V roce 2022 vyšel v nakladatelství dybbuk výbor z tvorby bulharského spisovatele, básníka, kritika, překladatele, ale též talentovaného výtvarníka, teoretika nových avantgardních proudů a proti své vůli i mučedníka kulturní a sociální revoluce – Gea Mileva (1895–1925).

Editorem výboru je Marcel Černý, na překladu vybraných textů se kromě něj podílely Dana Hronková (1930–2022), Ludmila Kroužilová a Vendula Suchá; Marcel Černý pro výbor připravil i rozsáhlou literárněhistorickou studii Herold revolty a zvěstovatel zkázy starého světa, která slouží jako erudovaná příručka pro zájemce o Milevovo dílo z řad odborné veřejnosti, studentstva i širšího publika.

Kdo byl Georgi Milev Kasabov známý jako Geo Milev?

Tento emblematický představitel bulharského expresionismu jakožto dominantního literárního směru bulharské meziválečné avantgardy se narodil v roce 1895 ve vsi Radnevo u Staré Zagory do učitelské rodiny. Po absolvování gymnázia odjel v roce 1912 do Lipska, kde studoval literaturu, divadelní vědu, filozofii a psychologii. Po vypuknutí první světové války mladý Milev odcestoval do Londýna, kde se hodlal zdokonalit v angličtině a pokračovat ve studiích. Osud tomu však chtěl jinak; poté co jeho rodné Bulharsko na podzim 1915 vstoupilo do války na straně centrálních mocností, Milev byl povolán k nástupu do poddůstojnické školy v sofijském Knjaževu a po krátké přípravě vyslán na soluňskou frontu. Dne 29. dubna 1917 utrpěl ve jménu Jeho Veličenstva cara těžké zranění hlavy, přišel o pravé oko a značnou část lebeční kosti; jen o vlásek unikl smrti, ale znetvořený obličej a hrůzné zážitky z nesmyslných jatek první světové války už nemohlo nic zahojit.

Nová poetika vzdoru

Těžce raněný Milev byl poslán na léčení do Berlína, kde začal spolupracovat s lidmi kolem expresionistických časopisů Die Aktion a Der Sturm. Po návratu do Bulharska se naplno zapojil do kulturního života své poražené a sociálními bouřemi zmítanédomoviny: mladý radikál nemohl zůstat stranou a začal vydávat časopisy Vezni (1919–1922) а Plamăk (1924). Právě v nich uveřejňoval kromě poezie také některé texty manifestního charakteru. Tak třebas emblematický text Poezija na mladite (Poezie mladých), v němž se Milev rozhodně vymezuje vůči stavu tehdejší bulharské poezie, zejména vůči dosud převládajícímu symbolismu, který se mu zdál umělecky i ideově překonaný, vyprázdněný, bezobsažný a v kontextu dosud největšího kolektivního vraždění v dějinách lidstva (1914–1918) a následných bouřlivých vnitropolitických událostí v Bulharsku (1923–1925) nepatřičný. V tomto textu volá po nové poetice vzdoru a nové estetice, jež bude s to reagovat na aktuální společenské dění. Autor zde mimo jiné uvádí:

„Hlavním charakteristickým znakem umění – jak tvrdí Remy de Gourmont – je jeho novost. Ale právě ta chybí všem lyrickým básním, které se dnes v Bulharsku píší a vydávají: novost. Mezi vší tou nudnou, nasládle banální a šablonovitě uhlazenou lyrikou člověk touží uslyšet aspoň jeden výkřik, který by prorazil ono monotónní ševelení ‚nekonečného žalu‘, ‚náhlého smutnění‘, ‚ztišené naděje‘, ‚chladných křídel‘, ‚čel z mramoru‘, ‚nevinných rtů‘, ‚bezútěšných slz‘ a tak podobně. Všechno je tak uhlazené, tak vyrovnané, tak jakoby ‚dusítkem tlumené‘ – jako by bylo vše záměrně naaranžováno tak, aby měšťákovi nemohlo nic narušit klid při trávení, když si po dobrém obědě rád ‚přečte něco milého‘… A co jiného může pasovat k buržoazní poezii lépe než právě tyto nasládlé tóny, rýmy a asonance, které lahodí uchu a uspávají duši? Tato poezie, jež nic neříká, a proto nevyvolává neklid: přesně podle vkusu dobrého měšťáka, jenž si přeje jediné – nebýt znepokojován. Ale umění znepokojuje; a jak vzdálena je od umění právě tato poezie sladkých tónů, rýmů a asonancí! Tato poezie bez výkřiku! Avšak dnešní bulharská lyrika potřebuje právě výkřik, aby se probudila z toho mrtvého spánku, do něhož ji za posledních pár let uvedli mladí básníci. Je třeba se rychle probudit!“ (Geo Milev: Poezija. Publicistika. Veliko Tărnovo, 1999, s. 113–114; překlad JM)

