Norský bildungsromán Doppler (česky 2007) o stejnojmenném čtyřicátníkovi, jenž dá znenadání před pohodlným rodinným životem a teplým místem v kanceláři přednost malému losovi a stanování v hlubokých lesích, rozesmál tisíce evropských čtenářů. Erlend Loe (nar. 1969) umí v jazykově hravých textech trefit hřebíček na hlavičku (v knize Naivní. Super. doslova) a v jeho příbězích se alespoň na malou chvíli najde každý z nás. Jen málokdo nemá občas chuť od všeho utéct a začít znovu, tak nějak opravdově…

V závěru úspěšného Dopplera Loe cítil, že musí svého hrdinu někam dovést, skončit vzpourou by nebylo fér. Mnohem těžší je vytrvat i poté, co pomine euforie přetrhaných pout. Loe proto posílá Dopplera v Náklaďácích Volvo na malou poznávací expedici k nejbližším sousedům, protože za hranicemi se toho o sobě často dozvíme překvapivě hodně. Švédsko-norské hašteření slouží jako povedený rámec knihy, byť si diskusi na téma, zda je lepší vodka Absolut, nebo rybí prsty Findus, Ibsen, nebo Strindberg vychutnají nejvíce skandinávští čtenáři. Erlend Loe v nerovném boji mírně nadržuje Švédům a ze své rodné země udělá mladšího, nevyzrálého a díky ropným penězům zlenivělého bratra.

Doppler v Náklaďácích Volvo doputuje do domu švédské volnomyšlenkářské důchodkyně, jejíž zesnulý muž vymyslel dnes ikonické náklaďáky Volvo, svět se však bohužel o tomto geniálním původci nikdy nedozvěděl. Tam se Doppler oddává plnými doušky kouření marihuany a cítí se jako znovuzrozený. Potom se ale objeví u dveří zarytého skauta a následuje fyzická i psychická očista, při níž se učí vázat uzly, poznávat ptáky a splynout s přírodou. Obě dvě bizarní setkání s lidmi žijícími mimo hlavní proud nabízejí nemalé množství vtipných scén. V kolotoči událostí Doppler ztrácí své dva průvodce, losa Bonga a syna Greguse, a v osamění čelí otázce, kam v životě dál. V tomto momentu opět Loe míří do černého. Doppler zbavený všech závazků by mohl dělat vlastně cokoli, jen jaksi neví, co si vybrat. Autor tentokrát svá rozhodnutí o postupu děje bez ustání komentuje, předjímá názory publika a výtky kritiků, jež ale nemíní brát nijak v potaz.

Současná norská literatura krouží okolo téhož tématu – lidé přesycení blahobytem touží po hlubším smyslu života. Spisovatelé toto tápání přetavují nejčastěji do podoby existenciálních a vztahových dramat, Erlend Loe však od začátku své kariéry volí cestu nadsázky, kterou kritici nazývají „novým naivismem“. Pod ním se skrývá Loeova schopnost nahlížet na společnost očima dítěte, které někdy nechápe, jindy je mu naopak hned vše jasné a ani v jednom případě to neváhá říci nahlas. Vrátit se do mládí je tak jednoduché, stačí si pořídit hračku jménem zatloukačka (Naivní. Super.), vydat se na cestu kolem světa (Ryba), tajně milovat moderátorku kuchařské show (Tiché dny v Mixing Part) nebo se utábořit za městem a vypnout mobilní telefon (Doppler). Pod povrchem veselých historek u Loea vždy najedeme dokonale vypozorovanou a pojmenovanou pravdu našich obyčejných dní, kterou je v Náklaďácích Volvo především přiznání, že svůj stín dokáže překročit jen málokdo.

Jako každý spisovatel, jenž chce navázat na předchozí úspěch, měl i Erlend Loe těžkou úlohu. Dopplerův vtipný obrat korunovaný zvířecím kamarádem z prvního dílu není možné překonat, takových es nemá ani autor Loeova formátu v rukávu nekonečně mnoho. V pokračování tedy nabízí typický ironicky glosátorský pohled a řadu povedených epizod, jimž už ale chybí onen silný vrchol i spojující linie. Zatímco v Dopplerovi bylo jasné, kam Loe míří – tedy ke kritice zpovykané střední třídy, v Náklaďácích Volvo trochu tápe a s ním i jeho hrdina. Přesto ale Loe díky vysokému tempu udrží pozornost až do otevřeného finále, v němž Doppler stále hledá a, světě div se, začíná se mu stýskat…