Zase se mi zdá o vodě. Zdá se mi, že voda je nade mnou a ve mně a kolem mě a že plyne a proudí a kape, a já jsem slyšel, že pokud se člověku zdá o vodě, znamená to změnu, a pokaždé, když se mi zdá o vodě, myslím si: ksakru, už zase změna. Copak to nikdy neskončí? A potřetí za sebou je moje auto odtaženo během jarního čištění hlavního města. Potřetí za sebou stojí můj červený citroën z konce osmdesátých let na konci ulice Seilduksgata právě v ten okamžik, kdy komunální pracovníci přicházejí splachovat a zametat ulici, aby se z ní mohli obyvatelé města a případní návštěvníci odjinud radovat ve státní svátek 17. května i potom.

Já sám jsem toho názoru, že jsem svoje auto zaparkoval podle všech předpisů. Letos stejně jako loni. A stejně jako předloni. Ale letos možná obzvlášť. Je zaparkované naprosto spolehlivě a nikomu nepřekáží. Naopak si myslím, že je zaparkované úplně vzorově, skoro perfektně. Když jsem s ním jel naposledy, to bylo asi před týdnem, zajel jsem s ním tiše do ulice, našel jsem si volné místo a opatrně jsem na něj zacouval. Pak jsem zůstal sedět, abych si dovyslechl vysílání anglického rádia, velkodušně zprostředkovaného zpravodajským kanálem NRK, o vědci, který byl odsouzen za to, že se svými myšmi zacházel bez vyžadované ohleduplnosti a kterému byly myši zároveň odebrány, a on se tak ocitl o několik let zpátky ve svých bádáních o tom, jak dochází k obnově poškozené mozkové tkáně. Teprve když tenhle vědec a myši a britský právní systém prošli důkladnou kritikou a program skončil a já se ujistil, že kola vozu stojí rovnoběžně s chodníkem, vypnul jsem motor a vystoupil jsem. Vzpomínám si, že jsem byl neobvykle spokojený, že zanechávám svoje auto právě na tomhle místě.

[…]

Jenže když jdu pro auto, není tam. Potupný pohled. Na mém bývalém místě stojí jiné auto a potřetí za sebou mě nejdřív napadne, že moje auto určitě někdo ukradl, že ho někdo vzal, vloupal se do něj, propojil dráty a ujel s ním. Obyčejná krádež to je, myslím si. Nějaký narkoman si určitě usmyslil, že se potřebuje dostat na druhý konec města, bezpochyby proto, aby zašel k někomu, kdo má dostatek drog, a pak šel určitě kolem mého auta a v jeho iracionálním mozku se zrodil nápad, že by bylo lepší jet než jít, jízda je rychlejší, chůze pomalejší, což je vlastně dobrý závěr, a tak rozbil okno a zbytek si člověk může představit podle libosti a vlastním tempem. Každopádně auto tady prostě nestojí. Stojí někde jinde, určitě je zaparkované lajdácky a má vybitou baterii, protože ten hulvát nebo ti hulváti ho tam nechali stát se zapnutými světly, pravděpodobně ve východní části města, ale možná taky v té lepší západní. Teď se jede v drogách tam i tam. Těžko říct, kde auto stojí.

Vůbec se mi nehodí, že je auto pryč. Chystám se na schůzku na finské ambasádě, která se týká zakázky, práce, potřebuju práci a peníze, tak jako všichni ostatní, na schůzku na finské ambasádě, o níž ani nevím, kde leží, a autoatlas je v autě, byl v autě, když jsem ho naposledy parkoval, dokonce jsem si v něm roztržitě listoval, zatímco jsem poslouchal závěr programu o tom vědci, který byl ošklivý na svoje myši.

[…]

Přicházím na schůzku jenom o chviličku později a Finové to berou s klidem. Chtějí se mnou mluvit dva, dva Finové, jeden by nestačil, ptám se sám sebe. Ale dva, to bude nejspíš taky o. k., určitě mají odlišné pracovní náplně a budou mluvit o různých věcech. Je třeba sepsat brožuru. O Finsku. Pro Nory. O to jde. Finská ambasáda zjistila, že počet Norů, kteří navštěvují Finsko, je nízký a že by mělo být poměrně jednoduché toto číslo zdvojnásobit, protože Finsko má jak známo mnoho co nabídnout, ano velmi mnoho, kde bychom tak začali, říká jeden z nich, a zmiňuje namátkou vodu a lesy a nespočetné možnosti vyžití v této souvislosti, například kanoistiku, a chce-li si člověk vyrazit do velkého města, ano, to má Finsko taky, s nočním životem a s jídlem a, podívají se na sebe, s nákupy, říká druhý. A sauna, tedy potní lázeň, kterou nazýváme saunou právě proto, že se jmenuje sauna finsky, to slovo pochází z finštiny, a člověk si dokáže představit, jak důležité je pro Finy saunování, ve Finsku jsou miliony saun, vidím to před sebou, Finové pijí vodku a šlehají se březovými větvičkami a panuje tu dobrá nálada a je škoda, že tak málo Norů i jiných národů, samozřejmě, ale někde člověk musí začít, objevuje mnohé finské radosti a radovánky a tráví svoje prázdniny ve Finsku.

