Současný norský spisovatel Erlend Loe není českému čtenáři neznámý. Do češtiny byly přeloženy jeho romány Naivní. Super a Doppler, který byl také zpracován v rámci cyklu scénických čtení LiStOVáNí . Ještě letos na podzim se chystá vydání knihy Fakta o Finsku. V Norsku však v poslední době vyvolal největší ohlas poněkud překvapivě Loeův debut Tatt av kvinnen (Uchvácen ženou) z roku 1993. Novou vlnu zájmu totiž podnítilo jeho filmové zpracování. Do hlavních rolí byli obsazeni populární norští herci Trond Fausa Aurvaag (Já) a Marian Saastad Ottesenová (Marianne). Ottesenová se mj. objevila ve snímku Kurz negativního myšlení, jenž svým černým humorem zaujal i české diváky. Film Tatt av kvinnen do běžné distribuce zařazen nebyl, práva na dvě projekce však zakoupilo občanské sdružení Skandinávský dům. Diváci tak měli možnost snímek zhlédnout na začátku října v pražském kině Atlas, druhou příležitostí bude promítání v brněnském kině Art 18. listopadu.

Román Tatt av kvinnen (Uchvácen ženou) vypráví v souladu se svým názvem o muži, jehož život je ovládán ženou. Jakási Marianne začne muže jednoho dne navštěvovat, činí tak stále častěji a mluví celé hodiny. Muž nejprve jen naslouchá, občas usne a probudí se, aniž by si toho Marianne povšimla. Zlom nastane v okamžiku, kdy se muž angažuje v Mariannině životě, a to v jejím napjatém vztahu s otcem. Marianne je mužovou rozhodností a porozuměním okouzlena, s otcem se rozejde ve zlém a nastěhuje se k hlavnímu hrdinovi, aniž by se ho zeptala na jeho názor. Jejich vztah je postaven na podivných základech, přelévá se od zamilovanosti a zbožňování až k absolutní lhostejnosti a absenci citů. Příčinou této divoké nevyváženosti bývá většinou Mariannina povaha. Je rozmazlená, lehkomyslná, panovačná a náladová. Musí vždy dostat to, co chce, aniž by věděla, co to je. Muž si je toho dobře vědom, přesto na její způsob jednání přistupuje. Ani on pochopitelně není bez chyb. Ač tolik odlišní, nějakou dobu jim to kupodivu funguje.

Nastíněný děj je pouze východiskem, dvojice se posléze vydává na cesty, vztah prochází různými vývojovými stádii. Muž Marianne snad přeci jen miluje, nedokáže se od ní odpoutat, přestože tuší, že bez Marianne by mu nejspíše bylo lépe. Seznamuje se dokonce s jinou ženou, která o něho má zájem a ani jemu není lhostejná, ale pouto k Marianne je příliš silné.

Ačkoli se Loe ve svých knihách zamýšlí nad zásadními otázkami lidského života, chce čtenáře zároveň pobavit. V příběhu není nouze o překvapivé zvraty a komické momenty, vše vážné je obratem ironicky postaveno na hlavu. Knize nechybí nic ze slovního a situačního humoru románů Naivní. Super a Doppler. Textu dominují jednoduché věty, výstižné komentáře, ve kterých má každé slovo své místo. Do filmu byla zdařile převzata celá řada těchto vtipných replik a suchých poznámek hlavního hrdiny. Nedostávají sice tolik prostoru jako v předloze, ale zvolenému stylu to spíše svědčí a scénář tak v maximální možné míře odpovídá stylu knihy. Nápaditá kamera navíc zajímavě snímá prostředí, své uplatnění tu nalezla samozřejmě i krásná norská příroda.

Rozuzlení filmu se od závěru knihy liší, producenti se v tomto případě pravděpodobně řídili diváckou poptávkou po líbivých a šťastných koncích, což snímek zbytečně přesouvá do škatulky romantická komedie. V tomhle ohledu kniha ukazuje, že konec může být pozitivně laděný, a přesto civilní. Celkově se však v rámci současné norské kinematografie jedná o nadprůměrný počin, který by si čeští diváci neměli nechat ujít. Tím spíše, že kniha zatím není k dispozici v českém překladu.