Michael Alexa

Polský „artbook“ věnovaný královnám hmyzí říše vyniká grafickým zpracováním, které přehlušuje i zklamání z mizerně zredigovaného českého textu.

Nová velkoformátová dětská kniha z Polska přichází se zajímavým způsobem, jak mladší čtenáře poučit o světě zvířat, především po grafické stránce však za špičkami žánru pokulhává.

Jedním z polských hostů letošního Světa knihy byl i brilantní esejista, nezaměnitelný prozaik a nezastupitelný překladatel Marek Bieńczyk. Autorovy knihy se neřadí mezi bestsellery. Nabízejí přesto nesmírně kvalitní a v mnohém obohacující a nevšední čtenářský zážitek. V Česku se o tom můžeme přesvědčit prostřednictvím Bieńczykova nejslavnějšího románu, který pod názvem Sanatorium Tworki vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská.

Kandidát na nejoriginálnější polskou literární reportáž posledních let, zpráva o ukrajinské cestě gonzo reportéra Ziemowita Szczerka, pojednává o šňůře flámů a odkazuje také na Kerouacův román Na cestě.

Historický román z dob biskupa Vojtěcha přináší originální pohled na slavné období polských dějin včetně působivé metafikční hry, selhává však jako poutavé čtivo i jako seriózní román.

Na nejprestižnější polskou literární cenu nebyl nominován žádný román. V roce 2018 byla udělena esejistovi Marcinu Wichovi.

Následky cunami uklízeli hasiči, policisté, dobrovolníci a ne-vojáci (jak jinak bychom jim měli říkat, když Japonsko v souladu s poválečnou ústavou nemá armádu?). Dvacet čtyři milionů tun odpadu. A dozajista několik set milionů tun bláta. Ve světě po cunami platila jediná zásada. Uklidit co nejrychleji.

Nakladatelství Absynt, sídlící v Žilině, si díky atraktivním tématům a grafické úpravě vydávaných reportážních titulů rychle získává popularitu i v českých zemích.

První biografii Honzy Krejcarové-Černé napsala, s obdivuhodnou badatelskou zvídavostí, průrazností a pečlivostí, polská bohemistka. Kniha sestává z množství nesmírně zajímavých chronologicky seřazených údajů, ovšem příběh, který slibuje podtitul, z nich povstává ztěžka.

Typicky polský žánr „literární reportáže“ se vyznačuje spojením bohaté faktografie a jejího umělecky propracovaného literárního ztvárnění. V případě kavkazských reportáží Wojciecha Góreckého se však obě roviny spíše nešťastně míjejí a největší devízou knihy zůstává téma exotického prostředí.

Jak to dopadne, když si jedna z nejoceňovanějších polských režisérek vybere k adaptaci nejslabší román jedné z nejoceňovanějších polských spisovatelek?

Nejsledovanější polské literární ocenění Nike za rok 2017 získal publicista a autor literárních reportáží Cezary Łazarewicz.

Laureátem pátého ročníku prestižní polské Básnické ceny Wisławy Szymborské se stal Marcin Sendecki.

První seriózní pokus v českém prostředí uchopit téma rozvinutého a úspěšného žánru polské literatury a publicistiky, který se v posledních letech těší značné pozornosti tuzemských nakladatelů, překladatelů, čtenářů i recenzentů.

Mezi hlavní znaky poezie Generace 68 patřila figura „inventáře každodennosti“. Ta v sobě často zahrnovala předměty, zrcadlící politickou situaci: účty, legitimace, noviny, laciné potraviny. Byl pěstován žánr „rozkvétající poémy“ a kritika deformovaného jazyka tehdejších médií. Básně často parodovaly jazykový styl nařízení, předpisů, oznámení, zpráv, dotazníků, rádia, televize, novinových inzerátů atd.

Ukázka z výboru Neviditelné věci, který představuje básnickou tvorbu Zagajewského pomyslného třetího tvůrčího období – první změnu jeho poetiky zapříčinil odchod do pařížského exilu roku 1982, návrat z emigrace do Polska v roce 2002 pak způsobil druhý (i když ne tak radikální) zlom v jeho díle.

