Poslední román tzv. biblické trilogie Miro Gavrana (po Juditě a Křtiteli) by měl podle logicky věci uzavírat celý cyklus. Svým způsobem tomu tak tematicky je, zatímco Judita – symbol neochvějné židovské víry, jíž je nutné podřídit i své city trilogii, otevírala, Křtitel – neboli ten, který otevírá bránu do nové dimenze (přechod od judaismu ke křesťanství), pokračoval, protože stará víra již nedostačovala, tak Pilát Pontský (užíváme ustálenou českou variantu tohoto jména) nachází sám cestu od pohanství a volí Ježíše zcela dobrovolně po předchozím zcela protichůdném stanovisku, byť je to cesta dlouhá a složitá. Gavran nám opět přibližuje jednu ze stěžejních dějin židovsko-křesťanské víry z opravdu lidské stránky. Ač je Pilát vnímán spíše jako postava negativní, neboť i on měl podíl na Ježíšově smrti, přesto byl jen člověkem, který měl řadu dobrých stránek.

Autor nám tedy obdobným stylem a postupy líčí v mnoha směrech idylické dětství a následnou úspěšnou armádní kariéru, neboť “na co Pilát sáhl, to se měnilo ve zlato”. Tím se ale zároveň dostáváme k jednomu z problémů tohoto románu. Ona idyličnost a neustálé úspěchy, což jsme zažili zčásti už u řady jiných Gavranových postav, začíná být po čase nepřesvědčivá a jednotvárná. Byť byl jednoduchý vypravěčský styl Gavranovým záměrem, jelikož jím chtěl autor patrně evokovat daleký svět antiky, přece jen je to na tři knihy příliš. Poté, co se Pilátovi podařilo udělat slušnou kariéru ve vojsku a následně i na politickém poli a byl jmenován správcem provincie, jejíž součástí je i Judea, zamiloval se do éterické židovské dívky, která díky brutálnímu znásilnění sice nemůže mít děti, ale zdají se jí věštecké sny. Ač je Pilát zpočátku šťastný, blíží se jeho osudový okamžik. Po celé Judey se objevují různí falešní proroci vydávající se za onoho mesiáše, jehož příchod je v Bibli předpovězen. Tito jedinci sice neznamenají pro Řím nějaké zvláštní nebezpečí, nicméně je nutné všechny židovské rebely umlčet. To se Pilátovi daří až do doby, kdy se dozví o existenci Ježíše z Nazaretu. Pilát sice nechce Ježíše nechat zabít, ale místní židovští představitelé i obyvatelé mají jiný názor. Jak to probíhalo dále známe z Bible. Gavran však rozvíjí Pilátovy osudy i poté. Prvotní křesťané začínají být pronásledováni a při jedné akci římských vojáků je zabita i Pilátova žena – tajná křesťanka. Pilát se pak postupně uzavírá do sebe a poněkud povrchním a ne příliš přesvědčivým způsobem se dopracuje ke svému přestoupení na křesťanství.

Těžko říci, zda mělo být hlavním poselstvím tohoto románu a potažmo i celé trilogie to, že si “každý cestu k Bohu najde”. Jenže… skutečně věřící člověk má víru ukrytu ve svém nitru a obdobnou hloubku by měl mít i román, který se věnuje právě přestupu polyteisty na křesťanství. Přitom v jedné z předchozích knih se Gavran se světem mimo ten náš vyrovnal daleko lépe (román Klára). Pilát Pontský tak spíše připomíná načrtnutý obraz, od kterého si malíř odskočil, ale již se zapomněl vrátit.