Pod titulem Zakřivený čas v Kremži, odkazujícím na nenápadné rakouské městečko v údolí Dunaje, pokračuje nakladatelství Academia po historické práci Terst (2021) a kulturněhistorickém eseji Oči moře (2022), pojednávajícím o sochách z lodních přídí, ve zpřístupňování děl terstského germanisty, komparatisty a originálního myslitele o střední Evropě Claudia Magrise. Z jeho rozsáhlé bibliografie padla volba tentokrát na knížku drobnou, soubor pěti krátkých „povídek“ – jak nás informuje podtitul.

Kdo je s Magrisovým dílem obeznámen, bude ji otevírat se zvědavostí, zda a jak se na tak malé ploše setká s těmi rysy autorova psaní, které jsou pro něj typické – neustálý pohyb mezi beletrií a esejistikou a rozsáhlou erudici v evropské kultuře, mytologii a literatuře. Tu Magris zužitkovává ve svém celoživotním zájmu o (středo)evropskou periferii, jíž je mu především – ne však zdaleka – rodný přístav Terst, kdysi periferie habsburského mocnářství, nyní Italské republiky. Zklamán nebude, vše, kvůli čemu stojí za to Magrise číst, zde najdeme. Samořejmě ovšem s některými specifiky, která si žánr vyžádal.

Pět krátkých próz lze označit za povídky, avšak silně úvahové a lyrizované. Mají výrazně oslabený děj, jsou to spíše statické obrazy ze života zvolených protagonistů: vesměs mužů ve vysokém věku, kteří se ohlížejí za svým životem. Nejsou to nicméně postavy typické, nýbrž celkem výrazné individuality. Někdejší vysoce postavený šéf v jakémsi průmyslovém podniku, představitel nejvyšší terstské měšťanské smetánky, prožívá odpočinek ve funkci vrátného v jednom z činžáků – a oddává se vzpomínkám na svůj terstský „americký sen“, protože do města kdysi přišel za prací a po svých z Hannsdorfu, tedy českých, vlastně moravských, vlastně sudetoněmeckých Hanušovic. Skladatel, kterému tleskají v koncertních sálech celého světa, má posoudit skladbu svého bývalého žáka. Literární vědec po konferenci vzpomíná na dávnou gymnaziální lásku; slavný spisovatel je čestným hostem na udílení literární ceny v prostředí soudobé generace literátů, jimž nerozumí stejně jako své roli, kterou mezi nimi má sehrát. A konečně pamětník první světové války sleduje natáčení filmu o sobě samém a postupně zjišťuje nemožnost se tehdejší realitě přiblížit: počkejte, takhle to nebylo, takhle to být nemohlo… vzdálenost mezi filmem a vzpomínkou se spíše pořád zvětšuje.

Jak je zřejmé, staří pánové se za minulostí neohlížejí nostalgickým způsobem, naopak, je zřejmé, že to, na co chce autor položit důraz, je jejich situace současná. Stáří, stárnutí je koneckonců v terstské senzibilitě jedna z oblastí, v níž zdejší autoři nacházejí tvůrčí půdu; možná, že Magris domýšlí titulní senilitu z nejznámějšího románu svého krajana Itala Sveva, nebo na ni aspoň s postmoderně hravou sofistikovaností odkazuje. Vzpomínky tu hrají dvojí roli: jednak je jejich současné prožívání nositelem této situace, jednak představují dílčí stavební kameny, které krátké povídky vbudovávají do struktury (středo)evropských dějin: židovský hudebník vzpomíná, jak ho tatínek učil zdravit hodnostáře Mussoliniho režimu zdviženou pravicí slovy „Hejb di hant, mešuge!“ Ušmudlaný východ aškenázských Židů stejně jako sudetské podhůří nebo zákopy první světové války na terstském Krasu, to vše patří k „trýznivé neurčitosti“ (s. 41), z níž se napájí identita této části světa, to vše se do ní skládá. A koneckonců úplně stejně, nehierarchicky, sem patří i postava z doby současné, senegalský pouliční prodavač brýlí a zapalovačů, který obchází terstské činžáky.

Hlavním tématem je tedy přece jenom čas, a to čas skládaný stejným způsobem, z jednotlivostí kladených souběžně – čas simultánní, nelineární. Čas, který právě ve stáří ztrácí své vlastnosti a čím dál víc existuje jen v lidské hlavě, způsobuje „v té despotické hlavě pěkný binec a zmatek“ (s. 57). Čas, který je v Kremži zakřivený, kdežto v Terstu, městě, „které dějiny zapomněly někde cestou“ (s. 40), „časy nenásledují po sobě, nýbrž se řadí vedle sebe jako věci na pláži, které vyplavilo moře po ztroskotání“ (s. 90). „V. už tu není, ale co to znamená? Copak Shakespeare už není básníkem, nýbrž jím jen byl a teď už není?“ (s. 59), ptá se jeden z protagonistů – ano, možná přes onu výraznou individualitu není důležité, který z nich, všech pět stárnoucích hrdinů může být atemporálním, ahistorickým vtělením jednoho jediného „muže bez vlastností“, neboť nejen děj, ale i charakteristiky jsou tu upozaděné, jaksi „uzávorkované“; o postavách se toho dozvídáme právě tolik, kolik je třeba pro pochopení jejich úlohy v příslušné miniatuře, a ještě i to postupně, nesoustavně, leccos je třeba si četbou postupně rekonstruovat. Na to, jak velkoryse je pojatá temporalita dějin i individuálního osudu, se tady vlastně dost nápadně mlčí.

Magrisovy „povídky“ nejsou přes svůj skromný rozsah snadné čtení, vyžadují od čtenáře participaci či aspoň naladění do podobné situace, jakou procházejí jeho hrdinové (nebo, jak už víme, možná hrdina v singuláru). I proto je jejich sdělení závažné, ať už si z jejich četby odneseme další, jakoby mimochodem upřený autorův pohled na jeho celoživotní témata, nebo si „jen“ potvrdíme závěr, že na otázku, co je čas, si ani s tím nejlepším filozofickým vybavením nemůžeme troufnout odpovědět.