Nejvýznamnější polské literární ocenění získala letos za svůj mimořádný debut – sbírku básní v próze – Bronka Nowická.

Most jsem vždy měla spojený s neurčitem, s nedopovězením. Když stojíš uprostřed hraničního mostu, jsi apatrida? Stateless person? „Stojím na hranici dvou světů, v žádném se necítím jako doma“. To je z Thomase Manna.

Kronos, zprvu tajný dodatek Deníku Witolda Gombrowicze, byl v době svého vydání v Polsku velkou literární senzací. Je to suma krátkých, často jednoslovných zápisků, které doplňují naši představu o autorově životě v letech 1922–1969, tedy z polské, argentinské a evropské životní etapy.

Dosud nejobsáhlejší český výbor z žánrově obtížně zařaditelné tvorby Edwarda Stachury, jehož jméno má pro Poláky přídech jakési alternativy básnického kánonu 20. století, patří u nás k nejzajímavějším překladovým knihám z polské literatury z poslední doby.

S dílem Poláka Roberta Rybického (nar. 1976) se čeští čtenáři dosud mohli seznámit v několika časopiseckých příspěvcích a na internetu, vystoupil ale i na několika autorských večerech. Nyní jeho poezie konečně vychází knižně, a to v překladu básníka a překladatele Petra Motýla.

Mladou, nicméně sledovanou a respektovanou literární cenu Wisławy Szymborské získaly v roce 2015 dvě sbírky, świat był mój (svět byl můj) Romana Honeta (nar. 1974) a Przez sen (Snem) Jacka Podsiadła (nar. 1964).

Letošní literární cenu Nike získala Olga Tokarczuková za román Jakubské knihy.

Polskou cenu Kościelských za rok 2015 získal Szczepan Twardoch.

Dvanáct pohádkových příhod vikinga Tappiho a soba Chichotka popisuje život v Šeptajícím lese od podzimu do jara. Největší zbraní obou kamarádů není „palečkovská“ mazanost, ale vědomí, že „opravdové přátelství nepřemůže ani oheň, ani led“, že i ten nejmenší může přispět k celkovému dobru.

Sebrané básně I představují první čtyři sbírky Petra Krále, a to v pořadí, v jakém vznikaly. Autorovy básně z let 1961–1975 u nás vyšly až v polistopadových knihách Tyršovské přeháňky, Bar Příroda čili Budoucnost 5 km a Chiméry a exil.

Básnická skladba Oleandr polského básníka Marcina Kurka (nar. 1970) byla v roce 2010 oceněna prestižní literární cenou Kościelských. V době svého vydání způsobila malou senzaci.

Debutová sbírka redaktorky a básnířky Olgy Stehlíkové je především velmi ambiciózní počin. Týdny jsou uspořádány podle určitého koncepčního klíče, který je z textu poměrně složité vyčíst. Básně samotné mají charakter čtenářsky snadno přístupných reflexí životní situace, jindy jsou zase „zdrhovány“ na náročnější texty, stavějící na zvuku a imaginaci.

Letošní Mezinárodní cenu Zbigniewa Herberta získal Ryszard Krynicki (nar. 1946), nakladatel, překladatel (přeložil mj. Paula Celana či Nelly Sachsovou) a především jeden z nejuznávanějších polských básníků současnosti. Počátky jeho tvorby bývají spojovány s tzv. Generací 68, významným opozičním básnickým uskupením.

Kapesní atlas žen, nelítostná „sonda“ do střetu společenské reality současného Polska s individualitami (ženskými), představoval v domovině bezpochyby pozoruhodný a slibný debut, české vydání má ale trochu smůlu. Nezdařilá (či chybějící) redakce obzvláště první ze čtyř povídek a publikace ve stejnou dobu jako jímavější Potvory by mohla knize Sylwie Chutnikové uškodit.

Třinecký básník Jan Delong se ve svém debutu představuje jako autor, kterého bude stát za to sledovat i v budoucnu.

Básník, překladatel a editor David Voda mluví o své skepsi ohledně literatury a nakladatelského „byznysu“ a především o časopisu Rub, který vydává a který podle něj už několikrát přežil klinickou smrt.

