s. 106–109

Bylo časné jitro.

Věděl jsem, že kněží do mého dvora nevstoupí, aby se podle svých směšných představ neposkvrnili, a pak by proto nemohli jíst večeři na svátek Pesah.

A opravdu. Když jsem nařídil, aby stráže přivedly Ježíše na nádvoří, nepřišel si ani jeden kněz poslechnout můj výslech zblízka. Všichni zůstali venku s četnými zástupy, které očekávaly mé rozhodnutí.

Přede mne předstoupil vysoký hubený člověk s velkýma výraznýma očima. Vypadal klidně, nebyl na něm znát strach. Prohlédl jsem si ho a zeptal se:

“Ty jsi ten židovský král?”

“To říkáš sám od sebe, nebo ti druzí pověděli, že to o sobě tvrdím já?” vrátil mi otázku.

“Víš, že nejsem Žid. Tví hodnostáři a kněží tě vydali. Co jsi spáchal? Skutečně jsi tvrdil, že jsi židovský král?”

Ježíš odpověděl:

“Mé království není z tohoto světa. Kdyby bylo mé království z tohoto světa, tak by se mí dvořané bouřili, abych nebyl odevzdán Židům. Ale mé království není odsud.”

Podivil jsem se, že tento prostě oděný člověk odpovídá tak chytře v hádankách, a tak jsem se ho přímou otázkou pokusil donutit, aby odmítl nařčení:

“Tedy, jsi král?”

Místo, aby to popřel, tak mi ten nerozumný obviněný hlasitým a rozhodným hlasem, aby ho dobře slyšeli vojáci na nádvoří i kněží venku, odpověděl:

“Máš pravdu, jsem král. Proto jsem se narodil, proto jsem přišel na svět, abych doložil tuto pravdu. Každý, kdo je přítelem pravdy, uslyší můj hlas.”

“A co je pravda?” odpověděl jsem novou otázkou na jeho záhadná slova. Neodpověděl mi.

“Tak co je pravda?” opakoval jsem. Opět mě úmyslně nechal bez odpovědi.

“Ty mi neodpovídáš? Nevíš, že mám moc tě osvobodit nebo nechat ukřižovat?”

“Neměl bys nade mnou moci, když by to již nebylo dáno. Větší hřích ale leží na tom, kdo mě tobě vydal.”

Překvapila mě jeho drzost a odvaha. Mluvil způsobem, jakým hovoří staří moudří lidé na konci života, kdy již před nimi nejsou skryta žádná tajemství. Lidé, kteří prošli mnoha zkouškami, což jim velmi vytříbilo myšlení, a jejich ješitnost a pudy již byly zkroceny tak, že mohli s nadhledem hodnotit a posuzovat život a chování jiných.

V tom okamžiku ke mně přistoupil Lucius a řekl:

“Pane, prosím tě, abys na okamžik přerušil soud a přišel za svou ženou.”

Teprve teď jsem si všiml vzadu na dvoře Ley. Přišel jsme k ní. Její pohled byl vystrašený.

“Muži můj a pane, nevzbudil mě křik lidí, kteří se sešli před naším palácem, vzbudil mě temný sen, jehož jsem se zděsila.”

“Povídej, co jsi ve snu viděla?”

“Viděla jsem tvář tohoto člověka, o němž si mnozí myslí, že je Mesiáš. Viděla jsem, jak ho necháváš zahubit a jeho krev padá na naší hlavu. Prosím tě, nepleť se do věcí tohoto obětního beránka, aby nás jeho prokletí nepronásledovalo celý život.”

“Neboj se, Leo, budu se ho snažit osvobodit.”

Potom jsem se vrátil na nádvoří a nařídil, aby přivedli Ježíše a Barabáše. Postavil jsem je čelem k lidu a vyhlásil:

“Teď stojí před vašimi zraky lupič a povstalec Barabáš, jehož skutky si zasluhují smrt. Dále stojí před vámi člověk, který se chová jako Mesiáš, čímž vyvolává běs u vašich kněží. Jak všichni víte, zavedl jsem tradici, že na svátek Pesah osvobodím každý rok jednoho vězně. Letos jsem se rozhodl, že rozhodovat nebudu já, ale vy. Řekněte mi tedy, koho si přejete, abych osvobodil, Barabáše, nebo Ježíše? Ten pak dostane svobodu ke slávě vašeho Boha a na památku vašeho svátku."

Lidé si mezi sebou něco šeptali. Má slova je velmi překvapila. Zmátl je vzhled přihrblého a vyhladovělého bojovníka za svobodu, jemuž měsíce vězení vzaly hrdost, a postava vysokého mladíka, o němž mnozí věřili, že je Mesiáš. Po chvíli jsem si všiml, že židovští kněží začali lid přemlouvat, aby vykřikl Barabášovo jméno. Vskutku, za chvíli jsem ke svému úžasu uslyšel, kterak větší silou a početní převahou začínají Barabášovi příznivci přehlušovat ty druhé, nakloněné Ježíšovi.

“Barabáš, Barabáš!” rozléhalo se před mým palácem a já v tom okamžiku pochopil, že jsem se stal obětí vlastní pasti.

Z tisíce hrdel zaznívalo jméno člověka, kterého jsem se snažil měsíce dopadnout a jehož vojáci nám znepříjemňovali život v této surové zemi.