V polovině února zavítal do Prahy na pozvání kampaně #ReadNordic oblíbený norský spisovatel Erlend Loe. V rámci zahájení festivalu Severská filmová zima s ním proběhla beseda, na kterou navázala autogramiáda. Frontu na podpis vystála dobrá stovka čtenářů. S autorem si povídala Jitka Jindřišková.

iLiteratura: Přijel jste do Prahy na pouhých 24 hodin. Jste na podobné krátké výlety zvyklý?
Erlend Loe: Ano. Záleží také na tom, jestli mám možnost zdržet se déle. Když mám hodně práce a musím myslet i na rodinu, je krátký výlet dobrá varianta. Beztak je při cestování první den nejlepší, poté už se mi stýská.

iLiteratura: Přijel jste do Prahy na filmový festival, který zahájí adaptace vaší první knihy Tatt av kvinnen (Uchvácen ženou, norsky 1993; film 2007, režie Petter Næss). Při pohledu na plakát k filmu mi náhle došlo, že kniha i film zřejmě souvisejí se slavným románem Margaret Mitchellové Jih proti Severu (norsky Tatt av vinden). Odkazujete na něj?
Erlend Loe: Odkazuji na něj pouze názvem. Před mnoha lety jsem viděl film, ale předlohu Mitchellové jsem nečetl. S příběhem mé knihy nemá nic společného. Snímek Jih proti Severu měl obrovský úspěch a název je díky tomu tak známý, že jsem této narážce v norštině nedokázal odolat.

iLiteratura: Na natáčení filmu Tatt av kvinnen ani na scénáři jste se nijak nepodílel. Jak se vám líbí výsledek?
Erlend Loe: Viděl jsem film jen jednou těsně poté, co přišel do kin, to už je poměrně dávno. Myslím si, že kniha je lepší. Je rafinovanější, zatímco film se často přesouvá z místa na místo, jak už to s filmy bývá. Režisér učinil několik rozhodnutí, aby vyšel vstříc publiku, takže je film prvoplánově vtipný a sladký. Liší se konec i další momenty. Scénář mi tehdy poslali ke schválení, poděkoval jsem, nikdy jsem si ho ale nepřečetl, protože jsem za něj nechtěl nést zodpovědnost. Film nicméně funguje dobře, v Norsku měl značný úspěch a vidělo ho mnoho diváků. Pokud by ale někdo zamýšlel zfilmovat mé další knihy, už bych u toho rád byl.

iLiteratura: Povídejme si nyní o knihách, které byly přeloženy do češtiny. Jako první vyšel v češtině román Naivní. Super (2005). Hlavní hrdina, 25letý kluk, který neví, co si počít se životem, se odreagovává pomocí hračky pro malé děti – zatloukačky. Jak vás to napadlo, máte vy sám zatloukačku?
Erlend Loe: Ne, ale jako dítě jsem ji měl. Potřeboval jsem do knihy zakomponovat nějakou monotónní aktivitu, při které by člověk mohl meditovat, a napadla mě právě zatloukačka. Zašel jsem do obchodu, ne abych si ji koupil, ale abych si připomněl, jak vypadá, jaké má barvy apod. Sám ji ale pro odreagování nepoužívám.

iLiteratura: V Česku si mnoho čtenářů zamilovalo vaši další knihu Doppler (2007). V tomto románu pracujete s nadsázkou a jednání postav nelze hodnotit z realistického úhlu pohledu. Setkal jste se s lidmi, kteří nadsázku nepochopili, naopak brali knihu vážně a nelíbilo se jim, že hlavní hrdina opustí svoji rodinu a celkově se chová velmi nezodpovědně?
Erlend Loe: Ne, s tím jsem se nesetkal. Většina z těch, kteří Dopplera četli a se kterými jsem o něm mluvil, chápou můj humor a záměr vystřelit si z „tyranie vzornosti“, jež převládá v určitých kruzích norské střední třídy. Myslím, že kniha je v tom jednoznačná, a tak ji čtenáři nijak vážně nebrali.

iLiteratura: Poté, co Doppler opustí rodinu, vydá se na sever Osla do lesů zvaných Nordmarka. Je to i vaše oblíbené místo?
Erlend Loe: Chodím tam velmi často. Bydlím ve stejné čtvrti jako Doppler, tedy velmi blízko Nordmarky, kde jezdím na kole, běhám i lyžuji. Stanuji tam jen zřídka, ale i k tomu už došlo. Zvolil jsem Nordmarku, protože se nachází blízko mého bydliště a je odtamtud vidět město.

iLiteratura: Nakladatelství Kniha Zlín nedávno zakoupilo práva na dvě knihy: Volvo Lastvagnar (Náklaďáky Volvo) a Slutten på verden slik vi kjenner den (Konec světa, jak ho známe), které bývají označovány za pokračování Dopplera. Je Doppler váš oblíbenec, že jste se k němu dvakrát vrátil?
Erlend Loe: První zmíněná kniha Volvo Lastvagnar vyšla rok po Dopplerovi. Je to zvláštní pokračování, ale vtipné. Začíná zhruba tam, kde Doppler skončil, ale ubírá se jiným směrem a vyvíjí se trochu podivně. Román Slutten på verden slik vi kjenner den vyšel teprve v září 2015 a je skutečným pokračováním Dopplera, jeho zakončením. Připomíná ho jazykem i laděním. Máte pravdu, Dopplera mám moc rád. Je jediným hrdinou, o němž jsem napsal více než jeden román.