Správná brožura dokáže udělat zázraky, říkají, a právě proto jsem tady. Jsem proslulý tím, že vyrábím dobré brožury, to nezastírám, je lepší, když to říkají ostatní, než když to říkám já, ale umím dělat brožury, to fakt jo. Beru brožury vážně. Problém je, že nevím nic o Finsku. Ale potřebuju peníze a práci, tohle souvisí se sebevědomím, cítím se sám líp, když pracuju, než když nepracuju a od té doby, co jsem naposledy dělal nějakou brožuru, už uplynulo dost času, dlouho jsem z té předchozí brožury žil, dokonce chvíli dost dobře, ale teď jsou peníze pryč a já jsem tady proto, že je nejvyšší čas, abych vyrobil další brožuru, je čas brožur, takže zamlčím, že o Finsku nic nevím, a naopak se tvářím, že toho vím o Finsku hodně.

[…]

Jezdí se tam vlevo? ptám se a oba Finové se na mě podívají takovým způsobem, který mi dá na srozuměnou, že Finové jezdí po pravé straně silnice, a já se omlouvám, samozřejmě se tam nejezdí vlevo, ani nevím, proč jsem se na to ptal, asi proto, že jsem si zase vzpomněl na svoje auto, jsem rozrušený, protože moje auto je pryč, a nemyslí mi to jasně. Byl jste vůbec ve Finsku? ptají se teď, měli jsme dojem, že jste tam pobýval často, říkají, nejezdil jste tam za nějakým příbuzným? No jasně, říkám. Za babičkou, je Finka, ale nejezdí autem, jezdil jsem tam hodně jako dítě na Vánoce, ale to je lež, zaplétám se do lží, musel jsem lhát tomu jednomu Finovi už do telefonu, chtěl jsem sám sebe prodat a ke svojí smůle jsem řekl pár věcí, které nemají žádný reálný základ, a on si to pamatuje, Finové mají sakra paměť, jako sloni, a já říkám, že s tím ježděním vlevo jsem se spletl, jenže tak se to občas se vzpomínkami stává, splývají, protože já jsem pobýval jako dítě hodně i v Anglii, hm, ale to je další lež, nebyl jsem v Anglii, ani jako dítě, ani jako dospělý, ale tam se rozhodně jezdí vlevo, a já nechápu, jak to, že to funguje, říkám, to je přece úplně nezodpovědné, nalevo, slyšeli jste někdy něco takového, je záhada, že do sebe pořád jen nenarážejí, býval jsem jako dítě často v Anglii i ve Finsku, vzpomínky jsou mlhavé, nedokážu je rozlišit, vždyť víte, jaké jsou děti, přijímají to, co dostávají, je jim to jedno, nemají ani tušení, Anglie, Finsko, to je fuk, říkám. Ano, ale my bychom rádi, abyste je při psaní brožury dokázal rozlišovat, říkají Finové. Jasně, říkám já. To nebude problém. Živím se přece výrobou brožur, dělám jak texty, tak fotky, jsem všestranně nadaný, verbálně i vizuálně zároveň, vizuální komunikaci, tu jsem kdysi studoval, a s dobrými výsledky, dostal jsem 2,1 a vymluvil jsem si 1,9 nebo tak nějak, při ústní zkoušce, na zkoušejícího to udělalo dojem, byl z Bergenu, myslím, mimochodem pěkné město, ne nepodobné Helsinkám, hádám, jako by si z oka vypadla, tahle města, fantastická města, ale používají na té univerzitě zvláštní systém známkování, čím nižší číslo, tím lepší, mělo by to být spíš opačně, bylo by to logičtější, ve Finsku je to asi jinak, že ano, vždyť jsem si to myslel. Při práci se hluboce soustředím, vstávám brzy ráno a usedám k psacímu stolu a upadám do hlubokého pracovního transu, ani neberu telefon, neberete telefon? říká jeden z Finů, jak vás ale tedy zastihneme, abychom se mohli informovat, jak práce pokračuje? Ale, někdy ho beru, když si myslím, že je to důležité, beru ho určitě častěji, než si myslím, a to je lež, ale rozhodně neposlouchám rádio, jen intenzivně, intenzivně pracuju, dávám do toho všechno a jedu, ve dne i v noci, nejvíc ve dne, mimochodem, ale nemám nic proti tomu pracovat v noci, ano celý den, ve finiši, už se to stalo, ano stalo, ale nejlepší je pracovat ve dne jako všichni ostatní a spát v noci a víte, co se stalo dnes v noci? ptám se, protože v rozhovoru je důležité určit premisy, být napřed, to člověka učí na všech kurzech o pracovních pohovorech, a Finové vrtí svými finskými hlavami. No, to si tedy poslechněte, říkám, protože v noci se stalo to, že mi ukradli auto, a nejspíš proto působím trochu stresovaně, protože obvykle bývám málo stresovaný, jsem klidný, jako skála, každopádně jsem takový byl, než se mi začalo zdát o vodě, myslím si. Mám dost zkušeností s přiznáváním věcí, předcházím výčitkám, to zvyšuje porozumění, jak jsem zjistil, proto to říkám tak, jak to je. Finové říkají, že je jim to líto, fajn lidi, tihle Finové, empatičtí, to nesmím zapomenout zmínit v brožuře; Finové jsou fajn lidi, mohl bych napsat, vstřícní a tolerantní, a když máte problém, vyřeší ho.