Přestože se Kolmačkovo básnictví ve sbírce Wittgenstein bije žáka příliš nezměnilo (sbírku opět tvoří krátké, srozumitelné útvary s méně nápadnou zvukovou stylizací), lze v nových Kolmačkových básních zahlédnout něco, co v těch dřívějších přítomné nebylo – přídech kritičnosti.

26. prosince 2014 zemřel Stanisław Barańczak, čelný polský disident, profesor Harvardovy univerzity, jeden z nejosobitějších polských básníků a kritiků a podle slov Czesława Miłosze „překladatel, jakého polská literatura neměla od svých počátků až dodnes“.

Přestože byl letos udělen teprve druhý ročník básnické ceny Wisławy Szymborské, lze ji považovat za prestižní a respektovanou nejen díky záštitě polské nositelky Nobelovy ceny a nebývale vysoké odměně 200 tisíc zlotých, ale především díky porotě složené z vynikajících polských i zahraničních polonistů.

U tak zavedeného, ba neopomenutelného básníka, jakým je Vít Slíva, nebývá zvykem uvádět, že jeho poezie neustále roste a sílí. V případě Návrší je to ale více než na místě.

Obsah všech čísel bezmála kultovního časopisu Světová literatura není dosud příliš dobře zpracován: chybí kompletní přehled stejně jako zhodnocení různých vlivů, které měnily tvář časopisu a posunovaly kritéria redakčních voleb. O úvahu nad nimi se ve své nejnovější, esejisticky laděné knize pokouší významný polonista Petr Poslední.

Zhruba v době udělování Nobelových cen se v Polsku udílí Nike, zřejmě nejvýznamnější a mediálně jednoznačně nejsenzačnější polské literární ocenění. V letošním ročníku byla udělena historikovi Karolu Modzelewskému (nar. 1937) za autobiografickou knihu Zajeździmy kobyłę historii (Uštveme herku dějin).

Jemné, průzračné básně litvínovského autora Daniela Hradeckého vyvěrají z mimořádné citlivosti a sklonu k reflexi autora s pestrými životními osudy a – jak se často dodává – z výjimečné sečtělosti. Soubor 64 svědčí o autorově kázni stejně jako o zdánlivě protichůdné nezbytnosti porušovat „pravidla“.

Pro Krynického je příznačná tendence ke zkracování básní i knih a k prostotě výrazu. Pokud ve své knižní prvotině Rodný list psal rozevláté, komplikované tzv. „rozkvétající básně“, plné apelu a hněvivého tónu ve snaze pojmenovat realitu přímo, v posledních sbírkách se Krynického básně rozvíjejí do podoby meditativní, tiché, filozofické a velmi stručné poezie, za niž si autor vysloužil přízvisko „mlčící básník“.

Letošní porota ocenila básníka Krzysztofa Siwczyka (nar. 1977) za básnickou skladbu s těžko přeložitelným názvem Dokąd bądź, kterou vydalo významné polské Wydawnictwo a5, specializující se na poezii.

Ze všech básníků z dosud poslední české antologie polské poezie 12x Polsko (jejímiž editory byla Lucie Zakopalová, překladatelka recenzované knihy, spolu s Grzegorzem Jankowiczem) je u nás Justyna Bargielska jednoznačně nejpopulárnější. V Česku opakovaně vystupovala, často se objevovala v literárních časopisech a je mezi nimi první, jíž vyšel samostatný výbor.

Jako dvaatřicátý svazek edice Ulita plzeňského nakladatelství Pro libris vyšel Bác! od Karla Hynka Bráchy, další z řady parodií Máchova Máje. Přestože si Brácha z Máje vypůjčuje mnoho, jeho variace nejprovařenějších veršů nemá charakter hejhurácké senzace, která by z textu bezúčelně čněla.

„Myslím, že potřebujeme erotickou hermeneutiku,“ říká držitel letošní Ceny Jiřího Ortena, básník Ondřej Hanus.