iLiteratura: Román Fakta o Finsku (2009) vypráví o muži, který píše průvodce po Finsku, aniž kdy tuto zemi navštívil. Proč právě Finsko?
Erlend Loe: Na začátku své kariéry jsem Finsko v souvislosti s literaturou navštívil asi desetkrát nebo jedenáctkrát. Jednou jsem v hotelovém pokoji našel brožuru Facts about Finland, která mi přišla neuvěřitelně nudná. Napadlo mě, že by mohla být dobrým východiskem pro román. Finsko je fascinující země – kvůli jazyku, alkoholismu, mlčenlivosti i kultuře. S Finskem máme také podobný vztah ke Švédsku – k našemu „velkému bráškovi“. Rozhodně to tedy nebyla náhoda, že jsem si vybral Finsko.

iLiteratura: V Tichých dnech v Mixing Part (2010) se objevuje jeden zajímavý motiv, a to světoznámá kuchařka Nigella Lawsonová, kterou hlavní hrdina bezmezně zbožňuje. Kuchařské knihy a televizní pořady jsou v poslední době v Česku nesmírně populární a předpokládám, že v Norsku je to podobné. Co si myslíte o tom, že kuchaři jsou nyní populárnější než spisovatelé?
Erlend Loe: Sám se na tyto pořady v televizi příliš nedívám, ale je pravda, že pro mnohé je jídlo důležitější než cokoli jiného – literatura, politika, hudba nebo umění. V mé knize hlavní hrdina věří, že musí Nigellu zachránit před jejím manželem, který ji zneužívá. Přesně to také později vyšlo najevo, když ji v jedné restauraci škrtil a následoval rozvod. Dá se tedy říci, že Tiché dny v Mixing Part byly jasnozřivé. Ještě se s tím pojí jedna vtipná historka – mé norské nakladatelství dostalo zprávu od Nigellina agenta, který se dozvěděl o jejím účinkování v románu a hrozil, že nakladatelství sebere práva na Nigelliny kuchařky. Tím by samozřejmě můj nakladatel přišel o miliony, a tak jsem musel agentovi odepsat a vysvětlit, že se vše odehrává pouze v hlavě jedné z postav. Nakonec toto vysvětlení přijali. Nikdy jsem si nemyslel, že se Nigella dozví o jednom nevýznamném norském románu.

iLiteratura: V češtině máme kromě již zmíněných titulů k dispozici ještě dvě knihy ze série o řidiči ještěrky Kurtovi Ryba (2009) a Kurtovi přeskočilo (2012). Není trochu zvláštní, že je hlavním hrdinou dětské knížky postarší muž s knírem?
Erlend Loe: To si nemyslím. Kurt má přece tři děti, které v příběhu hrají důležitou roli. Je trochu jako kačer Donald, ani on nemá svůj život pod kontrolou a často se ocitá v prapodivných situacích. Díky Kurtovi mohu psát o různých tématech včetně politiky nebo náboženství. Knihy mají úspěch jak u dospělých a dětí, tak například i u studentů. Čtou je lidé různého věku. Jednou jsem potkal rodinu, která Kurtovy příběhy poslouchá jako audioknihu, vždy všichni dohromady. To mi přijde skvělé.

iLiteratura: Dočetla jsem se, že namlouváte své audioknihy sám. Máte audioknihy v oblibě? Je v Norsku obvyklé, že je namlouvají spisovatelé sami, nebo se spíše, jako v České republice, upřednostňují profesionální herci?
Erlend Loe: Raději čtu normální knihy, ale pro chvíle, kdy jedu na kole nebo řídím auto, mi audioknihy přijdou jako dobrá alternativa. Ani v Norsku není běžné, že by audioknihy namlouval sám spisovatel, ale já herecký projev nemám rád. Herci mají tendenci přehrávat a příliš často něco zdůrazňují a to u svých knih nechci. Text má plynout volně.

iLiteratura: Poslední otázka – přijel jste do Prahy v rámci kampaně #ReadNordic, která se snaží českým čtenářům ukázat, že severské knihy stojí za to číst. Proč by se podle vás měla číst norská literatura?
Erlend Loe: Nejprve bych rád podotknul, že nejdůležitější je číst jakoukoli krásnou literaturu, není důležité, zda je česká, norská, ruská či americká. Myslím si ale, že norská literatura v současné době patří k tomu nejlepšímu, co se ve světě píše. Máme řadu spisovatelů, kteří z uměleckého hlediska dosáhli na úplný vrchol – Karl Ove Knausgård, Per Petterson a další, v detektivním žánru samozřejmě Jo Nesbø. Naše literatura mi připadá velmi melancholická a vážná, ale obsahuje také humor, hlavně černý humor, který nenorské čtenáře často překvapí, když ho v našich textech objeví.