[…]

Jestli jsem pomýšlel na to, že bych v souvislosti s brožurou jel do Finska? No jasně že ano, říkám, ale hned toho lituju. Doprčic, teď se budu muset přemístit, cestovat, cestuju nerad, cesta je změna, voda, plyne a teď budu muset jet do Finska jenom kvůli mrzké brožuře, a tím se změním, je to nevyhnutelné, člověk nezůstane po cestě úplně stejný, to nemám rád, ale musím odpovědět, že ano, cítím, že kladná odpověď tady bude rozhodující, jasně že musím udělat nějaký průzkum, říkám, můžu bydlet u svojí babičky, vždyť ona by mi mohla taky trochu pomoct, kdoví, určitě by mě mohla přivést na pár nápadů, je dost stará, ale zná Finsko jako svoje boty, zvlášť finskou kuchyni, která je mimochodem velice dobrá, miluju finská jídla, a když jsem ve Finsku, vždycky přiberu, a to je lež, protože vážím stejně už dvacet let a nikdy jsem nebyl ve Finsku, ale babička jen vaří a vaří, pořád něco vaří, ta už se toho navařila, babička, stýská se mi po ní, a nejí se tam aspik, nejí se ve Finsku hodně aspiku? No to je jedno, určitě by mohla něčím přispět. Pokud tam pojedu, musím si shromažďovat účtenky, říkají. No to je nad slunce jasné, říkám. Na účty jsem pedant. Lepím si je hned do velkých desek, které nosím vždycky s sebou, další lež, ano, ne zrovna teď, říkám, protože jsem neměl v úmyslu si cokoli kupovat, chtěl jsem jenom sem, sem na ambasádu a zase domů, rovnou domů, tedy to byl plán, původně, ale ukradli mi auto, nestálo na svém místě, i když jsem ho zaparkoval pečlivě a správně, jako vždycky, a protože jsem si musel, byl jsem donucen, vzít si taxík, dostal jsem účtenku a asi dostanu ještě jednu cestou domů, pokud radši nepůjdu pěšky, jinými slovy získám dvě účtenky, v nejhorším případě dvě, takže bych měl mít svoje desky s sebou, teď už to vím, takže příště si je vezmu s sebou, i kdybych měl jít jenom na procházku do parku, protože člověk nikdy neví, co se přihodí. Trochu se teď potím, nejde tomu zabránit. Ale mám na sobě jakési sportovní spodní prádlo, které dokáže nasát všechen pot a transportovat ho do další vrstvy oblečení, a svetr, který mám navrch, je tmavý, takže pot nebude vidět, ale možná čelo, napadá mě, a dlaně, musím si dát pozor na to, abych dohodu nezpečetil, tedy pokud dojde na nějakou dohodu, stiskem rukou, možná bych to mohl zkusit s objetím, se starým dobrým objetím, pro to mají určitě Finové smysl, protože je v nich něco slovanského, myslím si, a Slované jsou snad dost fyzičtí, to jsem viděl v televizi, prezidenti a kněží a muži na ulici, nebojí se fyzického kontaktu, to si musím zapsat za ucho, to tam nesmí chybět. Dobře, říkají Finové nakonec a přinášejí smlouvu. Kupují mě. Kupují celý můj nápad na výrobu jejich brožury, bůh ví proč, možná jsou v časové tísni a neznají ve světě brožur tolik lidí, to je ale jedno, to nehraje žádnou roli, dostal jsem zakázku a mám smlouvu. Mám na to čtyři týdny. To je všechno, co potřebuju, to je dost, čtyři týdny jsou moře času, je to koloběh, Měsíc obejde celou Zemi kolem dokola, menstruace přijde a odejde, brožura spatří světlo světa. A já jim třesu rukou, oběma, co na tom, že mám trochu zpocené dlaně, myslím si, smlouva je už podepsaná, už jsem dostal svoji kopii. Je na ní můj podpis a finský podpis, který nedokážu přečíst, podivné finské jméno, ale to nevadí. Mám zase práci. Jsem mimo nebezpečí a mám smlouvu a já mám smlouvy rád.