Erlend Loe patří mezi ikony norské literatury 90. let dvacátého století. S ostudnou téměř desetiletou prodlevou se i do české kotliny dostal jeho průlomový a zatím neúspěšnější román Naivní. Super. Má to však naneštěstí své mouchy.

Nakladatelství Doplněk tímto titulem rozšířilo svou nabídku současné norské prózy. Tak jako v případě předešlých norských titulů nelze výběr než bezvýhradně pochválit. Když v polovině devadesátých let Loe publikoval Naivní. Super., začalo i nejkonzervativnějším literárním vědcům docházet, že v norské literatuře se cosi děje. Dávno byla pryč ultralevicová léta sedmdesátá, generace u nás neznámého Daga Solstada, politika v literatuře se přestala nosit. Teď zvonila hrana i postmoderně, která se, v čele s dodnes velmi aktivním Janem Kjærstadem, pomalu začala dostávat na vedlejší kolej. Do kurzu se dostal výrazový minimalismus kombinovaný se zájmem o mezilidský nezájem, o odcizení. I proto byl na piedestal vynesen stárnoucí minimalista Kjell Askildsen, vzor mnoha spisovatelů prosadivších se v 90. letech, jehož Poslední zápisky Tomáše F. určené veřejnosti (1983) byly nedávno porotou norského deníku Dagbladet vybrány za nejlepší norskou prózu posledních 25 let. (Naivní. Super., jehož lesk deset let po vydání již poněkud zmatněl, se umístil na 22. příčce.)

Minimalistický výraz a jemnou, leckdy černou ironii okořenil Loe naivním pohledem hlavního hrdiny na realitu. Pětadvacetiletému vypravěči se při zcela obyčejné hře v kroket rozpadne pojem o sobě samém. Ztratí veškeré iluze o světě a o své osobní úloze v něm. Román je vyprávěním rázem zdětinštělého dospívajícího jedince hledajícího vlastní identitu, její základní obrysy, úhelné kameny. Seznamy, které si začne vytvářet, vzpomínky na dětství, zatloukačka a komunikace s kamarádem jakož i návštěva u bratra v New Yorku mu pomáhají získat odstup od každodennosti a uvědomovat si vlastní já v širších souvislostech. Samotný příběh však není tím hlavním, co na knížce zaujme. Tím je zvolený minimalistický výraz, který trefně pasuje ke zvolené perspektivě, k naivnímu popisu skutečnosti. Erlend Loe nalezl pro svůj obsah vhodnou formu a výsledkem je neotřelý a podmanivý styl naivního minimalismu. (Který se mu však zatím nepodařilo úspěšně zopakovat.) Tolik o vlastní knize, respektive o originálu knihy.

Zcela jinou kapitolou je český překlad románu, který se soustředí především na převod jeho obsahové stránky. Stránka formální očividně překladatelce působila značné potíže a chvílemi se zdá, jako by se domnívala, že překládá populárně naučnou literaturu, a nikoliv krásnou prózu. Naivní přístup k naivistickému stylu věru není doporučeníhodným řešením. Kompaktní a dynamický minimalismus s vnitřním rytmem je nemístně rozvolňován mnohými zbytečnými vnitřními vysvětlivkami: „Opravdu jsem něco podnikl./Tohle nebyl vtip./Tohle nebyla komerční TV2.“ Překladatelka bere norskou jazykovou normu často za jazykové ozvláštnění, čímž dochází k nežádoucím interferencím nejen v rovině slovosledu, ale i u mnoha různých vazeb: „personál mě napjatě sleduje zrakem“, „hážu [míčem] proti ledničce“, „Když jsem nespal, poskakoval jsem okolo a byl jsem nadšený.“ Výrazová typizace, ono ozvláštnění, kterého se textu dostalo, není výsledkem stylově citlivého a promyšleného převodu textu, nýbrž výsledkem převodu doslovného, který ve výsledku posouvá poetiku textu do oblastí na hony vzdálených od poetiky originálu. Nic to však samozřejmě nemění na tom, že někomu i tato nová poetika může připadat neotřelá a podmanivá. Čestné uznání, které tento překlad v roce 2004 obdržel v soutěži Jiřího Levého pořádané Obcí překladatelů, ale podrývá důvěryhodnost celého klání. V závěru knihy se nakladatel rozhodl uvést český překlad frází a pasáží, které jsou i v norském originále anglicky (což je součástí charakterizace hrdiny-vypravěče). S ohledem na pravděpodobnou cílovou skupinu byl možná tento krok i v našich končinách zbytečný, ale budiž. Je však ironií osudu, že se i v této slovníkové části objevuje mnoho do očí bijících chyb. „Shit happens“ neznamená ani tak „Hovno se děje“, jak se dočteme hned na prvním řádku pomůcky, nýbrž cosi ve smyslu „Průsery se stávají.“ Shit happens.

Nenechme se však překladem odradit. Naivní. Super. za přečtení rozhodně stojí a bestsellerem se po právu pomalu stává i u nás. A to nejen mezi náctiletými, kterým kniha asi učaruje nejvíce. Popravdě řečeno, běžný čtenář neznalý originálu si překladatelských prohřešků nejspíš ani nevšimne. A Doplněk navíc mezitím vydal další současný norský román, další ze současných norských próz, které již dávno měly být přeložené i do češtiny.