Miro Gavran na své čtenáře přímo “vrhnul” velkou porci nových textů. Do jedné knihy vměstnal čtyři divadelní hry: Nora danas (Nora dnes), Sve o muškarcima (Vše o mužích), Kako ubiti predsjednika (Jak zabít prezidenta), Paralelni svjetovi (Paralelní světy). Jedná se vesměs o hry nové, pouze drama Kako ubiti predsjednika publikoval Gavran již dříve.

Jak už sám název naznačuje, drama Nora danas se inspirovala Norou Henrika Ibsena, ale jen inspirovala. Gavran je proslulý jako mistr variací na již známá témata, nicméně vždy je obohatí něčím zcela novým. Tak se mu to podařilo i v této hře. Současná Nora tedy žije a pracuje v Chorvatsku, je velmi tvrdá a nekompromisní podnikatelka a nebezpečná manipulátorka. Intenzivní prací si vybudovala solidní postavení, řadou ne právě morálních kroků se dostala dokonce do situace, kdy byla jako hlavní mluvčí sdružení malých cestovních kanceláří navržena (v rámci otupení ostří) na místo náměstkyně ministra turistiky. Noře se tak plní další životní sen, ale přesně v té chvíli se jí pracně budovaný život začíná hroutit. Objeví se bývalý kolega a milenec, který se vrací z vězení a Nora mu hodně dluží. Ta se k němu ovšem nechce znát a bývalý vězeň začíná být překážkou v její další kariéře. Podobně se začíná vyostřovat spor mezi Norou a manželem, který je proti její práci na ministerstvu, což vnímá jako podraz na sdružení malých cestovních kanceláří i jako praktický konec manželství, kvůli minimu volného času. Nora je tak v silném tlaku ze všech stran a situaci se snaží řešit, jak nejlépe umí – podrazy a lhaním. A vše se začíná sesouvat…

Gavranovi se podařilo velice trefně popsat situaci člověka, který si myslí, že je možné uniknout stínům minulosti a pro něhož jsou lidé a přátelé okolo jen nástroje pro budování vlastního prospěchu. Špatný konec je pak neodvratný a přichází obvykle nečekaně.

Druhá hra Sve o muškarcima navazuje na předchozí velmi úspěšnou hru Sve o ženama (Vše o ženách, 2000), uvedenou po celém světě (jen v ČR se hrála a hraje ve třech divadlech). Gavran se tedy soustředil na svět mužů, mužů různých povah a zaměstnaní i věku. Hra je cíleně psána jen pro tři herce, kteří v jednotlivých střídajících se obrazech ztělesňují pět trojic přátel.

První trojka nazvaná Prijatelji (Přátelé) zobrazuje vztah tří čtyřicátníků-spolužáků, kteří se stále stýkají a občas si spolu i vypijí. Vše funguje zdánlivě dobře do doby, než jeden z kamarádů začne tajně chodit za ženou jiného kamaráda. Třetí kamarád se to dozví a druhému to oznámí, načež se všichni zhádají…jinými slovy, typická situace jak vystřižená z reality.

Druhou část pojmenovanou Otac (Otec) tvoří rodinný trojúhelník otec-syn, který zůstal s otcem-syn, který utekl do zahraničí. Matka synů zemřela a druhý syn se rozhodl přijet na pohřeb. Nicméně otce rád nemá, za údajné ubližování matce, a tak trvá prvnímu synovi dlouho, než ho přemluví k setkání s otcem. Jak lze očekávat, setkání se zvrhne v sérii prudkých hádek, jakousi katarzi, aby druhý syn nakonec zjistil pravdu o své matce, o těžké nemoci otce a složitém životě bratra. Na závěr se tedy všichni smíří. Nicméně postava otce je poněkud plošší a ne zcela přesvědčivá.

Třetí trojicí pod názvem Striperi (Striptéři) jsou manažer, asistent a striptér-nováček. Majitel a manažer podniku v jedné osobě se snaží poměrně profesionálně vést vyhlášený podnik pro ženy, ale má nedostatek vhodných pohledných striptérů, naštěstí jeho asistent právě někoho sehnal…Bohužel nováček to psychicky nezvládá a z pódia ve slipech utíká. Manažer nutí vystoupit svého asistenta, který nesl za mladíka odpovědnost, ale ten utíká též. Tak se tedy rozhodne vystoupit sám, ale…Tato zápletka je vystavěna především na velmi vtipných a přesných dialozích, obzvláště mezi manažerem a asistentem.

Čtvrtý oddíl Ljubav (Láska) nám odhaluje pozadí návštěvy bývalého přítele muže ve středních letech, který má nicméně nového partnera. Asi poprvé v dějinách chorvatského dramatu jsou všechny postavy gayové, zde tedy konflikt bývalý versus současný přítel. Výborné dialogy a promyšlená psychologie všech tří postav nás více než uspokojí.

Poslední část Starci se velkým obloukem vrací mezi Přátele (z prvního příběhu), nicméně po 40 letech. Dva z přátel žijí poměrně smířeně v domově pro seniory, kam následně přichází i třetí kamarád. Manželky jsou mrtvé, staré křivdy zapomenuty a původní přátelství obnoveno, byť v lehkém oparu alzheimra.

