V jisté návaznosti na předchozí romány Kako smo lomili noge i Zaboravljeni sin vydal Miro Gavran román o ženě a světě kolem ní – Klara. Návaznost lze spatřovat v charakteru hlavní hrdinky – je postavou, která se opět nějak vymyká, není úplně běžným člověkem, podobně jako hlavní hrdinové předchozích románů.

Příběh je vyprávěn v ich formě hlavní hrdinkou Klárou, která tu předkládá zpětnou reflexi svého dosavadního života. Klára pochází, stejně jako hrdinové předchozích románů, ze Slavonie, z okolí Nové Gradišky. Jde samozřejmě o autorův zamilovaný rodný kraj, a proto zpočátku rámcuje i tento příběh. Poměrně stručně a nerozvinutě nás Klára seznamuje se svými rodiči a zmiňuje pár vzpomínek z dětství – především pak svoji lásku ke psaní, jež se projevila dost výrazně až později. Manželství Klářiných rodičů bylo obyčejné a zásadní zvrat nastal až během Klářiny puberty, kdy otec odešel od rodiny za mladší milenkou, se kterou dokonce čekal dítě. Kláře, jako i její matce, se zhroutil celý svět. Matka se uzavřela do sebe a podařilo se jí značně pokřivit obraz v mužů v Klářiných představách. Dívka pak volila vzdor a neustálé naschvály jako metodu boje s psychicky labilní matkou a odešla z domova, jak nejdříve mohla. Postupně nám Klára stále plastičtěji přibližuje svůj další život, první naivní lásku k učiteli a ztrátu panenství, amatérské psaní prózy, které přesto začíná přinášet úspěch, vztahy s kamarádkami apod. Naivní a nezkušená Klára postupně v průběhu dalšího vztahu s bohatým, úspěšným, ale sebestředným architektem Rankem dozrává, lehce nám to připomene proměny u Páralovy Profesionální ženy, a získává jistější půdu pod nohama. Obzvláště jí pomohou velké literární úspěchy se svými značně autobiografickými příběhy. Po rozchodu s architektem však přichází pro poněkud již citově otupělou Kláru zásadní zvrat – seznamuje se s učitelem Emilem. Oboustranná hluboká zamilovanost souvisí také s jistou tajemností a snad i magičnem Emila a Kláry. Emil je vegetarián, vyznává jógu a meditace, Kláře se zase v dětství zhmotňovaly některé utkvělé představy (mořský písek v posteli aj.). Proto si tito dva lidé porozumí ještě hlouběji, než je tomu u obyčejných milenců obvyklé. Začíná to vypadat na ničím nerušenou idylu, přišla však občanská válka a Emilova smrt na frontě, kde pracoval jako tlumočník. Pro Kláru to znamená nejhlubší životní tragédii. Po čase zkontaktuje kolegu Petra z Emilova meditačního kroužku, který jí předá Emilův předsmrtný vzkaz. Poté začne sama meditovat a jejím jediným přáním je spojit se za pomoci Mistra se svým zesnulým mužem kdesi v meziprostoru. Cesta je to nebezpečná, vyžaduje usilovná cvičení a plnění řady zadání, ale Klára je ochotná udělat cokoliv. Tento román je tedy vlastně jedním z Klářiných úkolů – sepsat svůj dosavadní život. Na samém závěru knihy se Klára skutečně setkává s Emilem v prostoru mezi mrtvými a živými. Emil jí objasní, že se na světě potkají, avšak jeho duše bude sídlit v jiném člověku a z Emilova života si nebude pamatovat vůbec nic. K čemuž v samém závěru dochází…

V románu Klára se nejedná o nějakou pseudomoderní variaci na převtělování a „moderní východní cvičení duše“. Setkáváme se tu se ženou, která poznala po mnoha peripetiích, co vlastně chce, a je ochotná obětovat kvůli tomu v podstatě cokoliv. Samozřejmě, že postavy dívek a žen, které pod vlivem okolí i vlastních zkušeností postupně dozrávají, se objevily v literatuře již nesčetněkrát. V tomto příběhu však právě prvky magična či snad ezoterična vytvářejí zvláštní atmosféru a dodávají vyprávění nový rámec. Zároveň nám tím autor naznačuje, jak barevný může zdánlivě obyčejný život být.