O třineckém rodákovi Janu Delongovi (nar. 1989) se před časem začalo hovořit zejména v souvislosti s jeho působením v Městské knihovně Třinec, kde organizuje autorská setkání, podle všeho vyhledávaná a oblíbená. Kdo je poezii blízko, začíná psát, praví nepsané „pravidlo“ (kolik „čistokrevných“ kritiků, redaktorů a organizátorů česká literatura má?); právě tak je tomu u básníka Jana Delonga, jemuž opavský Perplex vydal debut pod názvem Dušinec.

První ohledání sbírky působí určité rozpaky: na první pohled je totiž dílem sečtělého básníka, jeho kultivovanou poezii však na několika místech hyzdí jazykové lapsy a jiné nepřesnosti. Do očí nejvíce bije „Když ses rozpažil…“ (lépe „když jsi rozpažil“) a „těžko vidět přes tu vzdálenost“ („na tu vzdálenost“). Možná by stálo za to si pohrát s některými dubletami – často je jedna z variant stylisticky vhodnější, např. „nech prosvítit“ („nechej“?) či „sotva ses dotknul“ („sotva ses dotkl“) atd.

Rozdělení básní do oddílů prokazuje Delongovi medvědí službu. Prvnímu oddílu jménem Diapozitivy prospívá: tyto básně jsou záznamy pocitů-obrazů, které vyvolalo rodinné promítání a komentáře účastníků. Paměť je pro Delonga důležitým tématem a podstatnou metodou. Zdůrazněná přímá řeč (kurzivou a vždy ve zvláštní strofě) je vsazena do kontextu osobní vzpomínky, kterou autor před mluvčím skrývá a dělí se o ni pouze se čtenářem: „a na tohle si vzpomínáš? // (…) // Dlouho ses pak odhodlával k cestě do pokoje / na linu zůstávaly měkké stopy / nepatrných nohou“ atd. V tomto případě tvoří devět básní Diapozitivů sympatický celek, příběh, kterému knižní sdružení velmi sluší. V jiných případech však selhává; jako by se autor (či odpovědný redaktor Dan Jedlička) obával nechat ostatní básně bez hlavičky. Kupříkladu oddíl Uvnitř těch mohutných těl (tyto básně spojuje strategie pozorování okolních „chlapisek“) prozrazuje určitou bezradnost a pokus o uzavření oddílu a vyváznutí z tenat banality pomocí básně Po noční, jež končí „Nebýt tvých dlaní s heřmánkovým mýdlem / už bych nebyl“, působí bezmála komicky. Pro další tři oddíly (Tutaj jesteś, Takový pocit zimy a Uspěchaný náčrtek dítěte) jsou důležité mezilidské vztahy (rodinná i nerodinná blízkost a pozorování neznámých kolemjdoucích), vnitřní prostory, dominanty a krajina česko-polského pohraničí včetně svérázné mutace jazyka a dalších výmluvných paměťových a obrazných „artefaktů“.

Jeden z proudů současné české poezie, do něhož Delong náleží, sází na zachycení jedinečné chvíle či vypozorování „vzácného“ obrazového detailu: „Naštěstí se ještě dá / zmizet za obzorem / kde houstnou keře / a pletivem prorůstají / větve známého stromu.“ Možná trochu neobvyklé je, že Delong tak činí bez nějakého přesahu „vzhůru“ – nehledá příčinu v bohu, v nějaké kosmické síle či v zázraku, což jej odlišuje od jinak blízkého Jonáše Hájka a dalších. Jeho básně jsou vlastně nepřemýšlivé, čistě pozorovatelské; Delong nemá otázku ani odpověď, jen sleduje a vnímá, což často stačí: „Cesty domů / jak bys prorážel zrezlou clonu“, jindy volá po rozvinutí: „Synové proti otcům // je to mnohem víc.“ Důraz na vizualitu, který se zračí v nafukování jediného bodu jsoucna (monády?) a který u Delonga vyvolává potřebu pointy, možná autora vede k podcenění zvukové stránky poezie. Jako by zvuk autora Dušince vůbec nezajímal, a nejde jen o eufonii, aliteraci, rýmy atd., ale o rytmus, který čtenáře pohltí, nevydá a tak se podílí na zážitku ze samotného sdělení básně. Zejména delším básním (Ruce, Re:) chybí švih, rytmická svěžest, kterou cítíme ze závěrečné – a titulní – básně Dušinec: „A my jsme přímo u toho / netušíme jak dlouho / už nejsme spolu / a jak ještě dlouho / ty kostnaté prsty / udrží život.“

Pověděli jsme výše, že Delong je básník kultivovaný. Je tomu tak: umí docenit tajemství, nebojí se jít s vlastní kůží na trh, respektuje tradici, je pečlivý a bdělý. Největší slabinou jeho debutu jsou okamžiky, kdy jeho sečtělost stojí za verši vyčtenými: „mršina tlí / když o ni zavadí auto / cukne nervový spoj léta“, „slaná vůně pohlednic přístavních měst“, „napnutá šlacha podvečera“, „zatajovaný inventář života“ atd. Někdy přerůstají až v jakési novodobé poetismy, mezi něž patří prudce expanzivní metaforika těla-domu: „trčící žebro parket“ či „zpod oken vyhřezlé potrubí“.

V Dušinci ovšem najdeme mnoho míst slibných, ba skvělých. Především je to báseň Šroub, která se svým prostým incipitem „V kapse nahmatám šroub“ představuje úvahu nad nádherně podivným, přesto však nebanálním „zážitkem“. Podobně významově plný je motiv tajné vody ve stejnojmenné básni: „I v období sucha / na rovné střeše uvízlá hladina / je to tajná voda“, z nějž se line jakýsi původní, chlapecký mýtus. Jako zárodek možného budoucího rozvoje se jeví i sympaticky nepřesná syntax a vynechávání sloves v „notýskových“ zápiscích: „Po polní cestě / na hlavní / a pořád do kopce / pole / ohrady / kravíny / les v úpatí“ či „ale nestalo se nic / dokud z koupelny prosba o osušku“.

V českém prostředí trvá zpravidla dlouhou dobu, než rukopis debutu vyjde jako skutečná kniha (nejlépe je to vidět na nové sbírce Alžběty Michalové). Vezmeme-li v úvahu, jak rychle se poetika mladých básníků mění, je možné, že dnes už Jan Delong píše docela jinak. V každém případě Dušinec naznačuje, že se jedná o autora, kterého bude stát za to sledovat i v budoucnu.