Románem Doppler se populární norský spisovatel Erlend Loe rozhodně nezapřel. Na první pohled to vypadá, že jen lehce přetavil antihrdinu knihy Naivní. Super. do nové podoby a k tomu přidal pár dalších varovných signálů o neúnosnosti se sebou spokojené západní civilizace.

Svému novému protagonistovi Andreasi Dopplerovi však dal do vínku nejen jméno (považované ve většině ostatních románů za zbytečné), ale také větší rozhodnost, samostatnost a bohužel i jím samotným proklínanou píli. Startovním bodem je opět nenápadná nehoda. Jednoho dne (po smrti otce) spadne úspěšný čtyřicátník Doppler na své obvyklé projížďce z kola a celý život se mu obrátí naruby. Zanechá manželku se dvěma dětmi v rekonstruovaném rodinném domě v dobré čtvrti a odstěhuje se do lesa za Oslo. V procesu oprošťování se od civilizačních vymožeností postupuje až k zabití losí samice a adopci losího mláděte, přestane pracovat, číst, psát a telefonovat a svůj život v lese zaplní jedinou smysluplnou činností – stavbou totemu na památku zesnulého otce. Ale všechno se nedaří - nejenže se neobejde bez nízkotučného mléka, které směňuje s vedoucím supermarketu za čerstvé losí maso, ale do lesa za ním začnou chodit lidi, které nemá rád. Nejdříve se k němu přestěhuje čtyřletý syn (nebezpečně vykazující známky píle) a pak jej začnou navštěvovat „polepšený“ pravičák, ohleduplný vykradač domů a fanatický modelář na penzi. K tomu všemu je jeho manželka opět těhotná a den porodu mu dá jako ultimátum k návratu domů. Je jasné, že děj spěje k vyvrcholení a Doppler nemá příliš na vybranou.

Skalní fanoušky Naivní. Super. možná Doppler zklamal, ale obohacení o dějové a dramatické prvky románu rozhodně prospělo, aniž by autor ubral něco ze svého absurdního humoru a kritiky každodenního konzumu a bezúčelné píle. Vrcholnou scénou Dopplerovy vzpoury je přepadení osamělého lyžaře s čelovkou. Nepopouzí ho jen jeho snaživé sportovní nasazení, ale i veliká baterie, se kterou „má dostatek proudu na to, aby došel při umělém osvětlení až na Nordkapp“. Čelovku lyžaři zabaví a vymámí z něj slib, že pojede o něco pomaleji. Právě takové absurdní scény jsou na celém románu tím nejzábavnějším a možná také nejhodnotnějším prvkem. Ačkoli není problém se do hlavní postavy vcítit a pochopit její motivy, bez vtipných excesů jako vyměňování losího masa za tropické ovoce na třídní schůzce, pomoc zloději, který přijde vykrást dům Dopplerovy manželky, a výchovných hovorů s losím mládětem by se Doppler zařadil do řady sobeckých misantropů, kterých je dost nejen v samotném Norsku, ale i v moderní literatuře. Díky humornému odstupu je však cítit, že autor nestaví svému antihrdinovi žádný pomník, ale v skrytu duše se jeho umíněné nenávisti k lidem směje. Doppler se raduje, když po několik dní nespatří kolem svého stanu v lese živou duši, neustále opakuje, jak nemá rád lidi, ale současně prohlašuje za vrchol lidské civilizace odtučněné mléko, na němž je chorobně závislý.

Pro čtenáře, kterým se zalíbil Loeův lapidární (v pravém smyslu latinského lapis - kámen) vtip, ale postrádali v Naivní. Super. zřetelnější dějovou linku a nad nerozhodným hrdinou si nervózně okusovali nehty, bude Doppler vynikající zábavou od prvního až do posledního řádku.