Sylwia Chutniková se obvykle řadí k feministickému proudu současné polské prózy, která je u našich větších sousedů podstatně bohatší než u nás. V těchto často velmi „akčních“ dílech je zpravidla zřetelná velmi hlasitá kritika. Právě tak je tomu u Chutnikové, na zajímavosti však jejím textům přidává sklon k hlubokým úvahám bezmála meditativního rázu.

V Podolí se objevují vášně, které u debutantů rezonují obzvláště často, jakkoli jsou nosné pro poezii všech epoch či generací. Například sepětí s drahým městem, s jeho čtvrtěmi, krajinami vnějšími i vnitřními, tematizace dětství a rodiny, školy, hudby či signifikantní něhy a životní bilance z perspektivy rané dospělosti.

Renata Putzlacher (vl. jm. Renata Putzlacher-Buchtová; nar. 1966 v Karviné) je polsko-česká básnířka, prozaička, textařka, scenáristka a překladatelka. Podílí se na činnosti Těšínského divadla a literární kavárny Avion, vyučuje současnou polskou literaturu a teorii a praxi uměleckého překladu na Masarykově univerzitě v Brně.

V letošním ročníku byla oceněna kniha W kawiarni Avion, której nie ma (V kavárně Avion, která není) česko-polské autorky Renaty Putzlacher. České vydání knihy připravuje k vydání těšínský Spolek-Towarzystwo Avion. Autorka sedmi básnických sbírek, z nichž byl pořízen český výbor Mezi řádky, v oceněné knize navazuje na polský literární žánr silva rerum, který přesahuje z krásné literatury do věcné, kombinuje poezii s prózou a umožňuje postihnout příběh sebe sama, vlastní nezařazenost, drahá města,

Jednadevadesátým svazkem obnovené Edice poesie Host je debut pramálo známé surrealistické básnířky, jak je uvedeno na záložce, Petry Stré (nar. 1979). Pro její poezii je typická určitá uvolněnost, až by se chtělo říci nekázeň, s níž se pohybuje mezi zvukovými absolutními básněmi (či verši) a „tradičnějšími“ básněmi stavějícími na popisu či reflexi.

Nadace Zbigniewa Herberta založila v roce 2013 mezinárodní básnickou cenu Zbigniewa Herberta, jejímž cílem bylo ocenit celoživotní tvorbu básníků světové scény, již s klasikem polské poezie sdílejí umělecký a intelektuální svět hodnot, a rovněž upozornit na dílo samotného Herberta.

Lom, silný, poměrně pozdní debut bratislavské rodačky Martiny Blažekové (nar. 1982), tvoří z větší části básně psané ve slovenštině. Autorčina rozkročenost mezi dvěma kulturami se sice jeví jako významná, ale spíše pro sféru autorčina života či literárního „provozu“ než pro její poetiku jako takovou.

Polská fantasy sága o zaklínači Geraltovi se těší ohromné popularitě i u nás. A ačkoliv její autor Andrzej Sapkowski kdysi prohlásil, že se už po „husitské“ historické trilogii k zaklínačovu světu nevrátí, loni vydal Sezonu bouří a fanouškovská obec zajásala.

Nová kniha uznávané básnířky Kateřiny Rudčenkové nepochybně je dlouho očekávaná událost. Hned po vydání Chůze po dunách se to v médiích začalo hemžit recenzemi, anotacemi či rozhovory, objevila se i reportáž z křtu v kavárně Fra. Určité rysy sbírky tedy již byly zdůrazněny – a některé snad až příliš – čtenáři i autorkou samotnou.

Někteří čtenáři Pilota milují a vidí v něm následníka Witolda Gombrowicze, jiní jej pro provokativnost a čtenářskou náročnost jeho próz zatracují. Faktem zůstává, že loňský Osobnik (Jedinec) je výjimečné, velkolepé dílo s ambicí na letošní Nike anebo na jinou literární cenu.

Knihou Pánbůh zaplať se u nás Wojciech Tochman, absolutní špička mezi autory polské reportáže (je podstatně uznávanější než Mariusz Szczygieł, který v tuzemsku rezonuje spíše díky české tematice svých děl), představuje poprvé. A je to velmi dobrá volba.

