Norský vtipálek a glosátor Erlend Loe (nar. 1969) už od začátku devadesátých let zpestřuje obraz temné severské literatury o postavy bláznivých outsiderů, kteří svérázným způsobem čelí výzvám života. S přístupem, kteří literární historikové označili jako nový naivismus, stvořil řadu nezapomenutelných postav – dětinského hrdinu z románu Naivní. Super. (česky 2005), skvělého otce, cestovatele a fantastu Kurta (ze sérii dětských knih o Kurtovi) a v neposlední řadě Dopplera.

Tomuto muži, procházejícímu enormně bolestivou krizí středního věku v jedné z nejbohatších zemí světa (rozuměj v Norsku), věnoval Loe již dvě knihy a nyní vychází česky poslední díl bizarní a politicky nekorektní sebepoznávací trilogie s názvem Konec světa tak, jak ho známe. Ve zkratce připomeňme, že v úvodní knize Doppler po pádu z kola opustil svoji práci i rodinu a ubytoval se v lese s losem Bongem (Doppler, česky 2007, revidované vydání 2017), s nímž v druhém pokračování Náklaďáky Volvo (česky 2017) vyrazil na road trip do Švédska, kde strávil nějaký čas ve společnosti podivínské staré kuřačky marihuany a rigidního skauta, od nichž se mnohému naučil.

Jak napovídá název závěrečného dílu, Loeovi nejde jen o Dopplera, ale o dnešní svět, jenž se dle veškerých vnějších příznaků zcela jasně blíží ke katastrofě. K příznakům zkázy civilizace patří prakticky vše, co Doppler – navrátivší se ze švédských lesů do rodného Osla – vidí okolo sebe. Internet přerostl do bezbřehé sítě pološílených egomanů, fotících se v nejbanálnějších chvílích na sociální sítě, počet nahých zadků, které lze vygooglit, narůstá každým dnem geometrickou řadou a osvědčené praktiky korporátů se staly přirozenou součástí myšlení každého spořádaného Evropana.

Loe doprostřed tohoto světa staví svého hrdinu, který za tři roky izolace zcela ztratil schopnost se přizpůsobit a ovládat své pudy. Autor buduje celý třetí díl na střetu nonkonformního Dopplera se západní společností, zacílenou na výkon a efekt. Nechá Dopplera projít několika romantickými vztahy, vystřídat kariéru muže v domácnosti, kuchaře amatéra (zaměřeného na retro recepty 70. a 80. let – zejména na párky), hvězdy filmů pro dospělé (v některých partiích těla je Doppler výjimečně obdařen a diváci to umějí ocenit) a výrobce ekovýrobků z vlastní produkce. Dopplerův návrat mezi lidi se mění v poznávací zájezd po fenoménech posledních pár let. Loe si postupně bere na paškál nejrůznější jevy, jimiž jsme sice denně obklopeni, ale které už nedokážeme kriticky reflektovat. Utahuje si z foodblogerů, matek blogerek, amatérských běžců s profesionální výbavou, instagramových závisláků, korporátních krys, přemotivovaných dětí, nezávislých žen, ekologických aktivistů, desítky televizních pořadů a dalších stovek podobných výdobytků současnosti, o něž nechápající Doppler na každém kroku zakopává. Střet s realitou je pro něj tak bolestný, že ho musí mírnit králičí čepicí s klapkami na uši, v níž se cítí o dost bezpečněji.

Stejně jako v předchozích vyprávěních je Loeovou nejsilnější zbraní schopnost glosovat okolí pohledem dospělého dítěte, Doppler se nebojí vykřiknout první, co ho napadne, být netaktní, drzý, neskrývá překvapení nebo pobouření. Chvílemi jsou jeho výroky na hraně, ale cítíme, že pomyslné zrnko pravdy se skrývá v každém z nich. Trefná je například analýza televizní produkce, jíž napolo vyděšený Doppler zcela propadá. Po hodinách strávených sledováním přírodopisných filmů zjišťuje, že klimatické změny jsou pro média dar od boha, protože „najednou vyvstala potřeba dokumentovat všechno, co v budoucnu zmizí“. Nejvíce Dopplera baví pořady o katastrofách, méně o renovacích, s výjimkou „renovací domů znevýhodněných amerických rodin, které samy nemají prostředky na to, aby se odstěhovaly ze své mrňavé chatrče stojící kupříkladu u železniční trati, po níž se čtyřiadvacet hodin denně ve špatně izolovaných kontejnerech převáží chemický odpad“.

Závěr jakékoli série představuje pro autora výzvu – musí udržet nastavené tempo (jež je v Loeově případně hodně překotné), překvapit a zároveň neuhnout z vytyčené cesty předchozích vyprávění. Nutno přiznat, že se to Erlendu Loeovi podařilo. V první polovině knihy dostává svého hrdinu nečekaně nápaditě zpět do manželčina domu v situaci, kdy zde panuje jiný muž, jehož není na první pohled možné porazit (skvěle vypadá, pravidelně běhá, vydělává měsíčně 73 400 norských korun a je rodinný typ). Smršť vtípků a ujetých nápadů nebere konce a my propukáme v nefalšované záchvaty smíchu. V druhé části to už bohužel mírně drhne, prostředí, která se Loe rozhodl navštívit a zparodovat, je přespříliš. Objem ejakulátu i míra Dopplerových emocí je hraniční, Loe se neubrání opakování a čtenář jisté netrpělivosti. Dopplerova cesta by mohla mít o několik zastávek méně, byť podezřívám tvůrce, že i její natahování je součástí hry – nejen nás pobavit, ale i rozhodit a naštvat. Navzdory drobným výtkám se tak sluší Erlenda Loea pochválit a v literárně-mediálním showbyznyse ho posunout o nějakou tu seberozvojovou příčku výš. Good job!