Polská fantasy sága o zaklínači Geraltovi se těší ohromné popularitě i u nás. Její autor Andrzej Sapkowski (nar. 1948) kdysi prohlásil, že se už po „husitské“ historické trilogii Narrenturm, Boží bojovníci a Lux Perpetua k zaklínačovu světu nevrátí. Po čtrnácti letech však vydal Sezonu bouří (Sezon burz) a fanouškovská obec zajásala. Otevřený konec Paní jezera (závěrečného dílu série) ovšem Sezonou objasněn není: děj knihy pětidílnou ságu předjímá.

„Zaklínačovský“ svět nadále představuje svět nestvůr (objevují se nové – arachnomorf či liščice), krásných čarodějek (důležitou postavou je Lytta Neyd zvaná Korál, která okrajově vystupuje už v Sapkowského povídkách) a vysoké politiky (Sezona zachycuje těžkosti panování rovněž ve starších knihách zmíněného krále Belohuna). Nechybí ani Geraltův druh, užvaněný chlípný bard Marigold (ten se nicméně knihou jen párkrát mihne), objevují se i jiní staří známí – a spousta nových postav a míst. Sapkowski se už dříve naučil uvozovat kapitoly svých knih citáty (či fiktivními citáty) z různých autorů: mottem první kapitoly je například Marigoldův „knižní“ komentář citátu Friedricha Nietzscheho.

Sezona bouří je velmi pesimistická a pochmurná, jak je ostatně patrné již z titulu. Belohunovi, králi Kerracku, se donáší zvěst o chystané zradě, Geralt zabíjí nestvůru, aby zjistil, že něco není tak, jak má být, a při nejbližší návštěvě města se zaplete do šarvátky, po níž přichází o své meče… Valnou část knihy potom po svých zbraních pátrá, přičemž se seznamuje se s čarodějkou Korál a její pomocnicí Mozaïk, se šlechticem Pyralem Prattem a v neposlední řadě s bodrým trpaslíkem Addariem Bachem, který je dalším z bohatých zdrojů vtipů (jakási náhrada za populární postavu Yarpena Zigrina). Zaklínač Geralt, napůl mutant, napůl člověk, nemůže beze zbraní plně využít svých schopností zabijáka, a tak se neustále zmítá v banálním vzorci porážka – šťastná záchrana, jenž byl vytýkán již autorově husitské trilogii. Prostý příběh často přerývají paralelní epizody, které se s hlavní dějovou linií na konci knihy spojí celkem očekávaným způsobem, a jednorázové epizody, jež nejsou bez zajímavosti (především strhující plavba na lodi v polovině knihy), zdržují však detektivní spád napínavého děje a působí dojmem nastavované kaše či autorovy nechuti opustit dobrý nápad.

Co se týče postav, lokalit, nejzákladnějších tematických os či vyhledávaných prvků příznačných pro leckterý fantasy příběh, jako např. nálož sexistického humoru, absence průměrné ženy (existují jen výjimečně krásné a výjimečně ohyzdné), erotické scény, opilství či naprosto neodmyslitelná plynatost, je Sezona bouří skutečně ryzí Sapkowski. Co se týče atmosféry, nový Zaklínač se významně mění. Kouzelníci s černými kocoury a s hůlkami, teleportace, conanovská aréna či magický průchod s továrním nastavením hesla na „přítel“ jsou výpůjčky z jiných fantasy, které v originálním světě Sapkowského působí rušivě, stejně jako nebývalé množství prvků našeho světa (diskuse o antikoncepci, která je mimochodem v dnešním Polsku stále živá, právnické tahanice, kritika kapitalismu, vysoké školství atd.).

Rozčarování se nicméně dostavuje zejména tam, kde pozoruhodná reflexivní vrstva příznačná pro starší knihy (o determinismu, podstatě lidství, o etických či sociálních otázkách) v novém románu ustupuje relativně jednoduché akci, povrchním slovním přestřelkám a jednorozměrným „kultovním hláškám“, jimiž se Sapkowski přibližuje k triviální fantasy.