Rozhovor Jaroslava Otčenáška s Miro Gavranem, jedním z nejpopulárnějších a nejpřekládanějších současných chorvatských spisovatelů, při příležitosti vydání historického románu Judita v češtině nakladatelstvím Dauphin.

- Jaroslav Otčenášek: Kdy tě poprvé napadlo napsat román s historickou tematikou?
- Miro Gavran: Předtím než jsem napsal Juditu, se všechny mé prozaické texty (romány i povídky) odehrávaly v současném Chorvatsku. A tak jsem až v roce 2000 dostal nápad, že bych mohl „oživit“ biblickou hrdinku Juditu a ukázat ji jako mladou citlivou ženu z masa a kostí... a přitom o nic méně hrdinskou. Ale jako dramatik jsem ještě v osmdesátých letech minulého století napsal několik divadelních her na historické náměty s biografiemi postav: Noć bogova (Noc bohů; Ludvík XIV. i Molière), Urotnici (Spiklenci; chorvatští šlechtici Frano Krsto Frankopan i Petar Zrinski), Ljubavi Georgea Washingtona (Lásky George Washingtona; Marta Washingtonová), Čehov je Tolstoju rekao zbogom (Čechov řekl Tolstému sbohem; Čechov, Tolstoj, Olga Knipper-Čechovová i Sofija Tolstá). Ale ani jedno z těchto dramat není „historické drama“ v užším smyslu slova, jde o dramata, ve kterých si já hraju s historickými skutečnostmi a známými životy slavných, abych je takovýmto způsobem přiblížil dnešnímu člověku.

- JO: A proč zrovna Judita? Víme, že v tvých knihách hrají ženy důležitou, často přímo hlavní roli, je to tedy z tohoto důvodu?
- MG: Chtěl jsem představit tuto mladou vdovu, která byla výjimečně citlivá, v krutém patriarchálním světě. Mým cílem bylo napsat tento román v první osobě, vyprávět ho ústy té mladé ženy. Přirozeně mi nestačilo jen to, že jsem si přečetl Bibli, ale domyslel jsem celé její dětství a dospívání, abych popsal její život jako celek, a ne abych se věnoval jen známé historické epizodě, kdy její město okupuje velké asyrské vojsko a od ní se očekává, že zabije jeho vojevůdce. Určitě jsem již napsal řadu her a románů, ve kterých jsou hlavními postavami ženy. Ženy jsou v dějinách evropské a světové literatury zanedbávané a já rád píši o ženách. Dokonce mne už nějací kritici označili za „odborníka“ na ženské postavy a v posledních letech se v řadě zemí stalo, že se mé ženské postavy berou jako témata diplomových a doktorských prací na univerzitách.

- JO: Judita je první díl tvé „biblické“ trilogie (Judita, Křtitel, Pilát Pontský). To jsi hned od počátku plánoval psát celý cyklus?
- MG: Když jsem začal psát Juditu ještě jsem nevěděl, že budu psát Křtitele a potom i Piláta Pontského..., ale Bible mne tak silně přitáhla a inspirovala, že jsem pokračoval v psaní těchto dvou románů, ve kterých se věnuji dramatickým přerodům v prvním století našeho letopočtu v časech Jana Křtitele a Ježíše Krista. Tyto romány vedle duchovních otázek mluví i o lásce, přátelství, soudobých revolucionářích, mluví o lidech, kteří hledají odpovědi na všechny existenciální otázky, potýkají se se svými přáními, šalbami i rozčarováními. Jsem velmi šťastný, že všechny tyto romány oslovily i čtenáře i kritiku a kromě mnoha vydáních v Chorvatsku dosáhly i překladů do řady cizích jazyků.

- JO: Judita i Holofernés jsou nepřátelé, ale na samém konci pochopí, že jsou na stejné „straně barikády“. Znamená to, že právě toto poznání je hlavním poselstvím románu?
- MG: Když láska vstoupí mezi dva lidi, kteří mají být nepřáteli, pak teprve dostáváme skutečné životní drama.

- JO: Jak přijala chorvatská veřejnost první vydání Judity?
- MG: Lépe než jsem čekal, opravdu velmi dobře. V uplynulých šesti letech měla Judita v Chorvatsku už šest reedic, což je v našich podmínkách více než dobré. Když jsem román dokončil, myslel jsem, že bude mít menší okruh čtenářů. V chorvatských knihovnách prý jsou často vypůjčené všechny exempláře. Kromě toho je román dosud přeložen do dvanácti jazyků. Jsem velice šťastný, že knížka bude nyní dostupná i českým čtenářům.

- JO: Když se podíváš na svůj román nyní, šest let po prvním vydání, změnil bys něco?
- MG: Jakmile nějaký text dokončím a začínám psát nový, stává se pro mne starý text čímsi jako je stará láska. Na některé své texty (včetně Judity) nyní nahlížím, jako by je napsal někdo jiný a ne já. Ke starým láskám i ke starým textům se člověk nemůže vrátit z jednoho jediného důvodu – není možné znovu dostat se do stejného emočního vypětí, v kterém jste byli předtím.

- JO: Neplánuješ dramatizaci románu? V Česku jsi znám především jako výborný dramatik.
- MG: Judita je premiérově hrána jako monodrama v esperantu v čínském Pekingu na Světovém kongresu esperantistů. Jeden německý režisér mi řekl, že by z Judity udělal monodrama, a tak jsem mu navrhl svou představu krácení textu. Nicméně si myslím, že pro toto monodrama je potřeba najít špičkovou mladou herečku mladší třiceti let, které můžeme věřit, že je výjimečně citlivá a že ve svém životě hodně trpěla. Ale musí také mít dostatek rozhodnosti a životní zkušenosti, abychom jí mohli věřit, že navzdory své mladosti toho již mnoho prožila a zkusila… a najít takovou herečku je velmi těžké. Kromě toho mi Chorvatské národní divadlo ve Splitu před dvěma lety navrhlo připravit velkou dramatizaci tohoto románu, která by se hrála na otevřené scéně přes léto, ale když jsem připravil základní návrh této dramatizace a sdělil jim, že bude potřeba nejméně dvacet herců, odstoupili od toho… Někteří lidé z filmového světa mne přemlouvali, abych hru přepsal do filmového scénáře, ale dokud se neobjeví opravdu dobrý režisér a spolehlivý producent, tak s tím nechci ztrácet čas.

- Děkuji za rozhovor.

Ptal se Jaroslav Otčenášek