Polské tzv. literární reportáže patří k nejoblíbenějším titulům polských čtenářů. Velké popularitě se těší rovněž u nás, a to jak na poli nakladatelském (aktivnímu Dokořánu v tomto ohledu šlape na paty ambiciózní slovenský Absynt, který vydává knihy také v češtině), tak čtenářském (nejpopulárnějším artiklem je zřejmě stále přeceňovaný Gottland stejně přeceňovaného Mariusze Szczygła). Právem se zdůrazňuje jejich dvojí tvář (patří na pomezí věcné a krásné literatury), jež se zjednodušeně řečeno projevuje „efektem reálného“ (často se objevuje téma politiky, náboženství, válek a exotičtějších zemí) a rafinovanějším způsobem vyprávění (bohatší škála postav, časových a prostorových plánů, žánrových experimentů atd.). Přípitek předkům Wojciecha Góreckého, reportéra, historika a znalce Kavkazu, je však příkladem, kdy se tyto dvě roviny nešťastně míjejí.

Knihu tvoří tři oddíly, a to nejrozsáhlejší Ázerbájdžán, kratší Gruzie a několikastránkové Sadachlo. První z nich přeložila Michala Benešová, druhý a závěrečný Barbora Gregorová (praxe mísení překladů není v dokořánských literárních reportážích ojedinělá, pro formální pestrost knihy však nyní tolerovatelná). Všechny je spojuje prostor Kavkazu a tamější komplikovaná historická, politická a náboženská situace.

Na knize je nejpoutavější právě její téma. Kavkaz jistě není oblast, kterou bychom považovali za literárně často ztvárňovanou, a to ani u nás, ani v Polsku, třebaže významná část Předjaří od Stefana Żeromského, jednoho z nejznámějších polských románů, se odehrává v Baku. Górecki se rozhodl čtenáře seznámit s Kavkazem formou kulturologického pojednání strategických momentů tamější kultury. Ve většině případů tedy rezignuje na příběh a naopak zdůrazňuje faktografickou rovinu historického a náboženského vývoje, což Přípitek sráží na úroveň populárně naučných příruček. Přiblížení „exotického“ kraje je strategie příznačná pro krále polských reportérů Ryszarda Kapuścińského, na rozdíl od něj ale Górecki nedovede produktivně zapojit hlavní postavu reportéra (Kapuściński byl za svoji reportérskou asertivitu odsouzen k smrti), ale ani nečerpá z výhod vypravěče potlačeného.

Existují také výjimky. Kapitola Imámova vnučka z ázerbájdžánského oddílu má formu povídky (a to dobře napsané), Hostina z gruzínsko-arménské části zase gastroeseje, za jakou by se nestyděl ani sám Robert Makłowicz (či u nás nověji Viktor Šlajchrt). Archa pak přináší zprávu o migraci mýtu o Araratu a jeho roli v arménské či obecně kavkazské kultuře. Kapitola Sjunik, ve které konečně vystupuje postava reportéra do popředí, je důkazem produktivnosti této narativní varianty – Góreckého vlastní příběh o překračování íránsko- arménských hranic patří k tomu nejlepšímu v celém Přípitku.

Z mnoha míst čiší obrovský nevyužitý potenciál. Básník Sajat-Nova podle autora napsal „báseň o čtyřech slokách, z nich každá je psána jiným jazykem a k tomu navíc třemi různými písmy. Existuje snad lepší patron rozděleného a znesvářeného Kavkazu?“ Škoda, že báseň není uvedena. V první části se střídají převážně faktografické části s přímými citáty deníkových zápisků samotného autora. Ty sice nejsou bez zajímavosti, pro svoji slabou vazbu k textu samotnému však působí jako těžko zařaditelná snůška anekdot, přitom by měly šanci tvořit jakýsi kolážovitý autentický protějšek faktografie.

Polské reportáže často vznikají po jednotlivých kapitolách určených časopisům a teprve zpětně se sbírají do samostatných knih. Zjevně je to i Góreckého případ. Mdlému zážitku z četby nevyrovnané knihy nepomáhá ani ledabylá redakce, na níž je nejfrapantnější láska k výrazu „čelní“ tam, kde má stát „čelný“.