Jak už to u velkých věcí bývá, forma sdělení není jednoduchá, naopak, leckoho může odradit. Čas tohoto románu je jak divoké zvíře ve výběhu dvou staletí, v němž se honí kdoví za čím, kouše se do ocasu, tu vyrazí vpřed, jindy skočí nazpátek; a také prostor je labyrintem, který objímá několik kontinentů a v němž se protagonista bludně vrací na táž místa, nevěda nakonec, kde se vlastně nachází. Nevyzpytatelná a zatemněná hrdinova mysl je jediným architektem těkavé logorey, která není přežitým a nečitelným literárním experimentem „nového románu“, nýbrž skutečnou pastvou pro náročného čtenáře, i zásluhou výborného překladu Kateřiny Vinšové.

Magrisovo vyprávění v mnohém připomíná poezii – je vysoce subjektivní, tělesné, plné obrazných vyjádření, odvíjející se nikoli v logickém sledu, ale jako řetěz asociací. Má svého adresáta, je tedy vyprávěním ve druhé osobě, o kterém Jakobson prohlašoval, že je pro poezii typické, je více dojmové než dějové. Přináší poezii lyrickou ve výkřicích, nezadržitelném toku slov a nedokončených větách, jindy zase epickou, psanou s rozmachem, étosem, rapsódskými epitety („Internacionála zítřka lidský rod“; „Vůdce, Aiétés podoben slunci, jež oblohou zlatavě září“ aj.), která zase vedou skoro až k iterativní kompozici. Všechny tyto vlastnosti pramení z pozice a povahy vypravěče. Je jím člověk internovaný v psychiatrické léčebně, který vypráví svému lékaři a podle některých náznaků též anonymním uživatelům internetové sítě o svých životních osudech, v nichž se mísí dvě identity: dánský dobrodruh Jørgen Jørgensen, žijící na začátku 19. století, a italský komunistický aktivista Salvatore Cippico z poloviny 20. století. Nepátrejme po tom, jak je to možné, to není v románu podstatné, a lze to koneckonců odůvodnit vypravěčovou psychiatrickou diagnózou, jejíž součástí je přesvědčení, že Cippico je naklonovaný Jørgensen. Důležitý je myšlenkový a literární potenciál, který touto geniální zkratkou vzniká. Aniž by se musel utíkat k alchymii nebo mnohogenerační sáze, Magrisovi se v osudech jediného člověka daří spojit mnoho symbolických momentů moderní civilizace od jejího moderního, imperiálního, industriálního úsvitu až do internetové současnosti. Vznikají tak analogie, které lze snadno (a mnohokrát se tak již stalo) popsat esejisticky, ale jen ve vyprávění, navíc v první osobě, je přítomná ta síla, kterou dává příběh, exemplum.

Román, jenž vznikl za účelem terapie, není – alespoň v italské literatuře – novinkou. Na stejném půdorysu spočívá jeden ze základních kamenů moderní literatury, román Vědomí a svědomí Zena Cosiniho od Itala Sveva. Nic však nemůže být Magrisovu románu vzdálenější než ironie a hra Svevova textu. Poslepu je temná, drásající výpověď, nebo spíše dlouhá řada výkřiků člověka, jdoucího stejným směrem jako celá civilizace, k takzvanému pokroku, a přesto člověka nemilosrdně drceného a mučeného dalšími lidmi konajícími rovněž ve jménu pokroku a civilizace.