Nadace Wisławy Szymborské, která byla po smrti polské nositelky Nobelovy ceny (r. 1996) založena, vyhlásila v letošním roce první ročník literární soutěže. O cenu Wisławy Szymborské se ucházejí básnické sbírky, které byly vydány v předcházejícím roce, ať už polské, či do polštiny přeložené.

Joanna Batorová (nar. 1968 ve Valbřichu) je polská novinářka, spisovatelka a esejistka. Za román Tma, téměř noc, jehož děj je podán s rafinovaností a temností „hororu dneška“, Batorová získala literární cenu Nike 2013.

Je to potřetí, co polská spisovatelka a novinářka Joanna Batorová přivádí čtenáře do rodného Valbřichu. Zatímco děj předcházejících románů Písková hora (Piaskowa Góra) a Země mraků (Chmurdalia) spolu vzájemně souvisí, oceněný román Tma, téměř noc (Ciemno, prawie noc) stojí samostatně. Magický Valbřich zůstává.

Porota patrně nejvýznamnější polské literární ceny Nike letos ocenila román Ciemno, prawie noc (Tma, téměř noc) spisovatelky Joanny Batorové.

Monografie tvůrčího psaní, která vznikla pod vedením Zbyňka Fišera, dnes nejaktivnějšího českého badatele věnujícího se této disciplíně, citelně zaplňuje mezeru v tematických titulech a svojí technickou kvalitou a vědeckou cenností výrazně vyčnívá nad jiné „univerzitní“ publikace.

Tereza Šimůnková (nar. 1979) debutovala před pěti lety v nakladatelství Protis sbírkou Zmijí žena. V ní načrtla půdorys, na němž se autorsky pohybuje dodnes, ať už jde o motivy, či básnické postupy. Nezbavila se ani málo vkusných „lingvistických“ lahůdek, jimiž své básně přizdobuje.

Koupelna je sedmá kniha belgického autora Jeana-Philippa Toussainta, která byla přeložena do češtiny. Nakladatelství na reklamní pásce nadšeně oznamuje, že „změnila francouzskou literaturu“. Ve francouzské, resp. frankofonní literatuře jsou literární „projekty“ a paradoxní – či parodické – „koncepty“ literatury málem domáckým standardem, nemusí nás tedy překvapit, že se v útlé, avšak myšlenkově nadité knížečce po dějové stránce dohromady nic nestane.

Ondřej Hanus kdysi přísahal na sonet. Sonet je hlavním zájmem jeho doktorského studia, ale zejména formou, jež je charakteristická pro větší část jeho tvorby. Ze čtyřiceti básní letošních Výjevů (dvakrát dvaceti: kniha je rozdělena na dva stejně početné oddíly) je sonetů dvaadvacet.

Těžiště nové sbírky básníka Ondřeje Macury spočívá v reflexivní, obrazné lyrice nenápadného, něžného, až meditativního ražení. Básně psané volným veršem jsou krátké, přehledné a s tichým pomalým tempem.

Ondřej Buddeus není v literatuře žádným nováčkem; rorýsy je třetí kniha, pod níž je podepsán, nicméně původně měla vyjít už dříve – jako autorův debut.

Nakladatelství Opus vydalo pražskému komparatistovi a vynikajícímu básníkovi Josefu Hrdličkovi po básnické sbírce Loďstvo vyplouvá z temnot (2010) i sbírku esejů. Jsou to eseje na pomezí řeči vědecké a básnické; dílem je to krásná literatura, dílem odborná. Látka Hrdličkova osobního-odborného zájmu je však natolik subtilní, že okamžitě vyvstává otázka, zda by v tomto případě byl čistě vědecký sloh vhodný.

Zblovský Opus loni nadělil svým čtenářům knihy od autorů, jimž se nakladatelsky věnoval už dříve. Básníkovi Petru Halmayovi zde vyšla zásadní Koncová světla a autorský výbor ze tří dnes již nedostupných sbírek devadesátých let pod názvem Země nikoho. Nový Ledolam nepřináší žádnou zásadní změnu, formálně i obsahově se od poslední sbírky liší jen mírně, a rozhodně patří k nejlepším knihám nebývalé básnické žně druhé poloviny loňského roku.

