Novelou Neuvěřitelná cesta (Delluferðin, 2019, č. 2024) se českému čtenáři poprvé představuje islandská autorka Sigrún Pálsdóttir (nar. 1967). I když tato renomovaná historička vychází při psaní ze svých odborných znalostí, v jejích knihách nejde o pouhé přetavení dějinné látky do beletristické formy, ale o svébytnou prózu, v níž nechybí napětí a humor. V tomto ohledu ostatně není na Islandu jediná, u nás hojně překládaná Auður Ava Ólafsdóttir vystudovala kunsthistorii na francouzské Sorbonně, podobně široký záběr má i Oddný Eir, která se kromě literární tvorby věnuje i muzejnictví a umělecké publicistice.  

Už ve své prvotině Kompa (islandsky 2006, anglicky 2016: History. A Mess) podala Sigrún Pálsdóttir historické bádání s notně satirickým nadhledem. Protagonistka jejího debutového románu sice učiní vědecký objev slibující zářnou kariéru, když se ale onen zázračný nález po čase ukáže jako omyl vyplývající ze dvou slepených stránek, na pravdu už je pozdě. Zpochybňování vševědoucnosti vědy je i jedním z témat novely Neuvěřitelná cesta oceněné Cenou Evropské unie za literaturu (2021). Vzácné předměty, které k nám vzhlížejí zpoza skla muzeálních sbírek, mají roztodivnou minulost a někdy se ve vitrínách ocitnou i dílem náhody či malé lži. To je alespoň případ tisíc let staré spony, s níž mladá Islanďanka tajně odjíždí do Ameriky.

Malá žena versus velcí muži

Novela Neuvěřitelná cesta je sice smyšlená, ale inspirovaná různými skutečnými událostmi, přičemž veškeré prostředí a doba v ní jsou popsány velmi věrně. Poetickým a současně živým jazykem Sigrún Pálsdóttir zobrazuje Island konce devatenáctého století, jehož obraz umocňují fotografie moře a plání na předsádce knihy. Vzdělání i poznání dychtivá hrdinka ví, že jako otcova asistentka v muzeu i domácnosti nebude nic než nula, a rozhodne se raději být nulou ve středu světa než nulou na samém jeho okraji, jak nazývá rodný ostrov.

Stejně působivě zachycuje Sigrún Pálsdóttir i špinavé a zapadlé uličky New Yorku, v nichž si přistěhovalkyně vydělávají na živobytí šitím a z velkého nablýskaného světa toho mají žalostně málo. Svou hrdinku však vybavuje odvahou, vytrvalostí i dobrým úsudkem. Spona, již má dívka na útěku v kabelce, se ukáže jako klíč otevírající nejedny důležité dveře, stačí jen předmětu dodat potřebné důležitosti, aby stoupla jeho cena i kulturní význam.

Vyprávění se rychle valí vpřed spolu s vzácným kusem opasku, jenž mění místa pobytu a majitele. Napětí a tempo podporuje i měnící se perspektiva, autorka přepíná mezi americkým dobrodružstvím a Islandem, kde se zemský hejtman a další důležití muži země snaží pochopit, jak se spona z reykjavického muzea octla v newyorském metropolitním muzeu a jak může mít tak vysokou cenu.

Stalo se to opravdu tak?

Sigrún Pálsdóttir zajímá identita Islanďanů a mýty, na nichž je jejich identita založena. Asi nikdy s jistotou nebudeme moci říct, zda se opravdu dějiny udály tak, jak je psáno v učebnicích, a zda naše národní sebeuvědomění nestavíme na mylných představách. Tajemství, nejistota, nezodpovězené otázky a polopravdivé legendy k příběhu naší planety patří stejně jako vědecké důkazy.

Z řetězce napínavých událostí splétá autorka ve své novele tragikomické vyprávění o náhodách, které ovlivňují dějiny, a to nejen ty kulturní. Tato islandská literární jednohubka vás při čtení strhne, a i když na ni možná po čase zapomenete, nejde o laciný román, jak knihu s obavou označuje v závěru sama hrdinka, když si před očima promítá všechny nepravděpodobné zvraty své cesty za poznáním. Vypráví totiž o tom, jak se píše historie.