Titul této recenze není původní, vypůjčil jsem si ho od Karola Lesmana, překladatele děl nobelistky Olgy Tokarczuk do nizozemštiny, který jej nedávno použil v rozhovoru pro týdeník De groene Amsterdammer. V něm zmíněnou charakteristiku rozvíjí v tom smyslu, že Empusion je angažovaná próza, avšak jaksi přes odbočku: tváří se jako misogynní, ale ve skutečnosti tvrdí pravý opak.

Srovnání s kanonickým bildungsromanem Thomase Manna z roku 1924 je vskutku prima facie se nabízející způsob, jak přemýšlet o poslední (Empuzjon, polsky 2022) knize Olgy Tokarczuk; nacházet v ní struktury románu zasvěcení, sahající do středověké tradice, symboliku motivů a konfigurací postav, je jistě možné. Vyčerpat se tím by ale nejspíš byla škoda, podobně jako číst ji v reduktivním klíči ideových nálepek. Což nepodsouvám ani Karolu Lesmanovi, ani nikomu jinému, ale tahle kniha stojí za poněkud hlubší dotazování.

Sdílených rysů by se přitom našlo víc. Horské sanatorium, do nějž v Empusionu přijíždí protagonista Mieczysław Wojnicz, aby se zde vyléčil z tuberkulózy, představují někdejší lázně Görbersdorf, dnešní Sokołowsko. Je to samozřejmě topos, ale obec skutečně existovala a existuje, na což autorka upozorňuje „zcizovacím“ peritextovým komentářem v samém závěru knihy i reprodukcemi dobových materiálů, jako jsou pohlednice, reklamní prospekty a další. Palimpsestový charakter místa jakožto součásti poválečných polských „znovuzískaných území“, a tedy již ve zcela jiné politické realitě i kulturním kódu, se odhaluje rekonstrukcí toho minulého, jež představuje jednu z významových vrstev románu. Mieczysław je student vodního inženýrství původem ze Lvova; i ostatní (mužské) postavy svými charakteristikami odkazují k mnohonárodnostní, avšak němčinou coby lingua franca spojené střední Evropě, z užšího pohledu pak jejímu intelektuálnímu milieu. To vše zobrazeno v předvečer zániku: děj se odehrává v roce 1913. Důležitou rovinu představují rozsáhlé vzpomínkové či prostě do minulosti obrácené pasáže, v nichž se odhaluje minulost Mieczysławova i dalších.

Lázeňská próza

Na interakcích Mieczysława s ostatními postavami je próza vlastně vybudována, opět podobně jako v Kouzelném vrchu. Dlouhé diskuse mezi obyvateli penzionu pro pány, jejichž seznam včetně stručné charakteristiky jejich ideových pozic nalezneme podle vzoru divadelních her na úvodní dvojstraně, se točí, jak bychom čekali, kolem vědy, kultury, politiky – a hlavně žen. Avšak zatímco v případě těch prvně jmenovaných můžeme předpokládat, že čteme zdařilou parafrázi dobové společenské debaty, misogynní názory, jež autorka svým postavám vkládá do úst, jsou výsledkem výběru výrazně anachronického, jelikož pocházejí (jak Tokarczuk opět peritextově sděluje v „Autorské poznámce“) od osobností od antiky až po sklonek století dvacátého. Lázeňské prostředí a jeho unikátní sociopsychologický kontext jsou zde zdrojem specifické topiky, založené na (dekameronovské) izolovanosti, více či méně vypjaté osobní existenciální situaci postav a spoustě času, jejž mají k dispozici. Vkrádá se myšlenka, že „lázeňská próza“ sice není etablovaný literárně genologický pojem, ale vlastně by být mohl. 

Důležitým komponentem lázeňské prózy by byla bezpochyby také přírodní tematika. U Tokarczuk se nachází přímo v podtitulu: přírodně-léčivý horor. Jednu z podob afinity hostí k darům přírody představuje alkoholický nápoj „Schwärmerei“ (lze přeložit jako blouznění, vytržení, možná i moderněji: extáze), jehož účinná složka pochází z tajemné houby, která se vyskytuje v okolních lesích. Její název zde zazní jen v německém „originále“, Spitzkegeliger Kahlkopf, avšak samozřejmě jde o psychoaktivní lysohlávku kopinatou. O funkci přírody (i specificky hub – vedle metafory mycelia jakožto tajemného propojení živého světa, přítomné i v recenzované knize, jmenujme namátkou symboliku nakládaných muchomůrek pro liminální angst kladského pohraničí v románu Denní dům, noční dům) v románových světech Tokarczuk by se také dalo mluvit dlouho; v každém případě v Empusionu nejde o pouhé romantické kulisy idylických lázní, ale o naprosto zásadní součást těchto světů (pokud je skutečně plurál na místě). Místo za své specifické léčivé klima vděčí mimo jiné klaustrofobicky těsnému obklopení horami pokrytými hustým lesem, v nichž kromě lysohlávek žijí izolované komunity uhlířů a kde se nakonec odehraje i závěrečná kataklyzmatická scéna. Les je, podobně jako v jiných autorčiných románech, prostor divočiny, nejistoty, neznáma. Přírodní procesy plození, růstu a rozkladu představují odvrácenou stranu racionálního světa, což může v detailech být signalizováno i tím, že jsou pro člověka odporné; když se zpětně dozvíme, jaký je původ některých místních specialit, na které se pořádají slavnostní gurmánské výpravy do hostince u jezera, zhoupne se nám žaludek podobně jako románovým jedlíkům. 

