Po čtrnácti letech vychází v českém překladu další dílo mexické spisovatelky Guadalupe Nettel (nar. 1973). Tehdy v nakladatelství Volvox Globator vyšel v překladu Andrey Alon soubor Okvětní plátky a jiné nepříjemné povídky, nově autorku připomíná novela Jedináček – v překladu Martiny Kutkové vychází péčí nakladatelství Incipit.

Třicátnice Laura se rozhodla nepřijmout automaticky předpokládanou roli matky, aby neztratila svou vnitřní i fyzickou svobodu. Její přítelkyně Alina naopak touží po dítěti, její dceři je však diagnostikována vývojová vada. Vývojem situace se ovšem i Laura dostává do role náhradní matky chlapce Nicoláse, a zažije tak onu emoční připoutanost k někomu malému a bezbrannému. Paralelně se odvíjející osudy Aliny a Laury pak v Jedináčkovi otevírají další pohledy na početí jako takové. Podstatné je, že se pohybujeme ve velkoměstské společnosti jednadvacátého století, pro niž je standardní dostupná antikoncepce, příležitost cestování po celé planetě, umělé oplodnění i vyšetření vývojových vad. To nastoluje hledisko zvažovaných možností, neboť o sto let dříve nebo u žen z periferie či hluboce věřících komunit by uvažování o mateřské roli či ženské svobodě vypadalo jinak.

Bezdětná Laura, jež zarputile odmítá mít děti, vůči světu uplatňuje observační přístup. „Děti jsem si stále držela od těla, ale probouzely ve mně zvědavost. Bylo hezké vidět, jak vycházejí ze školy s batohem na zádech a jdou po ulici ke stanici metra.“ (s. 21) „Dokonce mě baví dívat se na ně, jak si hrají v parku, nebo se můžou přetrhnout kvůli hračce na pískovišti.“ (s. 15) „Nevědomky jsem si začala všímat těhotných žen.“ (s. 21) „Odjakživa mě obzvlášť zajímala úzkost zmocňující se žen, které se snaží počít za každou cenu.“ (s. 28) Její výsadou a primární schopností je vidění – sledovat objekt bez dalších smyslových kontaktů (vůně, doteky ad.) a popisovat jeho konání. Tímto způsobem také popisuje Alininu tragédii s umělým početím a dítětem s genetickou vadou. Jako by pouze zaznamenávala, co jí kamarádka řekla nebo co zahlédla: „Jakmile vyšli z restaurace, Alina navrhla, aby se cestou domů prošli, trvalo to asi hodinu. Aurelio si ten večer pustil v televizi boxerský zápas. Alina byla unavená a šla si lehnout. V sedmatřicátém týdnu skoro vůbec nespala.“ (s. 91) Postavy tak nejsou psychologicky prokreslené, zaznamenává se pouze jejich jednání, případně ventilovaný emoční prožitek.

Kniha je přesycená motivy rodičovství, péče či početí – příběhy Aliny s Inés a Laury s Nicem ještě doplňuje epizoda ptačího vejce a později ptáčete, které je jiné než jeho holubí rodiče, oni se o něj přesto obětavě starají (že se jedná o kukačku, je středoevropskému čtenáři jasné mnohem dříve než latinskoamerickému). Okatě se tak ve zvířecí říši staví paralela jak k chůvě Marlene, kterou najmou k postižené dceři rodiče, tak Lauřině vztahu k sousedovic chlapci.

Tato přemíra podobných a souvisejících motivů působí, jako by autorku postupně napadaly další a další variace rozšiřující téma obětujícího se mateřství – k bezdětnosti a odevzdané péči přidává chůvy a jejich pozitivní i negativní vklad, aktivistické zapojení žen v pozdním věku, fyzické týrání ze strany mužů, etickou otázku hodnoty života postižených dětí a kvality života jejich matek, patologické nakupování coby psychickou ventilaci stresu, výchovu syna s agresivním chováním, problematiku svobodných matek apod. Mateřství (nikoli rodičovství, protože muži stojí ve vyprávění mimo centrum zájmu) je nepochybně komplexní a mnohostranné téma, nicméně všechny tyto doplňkové, avšak nedotažené linie zahlazují příběh Aliny a Laury: ten sice zůstává v jádru novely, ale zapadá a zplošťuje se. Za textem Jedináčka je až příliš cítit snaha tematizovat aktuální problematiku ženské svobody stavěné do kontrastu k pečovatelskému předurčení. Nejedná se přímo o tezovité dílo, neboť nepřináší teze, ale předestírá varianty a nečernobílé situace; po literární stránce však zůstává jednotvárné.

Vyprávění rozehrané jako kontrastní (těhotná vs. bezdětná) se motivem geneticky postiženého dítěte posouvá do jiné roviny a není zřejmé, v čem spočívá hlavní zápletka knihy: zda v otázce svobodného rozhodování žen o svém životě, ohledávání přátelství mezi ženami s rozdílným přístupem k mateřství, překonávání překážek v péči o dítě s vývojovou vadou, obětavé pomoci druhým na jakékoli mezilidské úrovni či v zachycení katalogu strachů, tragédií nebo úzkostí, které jsou spojené se starostí o druhého (ve smyslu Davida Fostera Wallace, z jehož povídky Inkarnace popálených dětí je vybráno motto).

Nejasné vyznění je zapříčiněno i kompozicí novely. Ta je rozdělena do dvou částí, jejichž předěl tvoří narození Inés. Příběh Aliny se v druhé polovině vypravěčsky osamostatňuje, po narození dítěte přestává být čtenáři zprostředkován Laurou (patrně proto, že by to nebylo vzhledem k intimitě vztahu a uzavřenosti dění kolem Inés důvěryhodné), ale je vyprávěn či evokován více perspektivou Aliny. Jestliže tématem první části bylo prozkoumávání vztahu dvou přítelkyň s odlišným názorem, druhou část opanuje popis života s postiženým dítětem. Laura se vrací do vypravěčské role až v závěru, kdy znovu přejímá observační roli, kterou měla dříve, a celá kniha končí smířlivou scénou setkání obou protagonistek na balkoně pod holubím hnízdem.

Zobrazení nepřesnosti a kategoričnosti lékařských diagnóz, podle nichž měla Inés zemřít hned po narození, případně žít bezcenný život pouhých pár týdnů, směřuje k chvále přirozenosti, akcentaci zaujatého zájmu vůči druhému, který překonává všechny předpoklady odborné diagnózy. To odpovídá buddhistickému přístupu k životu, k němuž po několika návštěvách Indie tenduje Laura. Zcela stranou zůstává, že bezmezná péče je výsada, kterou si nemůže dovolit každý. Přestože se o penězích a nákladech na lékařskou a terapeutickou péči postavy občas zmiňují, potenciál tématu ekonomického zajištění matek zůstává nerozvinut. Vyprávění tak nereflektuje privilegovanost hrdinek a to, jak tato situace ovlivňuje jejich vztah k dětem obecně i k Inés a Nicolásovi jako takovým. Díky tomu, že rodiče mohou své dceři s nevyvinutými částmi mozku poskytnout léky, terapie, lékařské konzultace, cvičení, chůvu i adekvátní pomůcky, nejsou vystaveni děsivým a žalostným rozhodnutím, jimž čelí jiní. Sentimentální poselství v závěru knihy, že „láska přichází v těch nejnečekanějších podobách a že se všechno může kdykoliv obrátit naruby“ (s. 229), bagatelizuje nastolená témata a činí z nich jen střípek v širším zenovém přístupu k životu.