Víte, co jsou to galionové figury? Jde o vyřezávané dekorativní sochy na lodních přídích. Ve slovníkovém hesle se mimo jiné dočteme, že často měly za úkol naznačit i těm, kteří neuměli číst, jaké je jméno lodi, a v případě těch námořních rovněž předvést bohatství a moc svého vlastníka. Slavný a vlivný italský spisovatel, překladatel a esejista Claudio Magris se ovšem ve své knize Oči moře. Sochy z lodních přídí s takovýmto přízemním vysvětlením rozhodně nespokojí. Galionové figury bere jako podnět k úvahám o vztahu člověka a oceánu a o touhách námořníků, které se při dlouhých plavbách (bez přítomnosti živých žen) upínaly k často polooděnému tělu ženské postavy na přídi. Interpretuje je coby mnohoznačné a vícevrstevné symboly, zdůrazňuje jejich mytologické prazáklady a takřka nekonečný imaginární potenciál.

Autor stručně a nesystematicky shrnuje původ a vývoj těchto soch i jejich výrobu, ale i u té jej přitahují spíše magické či démonické aspekty: „Strašlivá není socha, nýbrž její pohled. Nejsou to ani její oči, nýbrž to, co ty oči vidí, nicota, na niž hledí. Řezbáři, kteří nějak ono démonické ošálí, zneškodní, uvězní v půvabném, zkrotlém těle a jako trofej přitlučou na příď, jsou napůl čarodějovi učňové a napůl vymítači ďábla.“

Galionové figury měly podobu mytologických zvířat, příšer, draků i lvů, mořských božstev, jindy také rozličných ozbrojenců a hrdinných vojevůdců, mužská varianta ale autora příliš nezajímá. Soustřeďuje se na ženské varianty, které často měly i konkrétní ženské předobrazy. Magrise ovšem přitahují především jako personifikace nadosobních sil, jako hrozivé a mocné bytosti, které začínají žít vlastním samostatným životem až ve své „dřevěné“ podobě, v níž se jeví jako stvoření spíše zlověstná: „Sochy z přídí jsou jako andělé z náhrobků, bloudící po vodách, Sirény a Múzy záhrobí. Není to jen náhoda, že jejich řezbáři vytvářeli i hrobky a náhrobní sochy.“

Tyto sochy musí především čelit nástrahám mořských živlů. Moře prý na ně totiž žárlí. Zlo, které jejich tvůrce ze dřeva vyhnal, se uchýlí do vod a odtamtud líčí své nástrahy, jako kdyby odstranění sochy z přídě mohlo snáz přivést loď do záhuby. „V lodních denících z mnoha kliprů se píše o vlnách, které strhly sochu a unesly ji pryč.“

Fatální následky ale může mít i neuctivé zacházení s touto figurínou ze strany lidí. V povídce Petr a Róza od Karen Blixenové je zdůrazněno, že galionová figura je umístěna na přídi, aby „hleděla na cosi, co je námořníkům zapovězeno, na bezprostředně hrozící nevyhnutelné katastrofy, které ostatní zatím nevidí“. V příběhu dá jeden kapitán vyřezat sochu tak, aby se podobala jeho ženě. Ale skutečná manželka na výtvor žárlila, především na dva veliké modré drahokamy, které dal manžel zasadit lodní panně jako oči. Proto oba drahokamy tajně vyjmula a nahradila je dvěma kusy modrého skla. Tím však loď připravila o „zrak“, takže ta narazila na útes a s celou posádkou se potopila.

Někteří námořníci získávají ke galionovým figurám tak silný vztah, že se jich pokoušejí zmocnit – autor v tomto kontextu píše dokonce o únosech. I když sochu zachrání z mořských vln při ztroskotání, ta se za to málokdy odvděčí v pozitivním smyslu, naopak. Může to znamenat nevědomky „přijmout cosi osudového a ničivého, otevřít dveře jiné, zrádné skutečnosti“.

Některé figuríny každopádně podle Magrise žijí dobrodružným životem i poté, co jejich loď dávno odpočívá na mořském dně. Někdy je moře samo navrací zpět, pochopitelně poničené, rozežrané vodou, s rysy téměř smytými, jako je figura bez hlavy a bez rukou. U těch se už lidská podoba, kterou jim vtiskl řezbář, vytrácí a postava se znovu stává kusem dřeva, jímž byla původně: „Z prohnutých tvarů jsou větve nebo kořeny, ze záhybů šatu rýhy na kmeni, dosud znatelná ústa, nos a oči se proměňují v pukliny nebo suky stromu.“ Jindy je její osud ještě pozoruhodnější, jako u sochy z lodi jménem Galateia, jež ztroskotala nedaleko Kapského Města. Tamní domorodci našli vrak na pláži v Blaauwbergu, sochu z přídě odnesli do vnitrozemí, kde ji uctívali jako bohyni, dokud ji nekoupil jistý běloch, který ji vystavil v jedné krčmě v jihoafrickém Simonʼs Townu. Životní cyklus těchto postav tak může být podivuhodně proměnlivý: „Bohové a bohyně, kteří sestoupili z Olympu nebo se vynořili z oceánu, nacházeli často útočiště, podobně jako tanečníci v saloonech, mezi stolky a výčepním pultem nebo jako reklamní figuríny ve výkladních skříních obchodů. Nebylo by divu, kdyby se hlava z lodní přídě našla pod načesanou parukou u kadeřníka. Pěkná macatá ženská z brigy Oberon, která byla nalezena v Kapském Městě a teď se nachází v muzeu v Göteborgu, byla po mnoho let pastvou pro oči hostů restaurace Henriksberg, jimž připomínala, že kus masa je kus masa.“ Galionové figury jsou tedy pro autora současně převtělenými bohyněmi, zosobněnými hrozivými živly i neodolatelnými, ale zrádnými erotickými fetiši. Což se v jeho pojetí nijak nevylučuje. Ostatně, jak v doslovu ke knize připomíná Tomáš Mazal, v jednom ze svých románů Magris říká: „Miloval jsem moře víc než ženu, dokud jsem nepochopil, že je to totéž.“

Magris je rodákem z přímořského Terstu a tématem galionových figur je zjevně fascinován, ostatně objevuje se i v jeho beletristickém díle, jak sám připomíná. Pro českého čtenáře coby suchozemce by mohlo jít o problematiku poněkud vzdálenou až odtažitou. Ovšem Magris je bravurní esejista, který i takovéto pro někoho marginální až obskurní téma dokáže proměnit v hlubokou a univerzálně platnou meditaci o vztahu člověka a přírodních živlů, o zhmotnění našich tužeb, o touze po nekonečnu a tajemných silách, které nás přesahují, fascinují, naplňují i ničí. Včetně lásky.