Lei dunque capirà Claudia Magrise je velmi krátká próza (těch padesát pět stran by se při použití standardní velikosti písma smrsklo na nějakou čtyřicítku), v níž ale autor dokázal zachytit velmi intenzivní emoce.

Jedná se o monolog ženské postavy, která se nachází na místě označovaném pouze jako Dům. Toto místo je po celou dobu vyprávění obestřeno magickou mlhou (je stále ponořeno v přítmí, lidé se tu pohybují spíše jako stíny a panuje tu přísný zákaz vstupu osob zvenčí), podle určitých indicií se čtenář může jen marně dohadovat, zda se například nejedná o nějaké sanatorium, léčebnu či dokonce o stav komatu, k němuž by některé okolnosti také odkazovaly. Z kontextu vyplývá pouze jediné: vypravěčka do Domu odešla kvůli vážné nemoci. Učinění jakéhokoliv definitivního závěru o jeho povaze by proto bylo chybou. Magris by nejspíše chtěl, abychom prostředí, ze kterého k nám ženin hlas promlouvá, ponechali jeho tajuplnosti a zcela se oddali pocitům a vzpomínkám líčeným s patrnou nostalgií a smutkem.

Od samého začátku jsme zataženi do víru vyprávění, slova se na nás valí velikou rychlostí, bezprostředně, se silným citovým nábojem. Právě city jsou základním stavebním kamenem celé povídky. Nenajdeme tu žádný souvislý děj, ale jen vzpomínání na chvíle, které vypravěčka zažila se svým manželem. Hovoří nejenom jako jeho družka při všedních životních starostech a radostech, ale také jako chápající partner v oblasti literatury a tvorby, kritik, jehož soudům muž přikládal největší váhu. Muž je tu obnažen až na kost, se všemi svými slabůstkami, dětinskými návyky, chybami, zlozvyky. Místy si z jeho slabostí (hypochondr, žvanílek) dělá žena legraci, její tón ale stále zůstává láskyplný bez sebemenší stopy posměchu. Často jej označuje za svého žáka, který od ní bral stále nové životní lekce: učila ho odvaze, věrnosti, boji se zlozvyky, mnohému dalšímu včetně sexu. Sex je podstatnou součástí ženiny výpovědi, velmi detailním popisem na mnoha místech zdůrazňuje, jak byl pro jejich manželství důležitý, jak se propracovávali ke stále hlubšímu prožívání svých intimních chvil. Vedle duševního splynutí tak zdůrazňuje i důležitost fyzického prožitku, tolik nezbytného pro vzájemné porozumění dvou bytostí milujících se upřímnou láskou. O hloubce této lásky nás přesvědčuje závěrečný, definitivní krok ženy, když se rozhodne nevrátit se k manželovi z tohoto tajuplného Domu, aby nebyl zklamán jejími odpověďmi na otázky ohledně pravdy, která se podle něho v onom Domě člověku konečně ukáže. Ona však vidí, že ani tam taková pravda není, že je to pouze zrcadlo reálného světa.

Povídka je spisovatelovým přemítáním nad láskou, životem a smrtí. Některé její aspekty vybízejí k tomu, abychom v nich viděli autobiografické rysy. Vypravěčkou by totiž mohla být Magrisova manželka Marisa Madieriová, autorka i do češtiny přeloženého románu Vodově zelená. Společným rysem vypravěčky a skutečné Marisy je nejen to, že vypravěčka má za muže spisovatele, ale především to, že i Marisa byla vážně nemocná a své nemoci nakonec v nízkém věku podlehla ponechajíc tak svého muže samotného jen s jeho velkým smutkem. Magrisova povídka je velkou chválou ženy a ženství jako takového, hold vlastní manželce, bolestivé, leč nutné vypořádání se s její ztrátou, od které již uplynula řada let (Madieriová zemřela v roce 1996). Činí tak kultivovaným, lehkým jazykem, v němž nechybí krásná poetická vyjádření ani precizní práce s lexikem, které není složité, přesto skrze něj Magris dokáže vytvořit magickou, místy frenetickou atmosféru, ze které se nám zatočí hlava. Toho, kdo má rád vyprávění s klasickou zápletkou a lineárním dějem, kniha asi nezaujme, kdo se však rád nechává unášet volným tokem myšlenek, ten v Magrisově povídce dozajista najde zalíbení.