Inovátor německé li­teratury pro děti a mládež, nebo jen „provinční herec s výcho­vou waldorfské školy“, který začal psát? Spolehlivý přítel a mentor, či nesnadný pracovní a obchodní partner, snílek se svěží formou inscena­ce svého vystupování na veřejnosti, nebo notorický sukničkář s mnoha mi­lenkami? To vše jsou charakteristiky, které se nemusí vylučovat. Za života je získal spisovatel Michael Ende (1929–1995). Nedávno vyšla jeho první česká biografie Michael Ende. Uvězněn ve fantazii. Jde o překlad textu Birgit Dankertové, německé informační vědkyně publikující odborné články o kulturní politice, literatuře pro děti a mládež a jejím zprostředkování v knihovnách, ale i autorky knihy o Astrid Lindgrenové.

Ve dvou režimech pravdy

Endeho život Dankertová rekapituluje chronologicky: připomíná dětství ovlivněné všudypřítomnou nacistickou ideologií, která ho vedla k uvědomění si existence dvou neslučitelných režimů pravdy, tedy že při hrách s kamarády na ulici ani ve škole za žádnou cenu nesměl říct ani slovo z toho, o čem se mluvilo v jejich opozičně zaměřené domácnosti (což ovšem zažili i mnozí z těch, kteří u nás navštěvovali školy před rokem 1989): „Už jako dítěti mi bylo jasné, že by to pak mělo strašlivé následky. A tento pocit rozdvojení mezi intimním, rodinným, vnitřním světem a veskrze nepřátelským, zlým světem tam venku – to mi do jisté míry zůstalo do dneška.“ Právě v tom hledá Dankertová důvod samozřejmosti, se kterou Ende později dokázal přeskakovat z reálné skutečnosti do imaginárního fantazijního světa. Vliv na jeho mentální utváření a dospělou tvorbu měly podle autorky i mystické sklony jeho matky, navštěvování zmíněné waldorfské školy po konci války a umění jeho otce, surrealistického malíře. Ten mimo jiné rozvíjel ve svých obrazech motiv „mise en abyme“, kdy se v jednom uměleckém díle skrývá dílo jiné, který Michael Ende uplatnil ve své nejslavnější knize Nekonečný příběh – chlapec Bastián, neoblíbený mezi spolužáky, bojácný a fyzicky ne příliš zdatný a se špatným školním prospěchem, začíná číst knihu, do jejíhož děje posléze vstupuje a stává se jednou z jejích hlavních postav. 

Po krátké herecké kariéře se pak konečně prosadil jako spisovatel. Proslavil jej už pohádkový román Děvčátko Momo a ukradený čas (česky prvně Albatros, 1979). V androgynním, prepubertálním děvčeti Momo vytvořil Michael Ende postavu, která může být chápána jako mytická bytost vnikající do tajemství času, ale také jako emancipovaná hrdinka v boji proti bezpráví a kapitálu. Následoval veleúspěšný Nekonečný příběh, s jehož silně zredukovanou filmovou verzí, respektive prvním dílem, ovšem Ende nesouhlasil.

Nejen pro dětské publikum

Autorka přikládá stručné shrnutí děje těchto titulů a vysvětluje, že obecně šlo Endemu zpočátku hlavně o atraktivní narativy z téměř neomezeného zdroje jeho vypravěčských možností. Avšak s rostoucím úspěchem svých knih a přibývajícím veřejným zájmem o svou osobu se dal svést k tomu, aby své společenskokriticky naladěné čtenářstvo utvrdil v jeho nadšení: „Postup­ně opustil cestu umění bez zřejmého záměru a prezentoval se veřejnosti jako angažovaný literát, zpočátku s esteticko‑filozofickým, později také politickým programem.“ Dokonce se nechal přizvat do veřejných celospolečenských debat, v nichž ale působil rozpačitě až trapně. S jedním politikem a herečkou také vydali společnou knihu rozhovorů Phantasie, Kultur, Politik, kterou ale kritika strhala. A také Dankertová přiznává, že v ní Ende rozehrál svoji ctižádost v oblastech, jejichž pravidla neovládal a jejichž intelektuální hybné síly podcenil.

Celkově ale autorka konstatuje, že vliv jeho fantasy textů byl obrovský a neomezoval se jen na děti: „Mezi Michaelem Endem a jeho čtenáři se vyvinul již po prv­ních úspěších u publika obzvlášť úzký, dialogem provázený vztah, kte­rý po smrti autora pokračoval na jiné úrovni, podporován technickými možnostmi internetu a stále hustší sítí čtenářských příležitostí pro ve­řejnost. Svým literárním dílem Ende zrušil tradiční odstup mezi autorem a čtenářem a změnil tím také společenskou realitu.“ ­Právem také dodává, že připomínat Endeho jako autora knih pro děti nezmenšuje jeho kva­litu, ale znamená to vnímat pouze část jeho díla a v mnoha případech jen za pomoci kritérií z oblasti dětských knih, která jsou pro tento účel ne vždy vhodná.

Milován, kritizován i ignorován

Díky svým úspěchům trvale ovlivnil kulturněpolitické a vědecké přijetí dětské kultury i fantasy literatury. Ale současně se kvůli tomu stal snadným terčem. Hamburská rocková kapela Tocotronic vydala krátce před jeho smrtí album obsahující píseň Michael Ende, Du hast mein Leben zerstört (Michaeli Ende, zničil jsi můj život), kterou autorka interpretuje jako hlas generace, jež vlivného literáta provázela do jeho pohádkových světů a náhle dospěla (podle některých Michael Ende v této souvislosti představoval symbol ideálů a hodnot spojených s dětstvím, které byly v kontrastu s realitou dospělosti a deziluze). Jiní naopak jeho dílo ostentativně ignorovali, jako slovutný literární kritik Marcel Reich-Ranicki. Ten byl roku 1989 požádán, aby přispěl do kolektivní knihy o jubilantovi, nicméně účast na projektu odmítl s tímto zdůvodněním: „Dílo Michaela Endeho mi není známo.“ Což bylo zřejmě dáno i generačně, u nás se fantasy literaturou programově nezabýval (a kritizoval ji) skoro stejně starý teoretik fikčních světů Lubomír Doležel.

Po přečtení recenzované knihy už čtenář nebude moct tvrdit, že Endeho nezná, nebo se tím dokonce chlubit, vždyť jeho znalost v nemálo kruzích právem patří k obecnému kulturnímu vzdělání. Ale současně může publikace sloužit jako varování, co se stává, když někdo začne překračovat své kompetence a v přehnané sebejistotě se vyjadřovat k věcem, kterým nerozumí. Přitom Ende toho o skutečném světě a lidském sebepoznání řekl leccos podstatného, ale zašifrovaně ve svých fantasy textech.