Proto jsem snad založil Hobart Town – kvůli pokroku, kvůli trestanecké osadě, kvůli okovům svým i všech ostatních? Iásón přinese na Kolchidu smrt a neštěstí, Argó zavede do velkých pekelných vod. Vzbouřit se, vzdorovat, povstat. Velká vzpou­ra, ale ne na širém moři, tam už je pozdě; loď je potřeba zara­zit, než vypluje. Pistorius měl pravdu, lidé v antice pochopili, že pustit se na moře je bezbožnost, porušení posvátných hranic a vesmírného řádu.

Žít znamená plavit se? No právě, pane doktore, nebo kdo vlastně jsi, kolego, co se někde schováváš. Proč vyplout, opus­tit bezpečnou zátoku a vydat se na širé moře vlnám napospas? Moře je život, zpupný požadavek žít, rozpínat se dál, dobývat – znamená tedy smrt, nepřátelský vpád, který plení a ničí, ztros­kotání. Lodě vyplouvají slavnostně s rozvinutými vlajkami; flotily přistávají u vzdálených kontinentů a ostrovů, drancují, pustoší, plundrují, Nelson ostřeluje Kodaň, Iásón ukradne rou­no a zabije Absyrta, my připlujeme do Terra Australis incogni­ta; někteří z těch černochů ještě žijí, ale už jen krátce, překonali jsme moře, abychom je vybili.

Měli jsme zůstat doma a nechat je na pokoji. Revoluce totiž, velká spasitelská přeměna světa, by měla být silou, která přinu­tí ctít zákazy a hranice stanovené bohy; zůstat doma, na bře­hu, hrát si s oblázky a v mělké vodě kaluží, co zbyly po odlivu. Revoluce taky často vyráží s velkou vlajkoslávou, spoustou ru­dých praporů vlajících ve větru, a nakonec si člověk uvědomí, že to jsou vlastně oběšenci.

Ani pro Iásona to nevypadá nijak dobře, ale to mu patří, as­poň ho to naučí spouštět na vodu první loď, lákat lidi na iluzi dobývání a moře, pěkné kecy. Zaplatí za to Médeia. Moje No­rah mě řetězem přiváže ke špinavému pelechu; sestupuju s ní po svahu dolů, už jsem si na tu nedůstojnost zvykl, asi to bude účinkem některé z těch bylin, co si přinesla z Kolchidy. Taky s ní skončím pod stolem, než přijdou stráže a strčí nás za mří­že. Stává se to čím dál častěji; naštěstí se pokaždé díky svým zá­sluhám na pobíjení černochů dostanu ven celkem brzy. O něco vyhaslejší. A taky špinavější, protože jsem se jako Norah po­stupně přestal mýt. Můj pach mi nevadí. Ani její ne a ona to ví, když mě povalí na postel a vezme mi ho do ruky – mívám čím dál menší chuť po všem tom rumu, co do mě nalije, vzteká se, když se odtahuju, a tak radši polknu ještě pár doušků, aby mi nepodrápala obličej. Někdy mě škrábe i dole, když se jí zdám moc netečný; hladí mě, hněte, divoce mě tiskne, většinou zby­tečně, ale ty prsty jsou i něžné a nakonec trochu rozkoše zaku­sím – už ne tolik jako dřív, ale co.

Taky mi ráda přetáhne přes hlavu tu chlupatou deku, až mě málem udusí; směje se, že se mi takhle možná postaví, jenže já nemůžu popadnout dech a z těch ovčích chlupů v puse se mi zvedá žaludek. Rouno dusí, přináší smrt každému, kdo se ho dotkne. Argó pluje přes moře, aby ho ukradla, to zname­ná, aby se zabíjelo a umíralo. Je třeba ho okamžitě vrátit, než bude pozdě a než dojde k dalšímu krveprolití, ale komu? Kaž­dý předchozí držitel, který bude okraden tím příštím, je sám uchvatitel, jenž se ho zmocnil zločinně. Vrátit ho zvířeti, za­bitému a staženému z kůže na počest bohů odjakživa bažících po krvi; jedině na ovčím hřbetě bylo rouno, kde mělo být.