V duchu evropské avantgardy formování jiného světa

Podobné radikální teoretické lamentace proti stavu v kultuře i společnosti nesoucí se plně v duchu tehdejší evropské avantgardy by bylo možné najít i v dalších textech a manifestech Gea Mileva, a především v samotné jeho literární tvorbě. Milevovy texty tedy nemohou zapřít příslušnost k určujícím tendencím v tehdejším evropském umění, jehož představitelé se cítili být předurčeni k vytváření a formování jiného (lepšího) světa, což šlo samozřejmě ruku v ruce s odmítáním světa starého, jehož integrální součástí byly i nesmyslné války, rozněcované tehdejší vládnoucí třídou ve jménu nejrůznějších pro běžného člověka abstraktních kategorií. Ano, v zákopech první světové války neumírali a nebyli mrzačeni monarchové, ministři, průmyslníci, generálové, ale rolníci, dělníci, řemeslníci, učitelé, drobní úředníci a všichni ti neprivilegovaní… Výsledky této šeredné lidské tragédie Geo Milev tematizoval například v díle Grozni prozi (Šeredné prózy); uveďme pro ilustraci jeho prozaickou miniaturu s názvem Invalidi (Invalidé) v překladu Danuše Hronkové:

„Za velikým, čistě prostřeným stolem sedí nehybná lidská koule v modro-bíle pruhované košili. Rukávy visí prázdné: bez rukou. Místo kalhot krátké vaky: bez nohou. Límec košile zdobí brunátný míč: hlava bez očí, bez nosu, bez uší. Jen dva zarudlé důlky vpředu, jakýsi temný otvor pod nimi a o kousek níž – dvě řady obnažených zubů.

V rohu stojí lékař v dlouhém bílém plášti. Prohlíží snímky a červenou tužkou rychle maluje prsty na uši, obočí na rty, nohy na hlavu.

Protáhlou chodbou s pestrými čtvercovými dlaždicemi poskakují velké živé míče. Lidské míče. Lidé bez nohou. Chodí po rukou v hlučném, neuspořádaném proudu. Protáhlé bezbarvé tváře se strnulým úsměvem v očích.

Na holé stěně visí velký portrét cara. Dva hrdí generálové po jeho obou stranách. Tři portréty ve zlatých rámech s trikolórami. Trikolóra se nervózně chvěje v hluchém unisonu s bubnovou palbou, třeskem výbuchů min a tříštivých granátů.

Uprostřed stěny je v mlčenlivém špalíru srovnáno 18 párů berlí a čtyři dřevěné nohy.

Hodiny v hloubi chodby naléhavě odbíjejí 12.“ (s. 31)

Do českého výboru Krutý prsten duše byly kromě Šeredných próz zařazeny následující texty: báseň v próze Černi chorugvi (Černé korouhve), expresionistická lyrizovaná próza Užasăt na ognenija bič (Hrůza ohnivého biče), výbor z Milevových dvou sbírek Žestokijat prăsten (Krutý prsten) a Ikonite spjat (Ikony spí) a pak také nedokončená poema Ad (Peklo) jakožto pozoruhodná variace na Danteho klasické dílo, dále i dramatický výjev Ognenijat zmej (Ohnivý drak), miniatura Ogledalo (Zrcadlo), expresivní próza Apokalipsis (Apokalypsa) a nakonec i Milevův nejslavnější básnický text – poema Septemvri (Září).

Poema Září

Poema Září patří ke klíčovým literárním textům bulharské meziválečné literatury. Dovolme si ji nahlédnout v širších společensko-politických souvislostech. Tzv. zářijové povstání z roku 1923 nelze chápat černobíle pouze jako pokus o komunistický převrat řízený kominternou, do protivládních ozbrojených akcí se v rámci tzv. sjednocené fronty zapojili vedle komunistů také členové a sympatizanti levicového křídla Bulharského zemědělského lidového svazu (BZLS), někteří anarchisté a všichni idealisté, kteří se nehodlali smířit s novým násilně vnuceným řádem (dnes bychom řekli juntou). Šlo o širokou levicovou frontu vystoupivší proti pravicovému režimu Aleksandra Cankova, jenž se dostal k moci po krvavém státním převratu z 9. června 1923. Sympatie levicových autorů a autorek meziválečného Bulharska byly pochopitelně na straně protivládních sil a řada intelektuálů za svou angažovanost posléze zaplatila životem, nepředbíhejme však a dovolme si ocitovat první část Milevovy poemy Září ve starším překladu Danuše Hronkové:

Z mrtvého lůna rodí noc
odvěkou zlobu rabů:
mocný obrovský hněv –
purpur a krev.

