Daniela Chana (nar. 1985) obhájila na vídeňské univerzitě svou doktorskou práci v oboru srovnávací literatura. Knižně debutovala básnickou sbírkou Sagt die Dame (Říká dáma, 2018), s povídkovou sbírkou Neun seltsame Frauen (Devět divných žen, 2021) se dostala na shortlist Rakouské knižní ceny. 

iLiteratura: Jak dlouho vlastně píšete poezii? Co vás k tomu přivedlo a co pro vás znamená psaní poezie dnes?
Daniela Chana: Jako teenager jsem ve škole během vyučování tajně psala básně, když jsem se nudila – takže skoro pořád! Začalo to, když mi bylo dvanáct nebo třináct let. Mé vnitřní procesy, například kdovíjaké milostné komplikace, mi vždycky přišly zajímavější než to, co vyprávěli učitelé. Ovlivňovala mě především populární hudba a písničkářky jako Tori Amos. Nezměnilo se to dodnes – poezii píšu v jakékoliv denní době, na jakémkoli místě a pokaždé to s sebou nese pocit něčeho ukořistěného a tajného. Je to takový moment tichého soustředění a vnoření se do sebe samé.

iLiteratura: Jaká byla vaše cesta k první sbírce?
Daniela Chana: Ta cesta byla velice dlouhá. Předtím než mi vyšla sbírka Sagt die Dame(Říká dáma, 2018), publikovala jsem v časopisech a antologiích a vystupovala na básnických festivalech v Rakousku a zahraničí. Takže na literární scéně jsem působila už relativně dlouho, aniž bych měla vydanou knihu. To ale není neobvyklé – většina autorů, které znám, se nejprve musela určitým způsobem vypracovat a vejít ve známost, než nakladatele našla. Nakladatelé většinou chtějí vidět, že autor předtím publikoval v časopisech nebo je etablovaný na literární scéně.

iLiteratura: Jaká je situace mladé rakouské poezie? Je poezie ve veřejném prostoru podporována a oceňována? Existují stipendia a rezidenční programy?
Daniela Chana: Básnická scéna je tu skutečně malá, každý zná každého, setkáváme se na stejných akcích, a jsme tudíž dobře propojeni. Kolem roku 2015 mi velmi pomohl kontakt s platformou Babelsprech věnující se mladé německy psané poezii, bohužel už však neexistuje. V rámci Babelsprechu se konala řada čtení, několik let probíhaly literární dílny, setkání, vycházely publikace. Také už několik let funguje ve Vídni Poesiegalerie, kterou založil Udo Kawasser. Poesiegalerie začala jako každoroční festival a její webové stránky se mezitím rozvinuly do podoby velmi obsáhlého online magazínu, který se zabývá výhradně poezií. Pokud vím, speciální stipendia zaměřená výlučně na poezii nemáme, ale člověk se může ucházet o „běžná“ literární stipendia a rezidence.

iLiteratura: Pokud to chcete prozradit, jaké je vaše občanské povolání?
Daniela Chana: Pracuji jako asistentka v právní kanceláři, která se specializuje na duševní vlastnictví. Takže se celý den zabývám ochrannými značkami, designovým právem, patenty atd.

iLiteratura: Jaké jste měla dojmy z pražského básnického čtení a z Prahy jako takové?
Daniela Chana: Byl to velice hezký večer a skutečně fascinující. Ačkoli většina čtení probíhala v češtině a nerozuměla jsem jedinému slovu, ani vteřinu jsem se nenudila. To souvisí s tím, že všichni autoři, kteří ten večer vystoupili, měli skvělou jevištní prezentaci. To není samozřejmost! Moje čtení bylo veselé – obyčejně znám ve svých básních přesně ta místa, kde se publikum směje nebo reaguje určitým způsobem. Zatímco když jsem četla básně v Praze německy, vládlo absolutní ticho. Následovalo čtení v češtině a mohla jsem na základě reakcí publika odhadnout, na kterém místě v básních se právě nalézáme. Praha je ostatně jedno z mých nejoblíbenějších měst! Když sem člověk přijede z Vídně, cítí se v Praze velmi důvěrně, jen je to ještě romantičtější…