se vedou v současném šíleném světě. Jeho učiteli jsou dávní filozofové jako Platón nebo Buddha, kteří žili teprve na úsvitu civilizace a formulovali základní pravdy o světě, podle nichž se dá opravdu žít. Nic nepotřebovat, nemít co ztratit, být připraven na všechno – to jsou jejich naučení.