Jørgen Jørgensen, syn hodináře, vyrůstá v královském paláci v Kodani, dokud není město rozbombardováno admirálem Nelsonem, který přikládá svoje slepé oko k dalekohledu, aby se podíval, zda obléhané město nevztyčilo bílou vlajku, a jelikož nic bílého nevidí, pokračuje v ničení. Nelsonovo slepé oko, na něž naráží i titul celého románu, je jedním z opakujících se symbolů, které osvětlují pravou povahu civilizace. Jørgensen pak zakouší ledacos: stává se na pár dní vůdcem revoluce na Islandu, a dokonce islandským králem, po zatčení Angličany trestancem deportovaným do Austrálie, kterou pomáhá kolonizovat. Salvatore Cippico, narozený v Tasmánii, šíří komunismus v Austrálii, pak bojuje ve španělské občanské válce, následně je sebrán gestapem a poslán do Dachau, po válce odchází budovat socialismus do Jugoslávie, jenže po roztržce Tita se Stalinem je internován v lágru společně s dalšími italskými komunisty, na nichž si Jugoslávci vylévají zlost za pogromy na slovanské obyvatelstvo v době fašismu.

Rudá vlajka revoluce, další leitmotiv, vytváří analogii k rudé rukojeti devítiocasé kočky, ale zejména k ústřednímu motivu celého románu, zlatému rounu, pro které si Iásón přijel na Kolchidu a které je více krvavé než zlaté, domyslíme-li si, kolik životů za ně padlo. Osudy Argonautů, vypravěčem často připomínané citacemi z Argonautik od Apollónia Rhodského, jakýmsi literárním pandánem celého díla, jsou jakoby primordiálním mýtem, nacházejícím v osudech Jørgensena či Cippica jen svoji x-tou konkrétní realizací. Také Argonauti přinášejí civilizaci do divočiny, kořistí, zmocňují se nejen rouna, ale prostřednictvím Médeie též kouzelných dovedností, které přírodní člověk, z jiného pohledu barbar, na rozdíl od civilizovaného člověka ovládá, a pokrok, který přinášejí, je vykoupen potoky krve. Jak říká Cippico: „Historie, učila strana, nebo lépe řečeno krvavá prehistorie, v níž žijeme a budeme žít, dokud revoluce definitivně nespasí celý svět, je tragicky nucena bojovat proti barbarství barbarskými prostředky. A potom už není jasné, kdo je barbar“ (s. 25).

Krev řadových komunistů, věrných myšlence lepších zítřků, teče za politikaření vůdců, nová civilizace v Austrálii se rodí z utrpení odsouzenců, kteří jsou ve jménu převýchovy degradováni na zvířecí úroveň. Devítiocasá kočka na lodi či v trestanecké kolonii nebo rafinované mučení jugoslávskými soudruhy jsou věrnými společníky toho, kdo věřil příliš a kdo chtěl naivně tvořit obecné dobro. A to je na tom náš vypravěč ještě dobře, když přežil; mezi mrtvé na pochodu však patří jeho osudové lásky.

V Cippicově lékařské dokumentaci se píše, že trpí stihomamem a rozpadem osobnosti, že si vymýšlí a zveličuje svá utrpení. Nevíme, nakolik je tato diagnóza věrná pravdě, nakolik je jen další formou ovládnutí jedince, velmi humánní po všem tom mučení, spočívající jen v omezení pohybu, medikaci a nahrávání vyprávění. I klinicky jasné bláznovství však mívá prorockou slinu a leckdy zjevná paranoia nepopírá nutně zkušenosti, z nichž povstala. Možná tento blázen s objektivně nemožnou transhumánní zkušeností či zázračnou schopností vcítění a autosugesce pochopil podstatu naší existence lépe než my duševně zdraví, kteří jsme neprohlédli, že jsme jen potravou v žaludku obrovské velryby, že naším osudem je „být jedním z kuřat visících hlavou dolů, co se klovou navzájem, než se jim zakroutí krkem“ (s. 226).

Od Iásóna přes osidlování Austrálie a politická náboženství 20. století až do současného blázince se fatálně opakuje stále stejný příběh, který Magris dokáže vyprávět se spisovatelským mistrovstvím a lidskou moudrostí. Je obdivuhodné, jak přes zdánlivé blábolení popleteného vypravěče text drží dokonale pohromadě, jak naopak vypravěčovy tiky a přemety dodávají utrpení silný a nezvyklý hlas, tak odlišný od všech poloh, kterým bývá utrpení vyprávěno.