Hlubina mlhy a tmy.

Z šerých údolí
– před rozedněním –
pustými roklemi
po svazích hor
z hladových polí
z blátivých cest             
úhorů
dědin
a měst
z dvorů
chalup a chatrčí
z fabrik, nádraží, skladů
ze stodol
statků
mlýnů a štol
z elektráren
dílen
a závodů:

po cestách, po křivolakých pěšinách
vysoko
po skalách, po suti, průrvami
přes meze
sráz
přes pusté útesy
přes žluté podzimní lesy
řekami
přes balvany
přes kalné strouhy
louky
obilné lány
zahrady
vinice
stinné ohrady
spálená strniště
hložím
bodláčím
přes močály:
otrhaní
zablácení
hladoví
a zachmuření
vychrtlí dřinou
zhrublí vedrem i zimou
znetvoření
            mrzáci
zarostlí
            vandráci
černí
bosí
podrápaní
prostí
diví
rozhněvaní
k zběsilosti
– bez růží
a písní
bez muzik a bubnování
bez křídlovek, tympánů a klarinetů
bez pozounů, trubek, flašinetů:

přes záda mošny, samý cár
a v rukou klacky místo kopí
sofijští Šopi sukovic pár
s bodci
holemi
motykami
s klacky
vidlemi
sekyrami
a kosami
a s palicemi slunečnic
– staří, mladí –
v proudech se valili vpřed
– jak slepě se ženoucí stádo
z ohrad vypuštěné
bezpočet
zuřivých býků –
v křiku
a ryku  
(za nimi noční klenby kamenný svit)
dali se v let
– dravčí změť
nezadržitelní
strašliví
velicí:
LID!
[…] (s. 121–124)

Období mezi 9. červnem 1923 a květnem 1925 bylo vyplněno v moderních bulharských dějinách dosud nevídanými bratrovražednými událostmi, de facto v zemi probíhala horká fáze občanské války, jíž padli za oběť i někteří levicoví intelektuálové, básníci a novináři; Christo Jasenov (1889–1925), Sergej Rumjancev (1896–1925), Josif Cherbst (1875–1925) a také anarchistický básník a revolucionář Georgi Šejtanov (1896–1925), s nímž Gea Mileva pojilo přátelství a pravděpodobně i sounáležitost ideová a světonázorová. Milev а Šejtanov se seznámili někdy na začátku roku 1924 a pod jeho vlivem se Milev začínal ideově klonit k anarchismu, o čemž svědčí epistolární svědectví básníkovy manželky Mily Milevy z roku 1944: „Geo se už přikláněl k anarchismu a mně bylo jasné, že se tak děje pod vlivem Šejtanova.“ (Georgi Šejtanov: Arena na ducha. Sofija, 2016, s. 137; překlad JM) Pro inklinaci k radikálně levicovým názorům však tehdy v Bulharsku nebylo místo; armáda, policie a ozbrojené bandy Vnitřní makedonské revoluční organizace (VMRO) se krutě mstily všem „protistátním živlům“ a nepohodlným lidem.

Poema Září vyšla v roce 1924 v časopise Plamăk, načež v lednu následujícího roku byl její autor zadržen policií a souzen podle čl. 5 nechvalně proslulého zákona na ochranu státu. Dne 14. května 1925 jej soud za poemu Září podmínečně odsoudil k jednomu roku odnětí svobody a peněžité pokutě 20 000 leva. Avšak den poté byl Milev znovu předvolán na policii k výslechu, odkud se již nikdy nevrátil. Jeden z nejdůležitějších bulharských modernistických básníků pravděpodobně skončil v jednom z masových hrobů nedaleko Sofie.

Nový výbor z Milevova básnického a prozaického díla nabízí českým čtenářům texty, jež jsou svou podstatou aktuální i dnes, neboť za poslední století ve světě nevymizely ani nesmyslné války ani násilí státních aparátů vůči skupinám i jednotlivcům. Krutý prsten duše je dokladem toho, že mimořádný tvůrčí talent a síla básnického jazyka jsou nadčasové kategorie, které jen tak nevyjdou z módy, jsou ve své podstatě univerzalistické a je možné je číst i mimo úzce partikularistické rámce národních literatur. Vždyť Geo Milev byl v první řadě básníkem evropským a až poté bulharským.