Perfektní znalost slovenštiny, která byla pro Čechy ještě relativně nedávno samozřejmá, je dnes již bezmála utopií; snad je to (mimo jiné) vinou odvěké tradice překladů ze slovenštiny do češtiny (dnes nejzřetelněji v edici Česi, čítajte brněnského nakladatelství Větrné mlýny). V případě poezie, která má pro využití méně frekventovaných slov velmi často uplatnění, je to obzvláště patrné. Dokonce i sečtělý Čech mladší generace si takový kŕdeľ zřejmě vychutná jen stěží, neboť prakticky nemá šanci se setkat se slovem, jehož český ekvivalent navíc zní docela odlišně.

Lom, silný, poměrně pozdní debut bratislavské rodačky Martiny Blažekové (nar. 1982), tvoří z větší části básně psané ve slovenštině (vedle čtyř českých) a je již několikátým svazkem pražského nakladatelství Fra, které se slovenštiny neštítí. Autorčina rozkročenost mezi dvěma kulturami se sice jeví jako významná, ale spíše pro sféru autorčina života či literárního „provozu“ (s Prahou spojené studium, práce, vydání a křest sbírky, očividná inspirace českými překlady anglofonních básníků) než pro její poetiku jako takovou. Básně Martiny Blažekové stavějí především na obrazech, pro něž není určující ani slovenština (přestože hmýrenie, přestože klopkanie), ani Slovensko (autorčiny básně jsou na rozdíl od takového Davida Vody, básníka se srovnatelnými kořeny, skutečně „univerzální“) a s nimiž se překladatelům pracuje relativně snadno. Je tedy pravděpodobné, že publikum Lomu bude ještě užší, než tomu v případě básnických sbírek bývá.

Poezie Martiny Blažekové má ve většině případů charakter básnických zápisků: „Pri rieke je miesto, kde sa zbiehajú vtáky. / Nikdy som tam nebola“ či „Včera som pozorovala kačky při jazere“, jejichž tělo tvoří s pečlivostí vypozorované obrazy drahých (ale nejmenovaných) míst. Průběh básně bez ukotvení v krajině se u autorky zdá být nemyslitelný; báseň pokračuje poukázáním na konkrétní krajinný detail („Ako lovci klovú ryby / prenikajú sukmi mäsa / odlupujú kožu“), naznačením tajemství („Naše oči na glazúre. / Po prílive – odliv“) anebo nejasnou, zdánlivě banální „gnómou“, která ovšem podtrhuje výjimečnost setkání („Oko má naboku hlavy, / druhým možno brázdi pieskové dno. / Volám ju slepá ryba.“). „Smysl“, totiž „obsah“ básně ve všech případech koresponduje s její formou, pokornou, nenápadnou, a přesto funkční. Báseň není zbytečně natahována, je prosta balastu. Je střídmá, a přesto hovoří. Událost básně začíná i končí ve správný okamžik, a to i kdyby jím bylo další odhalení úlohy titulu (např. v básních Anima, Disjunkcia, Dekonštrukcia), možné teprve po přečtení celé básně.

Básnířčino vidění krajiny je charakteristické splýváním živého a neživého: „Obdivujem kameň, / je hladký a studený. / Jeho stred pretíná žila, / mliečna šlacha“ či „Mihotavý pruh bieleho svetla / akoby mal chrbticu a rebrá“, podobně jako u básníka Radka Štěpánka, jehož druhá sbírka vyšla ve stejné době jako Blažekové Lom. Štěpánek ovšem ve své tvorbě úpěnlivě hledá místo člověka, ptá se, jaký je jeho poměr k přírodě, jaký by měl být. Pohlíží na kosmos s celou jeho komplexností a komplikovaností a teprve v čistotě básně se zrcadlí odpovědi na básníkovy pochybnosti. Přes veškerou příbuznost jde u Blažekové o jiný typ poezie. Zatímco Štěpánek se ubírá ve stopách starých asijských básníků, Blažeková neaspiruje na filozofické, „blakeovské“ zahlédnutí podstaty veškerenstva, ale usiluje spíše o popis a osobní nasazení v nahlížení světa.

V tomto smyslu patří Blažeková k lyrikům nikoliv „moudrým“, ale spíše pozorným, intimním, oddaným. Seamus Heaney či Louise Glücková, jež uvádí v mottu knihy a jedné dedikaci (ale i Connor O'Callaghan, imagisté či Elizabeth Bishopová), se svým názorem světa jeví jako autorčini umělečtí bližní. V kontextu intimity je pozoruhodný její technický, až „fyzikální“ slovník. Výrazy jako prienik, chirurgická precíznosť, atmosféra, vývojka, ťažoba, bod ponoru, centimetre či mestský industriál ovšem nikdy nestojí v prvoplánové hodnotové (či „ekologické“) opozici vůči nádheře krajiny, vůči světu, který umí být „plný, krehký a životný / ako fontanela“. Autorka nekritizuje, ale pozoruje. Obnovuje zašlou slávu ptačích motivů – a přitom je uvádí mezi omítkou, plechem a kusem zdi. Je ve svém vidění bezohledně upřímná – a právě tyto básně patří k těm nejzajímavějším.