s. 40–43

Vyměnili jsme si očekávané pozdravy.
Zeptal se, jak se jí cestovalo.
„Bylo to náročné. Je Štědrý den, všichni někam jedou. Všude jsou zácpy.“
„Přijela jste z Německa?“
Neodpověděla hned. Jako by ji ta jeho otázka překvapila.
„Ano, z Německa,“ potvrdila.
Všiml si jejích rozpaků. Předpokládal, že příčina je v tom, že si za pár okamžiků od něj vyslechne hodnocení svého románu.
Nemohla vědět, že se mu líbil. Vzhledem k tomu, s jakou nechutí se vůbec donutil ke čtení, musela očekávat hodnocení, které si nepřála.
Byla oblečená stejně nenápadně jako minule. Obyčejný šedý svetr a černé kalhoty. Vlasy měla ještě kratší než v době, kdy se seznámili.
„Budu upřímný. Váš román se mi líbil. Přečetl jsem ho dvakrát. Umíte rozvíjet příběh, věty jsou jasné a logické. Postavy jsou uvěřitelné. To není román začátečníka. Neutíkáte před emocemi, ale stejně tak ani na okamžik nepodléháte patosu. Autorce jsem to věřil od první až do poslední stránky.“
Pak začal její román pečlivě volenými slovy analyzovat. Pochválil mnohovrstevnatost textu, která se projevovala v proplétání samotného příběhu o samotě s příběhem o manipulování a s příběhem o nekontrolovatelné vášni. Stejně tak psychologické portréty hrdinů jsou autorkou vykresleny tak, jak se to v současné literatuře vidí jen výjimečně.

Vyprávěl Stele o jejím románu podobným způsobem, jako když svým studentům zaujatě přednáší o textech některého z významných autorů. Ona se s neskrývaným uspokojením přímo vpíjela do jeho slov a ani na okamžik ho nepřerušila.
Po dvaceti minutách, kdy se už zdálo, že svůj názor objasnil až do konce, dodal:
„Je to tak, román si přímo vyžaduje, aby spatřil světlo světa co nejdříve. Pokud budete chtít, jsem ochotný promluvit s nakladatelem a co nejvřeleji váš rukopis doporučit k vydání.“
Zhluboka se nadechla, sklopila oči a pak vyslovila neuvěřitelnou větu:
„Ne, to není třeba.“
„Proč? Už máte domluvené vydání u někoho jiného?“
„Nemám.“
„Tak proč tedy?“
„Nemám zájem román vydat.“
„Děláte si legraci?“
„Ne.“
„Ale... každý román na tomhle světě je napsán s cílem, aby vyšel tiskem, aby si ho mohl někdo přečíst. Literární dílo se stává součástí literatury, až když si ho někdo přečte. Každá kniha je přeci napsána ze dvou důvodů: kvůli potřebě autora, aby na papír napsal příběh, kterým je posedlý, a pak kvůli potřebě podělit se o ten příběh se čtenáři, aby si to i oni mohli vychutnat, když budou v textu nalézat části vlastních zkušeností. Aby literatura fungovala, není možné, aby byl text jen napsán. Až v okamžiku kdy je čten, stává se literaturou. Studenty učíme většinou na první hodině, že literaturu tvoří autor, samo dílo a čtenář.“
„Souhlasím s vámi.“
„Znamená to, že román vydáte?“
„Nechci. Můj román už svého čtenáře našel. Vy jste ho přečetl. A tím, že jste ho přečetl, stal se literaturou.“
„Ale já jsem váš jediný čtenář?!“
„A co?! Lepší je jeden vynikající než tisíc povrchních. Já jako autorka jsem šťastná a naplněná. Získala jsem svého čtenáře. Nepsala jsem to zbytečně.“
Nemohl věřit větám, které právě uslyšel.
„Ale tohle je vynikající román!“
„To jsem ráda, že se vám líbí. Byla bych neuvěřitelně nešťastná, kdyby se vám nelíbil. Tohle je opravdu velice šťastný okamžik mého života, vzácný, opravdu šťastný okamžik.“
Svou poslední větu vyslovila s jakousi poměrně krutou upřímností. Zatrnulo mu z jejího smyslu.
„Musím se vám omluvit. Když jsem byl na cestě sem, zapomněl jsem ze strachu, že bych se zasekl někde ve sváteční zácpě, vzít sebou váš sešit, váš román.“
„To není důležité. Teď když vím, že se vám můj román líbil, tak mi bude potěšením, že vy, jako můj jediný čtenář, budete mít sešit u sebe. Ale pod jednou podmínkou...“
Na chvilku se odmlčela. Jako by jí bylo nepříjemné říci to, co vzápětí následovalo.
Musel jí pomoci otázkou:
„Jaká je to podmínka?“
„Za podmínky, že jej nikdy nikomu, ale opravdu nikomu neukážete. Chci vaše slovo, váš slib, že ten román nikdy nikdo nebude číst. Kromě vás.“