Monografie tvůrčího psaní, která vznikla pod vedením Zbyňka Fišera, dnes nejaktivnějšího českého badatele věnujícího se této disciplíně, citelně zaplňuje mezeru v tematických titulech a svojí technickou kvalitou a vědeckou cenností výrazně vyčnívá nad jiné „univerzitní“ publikace.

Není to samozřejmě pravidlem, ale pod záštitou různých akademických center často vycházejí knihy s články posbíranými „po všech čertech“ – v různých jazycích, tematicky jen vágně příbuzných, bez redakce, bez korektury. Nic takového neplatí v případě Tvůrčího psaní: příručka je tištěna na solidní papír, grafy a ilustrační materiály jsou barevné, jednotlivé kapitoly v českém jazyce spolu ladí, překlepů a stylistických chyb je v knize jenom pár. Šikovným pomocníkem je i věcný rejstřík a komentovaný přehled publikací týkajících se tvůrčího psaní (ten ostatně potvrzuje průkopnictví knihy Fišerova týmu).

Kniha nepředstírá, že udělá ze čtenářů (resp. z žáků; počítá se s aplikací v hodinách tvůrčího psaní na druhém a třetím stupni vzdělávacího systému – a při vzdělávání dospělých) obratné spisovatele. Neobsahuje rady, jak psát, jakým způsobem text „opatřit“ estetickou kvalitou, jak napsat román, čeho se vyvarovat při psaní povídek apod. Kniha vychází z poněkud skeptické teze, že slovo devalvuje – a kritická schopnost člověka „smysluplně se vyrovnat se záplavou pleonastických a manipulativních textů“ upadá. Cílem tvůrčího psaní tedy primárně není výchova slohově schopného literáta, ale obnova důvěry v psané slovo, motivace k zájmu o literaturu, rozvoj recepčních, posléze ale i produkčních dovedností. Důraz na krásnou literaturu a výchovný rozměr tvorby je vlastně novinkou: dosavadní příručky (např. Evy Musilové) převážně radily, jak psát odborné texty.

Z tohoto úhlu pohledu se jeví rezignace na literárněkritický aspekt v hodině tvůrčího psaní jako pochopitelná. Autoři se sice zmiňují, že je nutné vedení k sebekritice, a opakovaně se vracejí ke zpětné vazbě (popisují její teoretický model a uvádějí praktické příklady), vytváření děl esteticky kvalitních ustupuje tvorbě, která je nějak výchovná: kreativizuje autora, podporuje vědomí autorské zodpovědnosti a (což je zajímavé) rovněž etické nezávadnosti.

První tři kapitoly celou práci ukotvují teoreticky. S využitím teorie jednání či teorie komunikace je popsáno, co je to tvořivost, jak s ní počítá Rámcový vzdělávací program, jaký je vztah učitele a žáka a jakým způsobem je vhodné lekci tvůrčího psaní koncipovat. Neocenitelný je pedagogický rozměr knihy: radí, jak pracovat s tvůrčími blokádami, jak účastníky kurzu motivovat, poskytuje podrobnou typologii „žákovských odpovědí“ atd. – a vše dokládá četnými příklady z praxe.

Nicméně největší ozdobou příručky je sázka na její praktický rozměr, který velmi silně proniká už do třetí („ještě“ převážně teoretické) kapitoly. Zuzana Šalamounová se v ní dělí o zkušenosti s prací s básněmi Rybníky a Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy od Antonína Sovy poté, co popsala charakter pedagogické komunikace a úlohy tvůrčího psaní v ní. Osvědčilo se použití „word cloudu“, interpretačních úvah, variací básně, automatického textu atd.

Pavla Kopečná představuje ve velmi praktické čtvrté kapitole strategii ke sbližování žáků a světa literatury. Navrhuje a opodstatňuje jednotlivé části lekce tvůrčího psaní. Pomocí metody automatického textu, clusteru, návodných otázek učitele, ilustrace k textu, reformulace atd. Kopečná přibližuje studentům texty Jana Skácela a Josefa Čapka (Co zbylo z anděla a Píseň).

Dagmar Dvořákové se v praxi osvědčila intertextualita tvůrčího psaní. Studenti ve svých cvičeních tvoří literární koláže, popisují obrazy s využitím oblíbených filmových „hlášek“, z názvů knih vytvářejí reklamní slogany anebo novinové titulky, v básni popisují autora, jehož jméno je ukryto v tajence akrostichu atd. Zajímavá je rovněž fiktivní korespondence „nesourodých“ partnerů: Švejk může psát Masarykovi, Jidáš Ježíšovi atd. Tento typ tvůrčího psaní sice vyžaduje mírnou připravenost, díky nápaditosti humorných forem je ovšem vhodný i pro začátečníky.

Autorem „nejliterárnější“ kapitoly je Petr Kuběnský. Ve svých hodinách tvůrčího psaní využívá principů experimentální poezie. Ze stručného, ale velmi solidního literárněhistorického úvodu do experimentální poezie a postupů avantgardní literatury je patrné, že je v této oblasti poezie zásadní nápad či koncept. Jeho využití může být velmi dobrým inspiračním zdrojem pro hodiny tvůrčího psaní. Kuběnský čerpá z literatury napříč obdobími i národními literaturami (od Stéphana Mallarmého po Jiřího Valocha), zejména ale z bohatého (vlastního i překladového) díla Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové. Díky tomu představuje na padesát různých typů cvičení tvůrčího psaní na pomezí výtvarného umění a literatury (což je pro experimentální poezii příznačné), včetně forem tak exotických, jako je čarodějnický rituál, sypká báseň, čínský znak anebo ichichvoři.

Zbyněk Fišer závěrem uvádí komplikovanější techniky pro starší publikum. V několika krocích žáci „ozvláštňují“ svůj výchozí zápis prostého zážitku. Zapojují například celebritu, užívají konkrétní „nevhodnou“ větu, vkládají prvky jiného stylu (např. odborného). Cílem je žákům předvést, že lze i z jednoduchého textu alespoň do jisté míry vytvořit text s estetickými kvalitami – a co všechno literatura snese.

Psaní ze zkušenosti a vědomí, že odborná literární scéna je v českých vodách poměrně omezená, knize dodává dikci populárně naučné, akademicky však nikoliv banální literatury.