Mlčení žen

A právě tak odvrácenou stranu racionálního světa představují v Empusionu ženy. Misogynní rokování pacientů z penzionu pro pány je jen jedním z mnoha způsobů, jimiž je ženský prvek v románu zpřítomněn. Stojí za to všimnout si těch dalších: brzy si během četby uvědomíme, že navzdory tomu, že se v knize vyskytují i nějaké ženské postavy, žádná z nich ani jednou nepromluví. Zhmotnění destruktivní ženské síly představuje germánská mytologická bytost Tuntschi, přítomná rovněž v místních lesích, která – podobně jako titulní ženská příšera Empusion, jež se v mytologii Řeků vydává na výpravy z Hádu na povrch – jednou ročně ožívá, aby ve světě vezdejším zavraždila jednoho muže. Zprvu se s ní Mieczysław setká v podobě totemické figury, vyrobené „ze všeho, co bylo v lese po ruce – z kamení a mechu, větví, kůry, listí, jílovité půdy“. „Celé tělo kulminovalo v jednom místě pod ,bedry‘, v místě, kde se rozdělovaly nohy, mezi nimiž zel otvor […] často používaná, vybroušená a vyhlazená stezka“ (s. 210). Nakonec v situaci velmi románové a také velmi děsivé. 

To je totiž konečně motiv, na němž spočívá ona hororová rovina románu. Ta není sama o sobě nijak výrazná, běží jakoby rudimentárně naskicovaná na pozadí materie intelektuálních výměn protagonistů, přesto románu dodává, třebaže nevyváženě, potřebnou dějovou dynamiku. Hororové postupy, které Tokarczuk bere do hry, jsou nasnadě: perspektiva vypravěče vševědoucího právě natolik, aby byl čtenář o potřebnou délku před postavami, současně však aby mohl stále oscilovat mezi racionálním a nadpřirozeným vysvětlením „divných“ jevů; budováním napětí postupným uváděním zlověstných motivů, jejich racionalizací a opětovným znejišťováním. K vytváření atmosféry nejistoty přispívají velkou měrou také, řečeno opět s úvodním soupisem subjektů, „bezejmenní obyvatelé podlah, zdí a stropů“, jejichž perspektivou občas také děj sledujeme. A pocit, že ho někdo nenápadně pozoruje, se opakovaně vrací i Mieczysławovi, s pochopitelnými důsledky v podobě nervozity a strachu. Své si odpracuje konečně i autorčin jazyk, který je senzuální, bohatý a detailní, ale zároveň transparentní. 

Je to feministické?

O Olze Tokarczuk je známo, že ve svém díle neustále zpochybňuje všeobecně přijímaný řád světa a předkládá alternativy. V Empusionu jde primárně o řád založený na genderu, ale také o řád světa ve smyslu celku všeho živého. Je to feministické? Nepochybně. Jen to není založené na rodové binární opozici – což se naplno projeví při závěrečné anagnorizi, odhalení, že s Mieczysławem je to celou dobu ještě trochu jinak, než jsme si mysleli a jak nám autorka postupně odhalovala. I proto se lze důvodně domnívat, že autorce nešlo jen o polemiku s patriarchální perspektivou vepsanou do tradice evropského myšlení, ale o – můžeme-li to říct takto – myšlení inkluzivní. V tom je Tokarczuk ovšem nakonec s Thomasem Mannem paradoxně ve shodě; zatímco u Manna je základem inkluzivity nedogmatická dialogičnost a přijetí vlastní smrtelnosti a omezenosti, u polské spisovatelky je to vykročení za horizont antropocentrismu v universu bez utopistické potřeby ho měnit. Že cestu z tragédie moderní doby lze najít prostřednictvím empatie a otevřenosti, je jim – přes všechny protiklady a přes stoletý odstup – společné.