V září letošního roku vyšel v Norsku další, celkem s napětím očekávaný román Erlenda Loea Stille dager i Mixing Part (Tiché dny v Mixing Part). Loe je autor velmi plodný, píše romány, knihy pro děti, scénáře, na kontě má kolem dvaceti titulů a za svou tvorbu získal několik ocenění. Tiché dny v Mixing Part jsou jeho osmým románem v pořadí. Loeovy knihy jsou dobře známé také v zahraničí, především v Evropě, ale román Naivní. Super vyšel například i v USA nebo v Jižní Koreji. Oblíbenost Loeových knih dokazuje rovněž to, že za pouhé tři měsíce od vydání Tichých dnů zakoupilo práva na překlad už pět zemí. Pojďme se tedy podívat, co můžeme od této novinky očekávat, a jaký Loeův nejnovější román je. Stručně řečeno – stejný (ve smyslu typicky loeovský), a přece úplně jiný.

Postavy v Loeových románech stárnou spolu se svým autorem, a tak není divu, že v roce, kdy Loe oslavil čtyřicetiny, přivádí na scénu čtyřicetiletého hlavního hrdinu. V úvodu jej lakonicky představuje takto: „Bror Telemann. 42 let. Dramaturg Národního divadla. Sní o tom, že jednou napíše sám nějaké divadlo. Sakra dobrý kus. Který tomu všemu dá smysl. Zrak výtečný. Problémy s alkoholem. Neee. Ani ne.“ K tomu je třeba ještě dodat, že tento hlavní hrdina má dvě zvláštní „záliby“: miluje Angellu Lawsonovou, britskou televizní kuchařskou hvězdu, a nenávidí vše německé. Obojí mu značně komplikuje život, neboť jeho manželka nemá samozřejmě ani pro jedno z toho pochopení.

Tím se dostáváme k tomu, že Bror Telemann není tentokrát na scéně sám, jak jsme byli doposud u Loea zvyklí – sekunduje mu jeho třiačtyřicetiletá manželka Nina, učitelka norštiny na střední škole, která se k Angelle Lawsonové staví nanejvýš podezřívavě a na rozdíl od Brora Německo, Němce i němčinu bezmezně miluje. Stafáž tvoří tři Telemannovic děti a manželé Baderovi, Němci jako poleno, kteří neumí ani slovo anglicky. Zřejmě proto je vůbec nezarazí, když v rezervaci na ubytování, kterou posílají Nině Telemannové, přeloží automatický překladač název jejich města Garmisch-Partenkirchen jako Mixing Part Churches.

A právě tam, k Baderovým do Mixing Part, se vydávají Telemannovi na měsíční prázdninový pobyt. Ten začíná drobnou výměnou názorů ohledně kouření – Bror souhlasil s cestou do „kolébky nacismu“ výměnou za to, že bude smět kouřit, kde chce, Nina se ho však snaží přimět, aby nekouřil v autě, v domě, před dětmi... Tato miniepizoda přeznamenává to, o čem celý román je – o unaveném vztahu jednoho obyčejného manželského páru, který se během pobytu v Mixing Part změní v manželskou krizi.

Po všech těch letech, která spolu Bror a Nina Telemannovi strávili (nejstarší dceři je 14 let), si už nemají mnoho co říct, takže o sobě mohou oba tvrdit, že jsou „tiché typy“. Znají se dokonale a téměř nic je nepřekvapí – pokud ovšem Nina nepožaduje, aby Bror během společné večeře s Baderovými vyprávěl historku, kterou ona sama ještě neslyšela a která by nijak nesouvisela s Německem, s oběma světovými válkami ani s atentátem na Hitlera. Brorovi pak nezbývá než vyrukovat s příběhem, který by měl manželčiným uším raději zůstat utajený. Ani společný sex už manžele příliš neláká, jak dokazuje scéna, v níž se Bror vzbudí s erekcí, ale po krátké diskusi, zda toho využít, se s Ninou shodne na tom, že si to „nechají raději na příště“.

Naplno propuknuvší krizi řeší každý z nich po svém – Telemann, jak mu říká jeho žena, prchá před manželkou i dětmi. Zavírá se v koupelně a předstírá, že „myslí na divadlo“ a píše svůj velký divadelní kus, ve skutečnosti však má na papíře jen několik kusých hesel a myslí na Nigellu Lawsonovou, která se stává ústřední postavou jeho nezřídka velmi erotických fantazií, v jednom případě natolik erotických, že ho přivedou do místní nemocnice. Nina, která je tak nějak pořád všudypřítomná a neustále chce jejich vztah rozebírat a něco řešit, najednou všudypřítomná být přestane, až Telemann jednoho dne zjistí, že na jeho nočním stolku leží hodinky Herr Badera.

Sám Erlend Loe prohlásil o své nové knize, že se nepodobá ničemu, co dosud napsal, a označil ji za fragmentární a krátkou tragikomedii v divadelním stylu. S tím lze jen souhlasit. Většinu knihy tvoří dialog mezi manželi Telemannovými, jen místy prokládaný líčením vnějšího nezaujatého pozorovatele. Díky tomu by tento román zcela určitě fungoval dobře i na divadle. Po složitých souvětích s řadou vsuvek a myšlenkových odboček v románech Fakta o Finsku a Doppler se Loe vrátil ke krátkým, mnohdy jednoslovným, větám osekaným často až na dřeň, z nichž doslova tryská absurdita a tragikomičnost jednotlivých situací. Při čtení leckdy až mrazí z toho, jak výstižné a ze života repliky postav jsou.

Není však třeba bát se závažnosti tématu. Stejně jako v románu Naivní. Super Loe dokazuje, že umí psát o vážných věcech velice jednoduše, a hlavně vtipně. Výtečná je scéna, v níž Nina vyšle v rámci utužování vztahů Brora, který neumí německy a nenávidí Němce, a Herr Badera, který umí pouze německy, na společný výšlap do hor, a také scéna, v níž Bror dojde na základě dedukce sobě vlastní k závěru, že Nigella musí být obětí domácího násilí, a vydá se ji zachránit. Krize manželství není veselé téma, v Loeově podání se však čtenář opět výborně pobaví, i když se mu možná přitom bude trochu svírat žaludek.

České příznivce Loeových knih potěší jistě zpráva, že nakladatelství Vakát již chystá překlad tohoto románu, kniha by se na pultech českých knihkupectví měla objevit v květnu.