Velkou popularitu chorvatského dramatika Miro Gavrana v České republice potvrzuje i uvedení další Gavranovy hry na české divadelní scéně. Tentokrát si režisér Milan Schejbal vybral pro uvedení na Velké scéně Divadla Antonína Dvořáka v Příbrami hru Otelo sa Suska (Othello ze Susku), kterou Miro Gavran poprvé uvedl v roce 1997. Gavran postavil kouzlo své hry na kombinaci jen té nejzákladnější struktury původního Othella a tradičního života na malém, doslova Bohem zapomenutém ostrově Susak. Originální znění je plné velmi specifického nářečí tohoto malého kousku země ztraceného v Jadranu, kterému ani většina Chorvatů příliš nerozumí. Do češtiny toto přeložit ale není možné, proto překladatel František Karoch správně zvolil za základ obecnou češtinu a část komického efektu spíše posunul do anglo-češtiny amerického Othella.

Podstata příběhu, který se odehrává asi kolem přelomu 19. a 20. století v atmosféře rakousko-uherské maloměstské kultury, spočívá ve snaze co nejlépe provdat dceru Dezdu (Desdemonu) v podání Heleny Hamplové, což je hlavním cílem Brabanzia (Vladimír T. Gottwald) a jeho ženy Doriny (Helena Karochová). Nicméně ve hře jsou ještě velice závistiví sousedé – starosta (Zbigniew Kalina), jeho žena Madalena (Kateřina Fixová) a jejich dcera Ema (Debora Štolbová), která by se také velmi ráda dobře vdala. Celého reje se ještě účastní řada sluhů a služek, milenec Desdemony a hlavní našeptávač Jado (Jan Novák), policajt, trubadúr apod. Jistou nudu každodenního života na ostrově rozčeří až příjezd emigranta Kasa (Vladimír Senič), který dělá tajemníka bohatému rejdaři Otelovi, který je sice boháč, ale také… černoch (Jiří Vojta). Přes řadu intrik a nedorozumění však každý svého štěstí dojde a hra končí téměř bollywoodským happy endem.

Gavran tuto hru pojal jako velmi svéráznou směs klasických divadelních zápletek (chvílemi je atmosféra jako v Gogolově Revizorovi, chvílemi zase jako u Marina Držiće v jeho Dundu Marojovi) s motivy lidovými (zvláště z období renesančního – úloha sloužících), to celé ještě příbramský režisér doplnil zpěvy a tanci místy téměř v muzikálovém (vzhledem k době spíše operetním) stylu. Písňové texty Víta Herziny jsou vtipné a chytlavé, hudba Tomáše Alferiho taktéž. A především to vše dohromady výborně funguje.

Scéna i kostýmy jsou laděny do doby císaře Františka Josefa I, kostýmy Otela a jeho tajemníka jsou pojaty v duchu divokého západu. Jednotlivé herecké výkony jsou poměrně vyrovnané (nakolik je to možné při premiéře hodnotit), vynikla především Helena Karochová, která naplno uplatnila svůj komický talent, a též mladý herec Vladimír Senič, jemuž Otelův tajemník skvěle „sedl“. Příbramskou

premiéru Gavranova Otela z ostrova Susaku lze hodnotit jako velmi vydařenou, což konec konců potvrdil i téměř nekončící aplaus publika. Samotného představení a následné debaty s herci se zúčastnil sám autor Miro Gavran, překladatel František Karoch i velvyslanec Republiky Chorvatsko v Praze, jeho excelence Marijan Ramušćak. Po Českém Těšíně, Kladně a Praze je tak Příbram dalším „gavranovským městem“ v ČR.