Závěr hry Sve o muškarcima se nese v lehčím, úsměvném tónu a trochu nám všem (nejen mužům) naznačuje, jak směšné někdy bývá mužské vidění světa a že trocha odstupu nám rozhodně neuškodí. Po velkém úspěchu na chorvatských divadelních prknech se, doufejme, dočkáme v brzké době uvedení této vtipné a zajímavé divadelní hry v České republice.

Trochu se vymykající je třetí drama představěné ve sbírce, Kako ubiti predsjednika. Jak Gavran sám v úvodu píše, jedná se o čtvrtou konečnou verzi. První tři verze vznikly v průběhu roku 2003 (první varianta je např. v Gavranově knize Drámy a komédie II, Bratislava 2003). Prezentovaná varianta vznikla v roce 2004. Drama sice neposkytuje přesný návod, jak zabít prezidenta, nicméně nám v ní Gavran poměrně vtipně a s lehkým nadhledem objasňuje pohnutky potencionálních atentátníků. Do Chorvatska přijede na návštěvu ke svému bratrovi Robertovi z emigrace v Mexiku Igor. Robert žije ve spořádané rodině s manželkou Stelou – ředitelkou léčebny duševně chorých a dvěma dětmi. Zpočátku vypadá vše normálně, pouze občas se rozhovory mezi bratry začínají stáčet na politiku, problémy globalizace a roli USA v současném světě. Igor nám tu pozvolna vyjevuje hlavní účel své návštěvy v Chorvatsku, za několik dní má totiž přijet americký prezident, jehož si Igorova revoluční skupina, která každým dnem dorazí do Záhřebu, vybrala jako nejdůležitější cíl. “Pro lepší zítřky”, jak tvrdí Igor, a “větší svobodu pro všechny” je nutné prezidenta USA zastřelit. Igor celou operaci v Chorvatsku řídí. Když se tento dramatický plán vyjeví, propadnou manželé lehké panice, neboť se zastřelením amerického prezidenta by přišla určitě nestabilita, která by mohla ohrozit jejich pracně budované životy a kdo ví, co ještě. Do hry se připlete ještě Igorova přítelkyně Marie, které se celý plán příliš nelíbí, ač je také součástí revoluční skupiny. Igor si navíc potrpí na dramatické objasňování negativní role USA v procesu globalizace, neokolonialismu, omezování svobody ve třetím světě apod. Svými mesianisticko-neomarxistickými teoriemi je zcela posedlý a zaslepený (Gavran tu, jak sám uvádí, výborně cituje různá skutečná vystoupení politiků a aktivistů). Byť se Robert se Stelou snaží o rozumnou diskusi, nedaří se jim to. Rozhodnou se proto jednat…Závěr hry nebudeme prozrazovat, snad jen, že je překvapivý, vtipný a má podobu frašky.

Čtvrtou hrou jsou Paralelni svjetovi. Náhodná shoda názvu s českým filmem (režie Petr Václav, ČR 2001) není až tak vzdálená, Gavran se opravdu vyjadřuje k velmi současnému problému euro-americké civilizace, totiž k tomu, že dnes spolu stále častěji žijí lidé, jejichž světy jsou si velmi vzdálené, žijí spolu, ale spíše vedle sebe – paralelně. A aby nám to Gavran neusnadňoval, paralelní světy tu fungují i v rámci jedné postavy. Tato hra je na Gavranovy poměry docela zalidněná (vystupuje tu 14 postav) a složitá. Svým způsobem nám připomene výbornou dramatizaci hry jiného dramatika Erica-Emmanuela Schmitta Manželské vraždění (uváděné v Divadle na Jezerce v režii Jana Hřebejka). Postata problému spočívá v prolínání několika malých životů: Adam, nešťastný ve svém vztahu se Zuzanou jednoho dne zmizí a objeví se v jiném městě s jinou identitou. Psychiatrička Věra dostává Adama v léčebně na starost, přičemž ji pacient začne zajímat možná až příliš. Dále nám vstupuje do hry Adamův bratr Petr, který má zas jiný problém, jeho žena Marta má tendenci rozprávět si s neexistující Klárou. Věra, která se poctivě snaží, aby se Adam ve své psychice byl chopen vrátit k sobě, do svého starého “skutečného” života, nejprve přihlíží, jak se Zuzana snaží Adamovi vylhat jejich minulost, kterou prezentuje jako něco skvělého a dokonalého, byť spíše opak byl pravdou. Adam i Věra to dobře cítí, ale Zuzana si také uvědomuje jistou průhlednost svého snažení a útočí na Věru…Celý příběh se následně zamotává… Gavranovi se opět (poprvé asi v Kláře) podařilo vstoupit do hlubin lidské psychiky, přesvědčivě a citlivě nám přibližuje možné motivace některých podivných a ne zrovna typických rozhodnutí a jednání. V tomto je patrně Gavranova nejsilnější stránka, ač jeho vtipné, satirické a parodické příběhy nejsou o nic horší. S trochou odstupu vidíme v jeho dosavadní tvorbě, nakolik skvěle ony všechny možné paralelní světy, v nichž žijeme i my, charakterizuje Věřina poslední věta: “Štěstí má rádo ty, kteří dávají přednost iluzím před drsnou skutečností”.

Co dodat? Literární tvorba je přeci také jedna krásná iluze…

© Jaroslav Otčenášek