Pro poetiku Milana Děžinského jsou příznačné „navlhlé“, „diskrétní“ organické motivy jako např. tkáně, bradavice, plísně, sliz, útroby. Ty ovšem v básních nevystupují jako sólokapr turpismu, nýbrž se podílejí na se vším všudy lidském rázu Děžinského poezie, včetně ústrojně lidských nedokonalostí a (snad trochu kafkovských) nástrah města, krajiny a života.

Publikace s názvem Básník Sylvester Pollet obsahuje životopis tohoto amerického básníka a zevrubnou analýzu jeho básnického díla, ale také výbor z jeho celoživotní tvorby v překladu Petra Mikeše.

Po knihách V cizí kráse (Poznań 1998) a Obrana horlivosti (Kraków 2002) je Lehká nadsázka (Kraków 2011; vše Wydawnictwo a5) již třetí knihou Adama Zagajewského, kterou musíme zařadit na pomezí literatury odborné a krásné. Všechny tři mají charakter literárněvědný, biografický, filozofický, žurnalistický i estetický; neodpovídají představě románu, pamětí ani esejí.

Básník a člen literární skupiny Fantasía Adam Borzič, který bývá označován za angažovaného básníka, je ve své nové sbírce aktuální, ale i intimní a citlivý.

Jakou poezii má čtenář očekávat od Pavla Ctibora, plazmového fyzika? Jeho básně jsou překvapivé a bohaté, původní a psané lehkou rukou a jsou nezvyklou profesí svého autora dost zřetelně poznamenány. Kyveta, urychlovač, makromolekuly, žebř spektrálních čar a další supermoderní výrazy tvoří podstatnou část Ctiborova arzenálu.

Čtenářům i recenzentům se v básních dostává rad, co mají s knížkou udělat. Jediný správný způsob, jak číst básně, prý je naučit se je zpaměti. Knihu čteme zásadně u kávy – kdybychom se nudili, můžeme třeba báseň popatlat lógrem, a tak tvořit nová slova. Zajac se dokonce nebrání tomu, abychom písmena básně přeskupovali, a sestavovali tak básně úplně nové… Kupodivu ale stále trvá na tom, aby se čtenáři dočetli toho, co zamýšlel.

City u Buddeuse ustupují rozumovým úvahám a popisnosti. Ne jako autorská metoda, nýbrž jako objekt a téma. Tak třeba slovo „láska“ se v knize vyskytuje čtyřikrát, vždy ale s přídechem ironie. Podobně je bůh jen prostředek pro kárání společnosti, nebo je rovnou umístěn do supermarketu či záchodové mísy. Tím se Buddeus přibližuje dalším autorům z okruhu Psího vína i programu „angažované poezie“.

Stanislav Denk je ve své druhé sbírce intimně meditativním pozorovatelem venkovské krajiny. V převážně osmiveršových skladbách se věnuje venkovským rituálům, denním povinnostem a záležitostem víry.

Sbírka pozdního debutanta Davida Vody je rozdělena do dvou oddílů. Ten první, psaný slovensky, tvoří převážně milostné básně, český oddíl obsahuje pouhých sedmnáct básnických deníkových záznamů. Vedle obou kultivovaných a barvitých mateřských jazyků Davida Vody ve sbírce prosvítá i němčina, italština, francouzština, španělština, ruština, angličtina a latina.

Nejnovější básnická sbírka Radka Fridricha je plná pohádkových bytostí, o nichž lze tušit snad jen to, že pocházejí stejně jako básník sám od hranice severních Čech s Německem. Fridrichovy básně jsou magické, záhadné a poustevnicky čarovné.

Ač básnický debut, není Loďstvo vyplouvá z temnot pravou prvotinou filozofa, literárního vědce a básníka Josefa Hrdličky, neboť tento autor se ve své odborné práci na několika knihách již podílel. Jde o prvotinu mnohem spíš pro čtenáře a zblovský Opus ji vydal těžko stravitelnou a sytou, ovšem nebývalou a naprosto neokoukanou.