26. prosince 2014 zemřel Stanisław Barańczak, čelný polský disident, profesor Harvardovy univerzity, jeden z nejosobitějších polských básníků a kritiků a „překladatel, jakého polská literatura neměla od svých počátků až dodnes“ (Czesław Miłosz).

Narodil se 13. listopadu 1946 v Poznani. Na tamější Univerzitě Adama Mickiewicze absolvoval studium polonistiky, za proslulou práci Básnický jazyk Mirona Białoszewského získal doktorát, načež byl v roce 1977 v inscenovaném procesu odsouzen a přinucen opustit univerzitu. Byl signatářem protestního tzv. Listu 59 a zakladatelem KOR (Výboru na obranu dělníků), držel protestní hladovku. Jeho společensko-politické přesvědčení se odráželo i v básnické tvorbě: na přelomu šedesátých a sedmdesátých let patřil (spolu s básníky Adamem Zagajewským, Julianem Kornhauserem, Ryszardem Krynickým či Ewou Lipskou) k hlavním představitelům tzv. Nové vlny (či přesněji Generace 68), jejíž básnický program spočíval v demaskování skutečnosti, přesném pojmenovávání problémů a bezprostředním protestu bez lakování narůžovo.

Od roku 1980 působil v USA na Harvardu, spolupracoval s The Polish Review a kultovními pařížskými Literárními sešity (Zeszyty Literackie).

V jeho širokém a nesmírně cenném díle zaujímají klíčové postavení především básnické sbírky, které kvůli formální náročnosti a neobyčejné jazykové vynalézavosti nejsou mimo Polsko příliš známé (v češtině byly dosud publikovány pouze poměrně netypické žertovné Životolamy ve skvělém překladu Václava Buriana blahé paměti). Jsou pro ně příznačné tradiční básnické formy s velmi aktuálním obsahem, ironií a zároveň obdivuhodným intelektuálním záběrem (Barańczak bývá považován za významného tvůrce tzv. „lingvistické poezie“). Barańczakův jazykový cit (týkající se nejen polštiny) z něj rovněž činí jednoho z nejvýznamnějších polských překladatelů. Mezi nejvýznamnější překlady se řadí výbory z Elizabeth Bishopové, Emily Dickinsonové, W. H. Audena, Seamuse Heaneyho, Charlese Simica, Josifa Brodského, Roberta Frosta, Paula Celana, anglických metafyzických básníků, anglofonní nonsensové poezie a v neposlední řadě mnoho her i básní Williama Shakespeara. O překladu pojednává i ve svých jedinečných esejích. Kniha Uchováno v překladu (Ocalone w tłumaczeniu) doslova změnila pohled polského čtenáře na překlad poezie. Tohoto problému se dotýká rovněž v neméně proslulém Macondském nápisu (Tablica z Macondo), který se věnuje tvorbě a čtenářství obecně. Jeho literárněvědná pojednání o Zbigniewu Herbertovi Uprchlík z Utopie (Uciekinier z Utopii), o Mironu Białoszewském, o kvalitní literatuře i o masové produkci z komunistických let (Nejhorší knihy / Książki najgorsze) patří ke klíčovým polonistickým pracím.

Bibliografie (výběr):

Poezie:

1968 Korekta twarzy (Korektura tváře), básně
1970 Jednym tchem (Jedním dechem), básně
1971 Dziennik poranny (Ranní deník), básně
1977 Ja wiem, że to niesłuszne (Vím, že se to nepatří), básně
1978 Sztuczne oddychanie (Umělé dýchání), básně
1980 Tryptyk z betonu, zmęczenia i śniegu (Triptych z betonu, únavy a sněhu), básně
1986 Atlantyda i inne wiersze (Atlantida a jiné básně), básně
1988 Widokówka z tego świata (Pohlednice z tohoto světa), básně
1991 Biografioły (Životolamy), humorné básně na známé osobnosti
1991 Zwierzęca zajadłość: z zapisków zniechęconego zoologa (Zoufalství ze zvířat: ze zápisků znaveného zoologa), humorné básně na zvířátka
1994 Podróż zimowa (Zimní cesta), básně na hudbu Franze Schuberta
1998 Geografioły (Zemělamy), básně na různé země a jejich nešvary
1998 Chirurgiczna precyja (Chirurgická přesnost), básně

Prózy:

1971: Nieufni i zadufani: Romantyzm i klasycyzm w młodej poezji lat sześćdziesiątych (Nedůvěřiví a nafoukaní: romantismus a klasicismus v mladé poezii šedesátých let), eseje
1973: Ironia i harmonia. Szkice o najnowszej literaturze polskiej (Ironie a harmonie. Skici o nejnovější polské literatuře), eseje
1974: Język poetycki Mirona Białoszewskiego (Básnický jazyk Mirona Białoszewského), doktorská práce
1979: Etyka i poetyka. Szkice (Etika a poetika. Skici), eseje
1981: Książki najgorsze (Nejhorší knihy), eseje o komunistické masové literatuře
1984: Uciekinier z Utopii (Uprchlík z Utopie), monografie o Zbigniewu Herbertovi
1988: Przed i po (Před a po), eseje o polské literatuře domácí i exilové
1990: Tablica z Macondo, albo osiemnaście prób wytłumaczenia sobie i innym po co i dlaczego się pisze (Macondský nápis, čili osmnáct pokusů o vysvětlení sobě i druhým, proč a zač se píše), eseje
1993: Zaufać nieufności: osiem rozmów o sensie poezji (Uvěřit nedůvěře: osm rozhovorů o smyslu poezie), rozhovory
1995: Pegaz zdębiał (nepřeložitelný titul), sbírka komentovaných slovních hříček, kalambúrů, pokusů, nových žánrů a nonsensových výstřelků